ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Tajemství hliněných tváří

 

 

tvare

TEXT A FOTO: ŠTĚPÁNKA DLOUHÁ, LUKÁŠ CHMÁTAL A ONDŘEJ DLOUHÝ

Tisíc let nehybně hledí ze skalních srázů do nekonečných andských údolí. Tisíc let je po částečkách oprýskává čas. Už tisíc let ve svých útrobách střeží klid mrtvých, jejichž těla se vzpouzejí obrátit v prach.

 

 

Různorodost starobylých kultur na území dnešního Peru byla mnohem větší, než se na první pohled zdá. Byla ale zcela přirozená, neboť odrážela rozmanitost zemskou – počínající vyprahlou oblastí pobřežních pouští, pokračující přes syrovou krajinu And a končící u pásu amazonských rovin porostlých kobercem deštného lesa. Přestože symbolem starověkého Peru je pro mnoho z nás civilizace incká, byla jen vyvrcholením vývoje, nerušeně probíhajícího několik tisíciletí. Vývoje, během něhož mnohé civilizace rozkvetly a zase zanikly vinou nečekaných přírodních katastrof či krvavých mezilidských bojů.

 

BOJOVNÍCI Z MLŽNÉHO LESA

Zhruba šedesát let před vpádem conquistadora Francisca Pizarra do Incké říše, tedy někdy po roce 1470, si Inkové podmanili početnou kulturu, obývající pás horských mlžných lesů na východním úbočí peruánských And. Inkové je nazývali Sacha puyus, tedy „ti z mlžného lesa“ či volněji přeloženo „oblační bojovníci“. Postupem času byl název zkomolen na Chachapoyas a stejným jménem se dnes pyšní i hlavní město celé oblasti. Název přesně vystihuje místní podnebí, jež je charakteristické častými dešti a vysokou vzdušnou vlhkostí. V údolích rozedraných proudy divokých řek do bizarních tvarů, se pomalu převalují oblaka těžké mlhy. Bujná vegetace dychtivě pohlcuje každý paprsek dopadajícího světla a vzduch je nasáklý vůní půdy a tlejícího listí. Není divu, že Chachapoyští byli po celá desetiletí trnem v oku Inků. Boj v podmínkách natolik odlišných od horské puny musel být pro Inky těžký a vyčerpávající. To ostatně potvrzuje i španělský kronikář Garcilaso de la Vega, když hovoří o chachapoyském odboji: „Podrobování této provincie bylo velmi obtížné a stálo Inku mnoho mužů. Jednak proto, že krajina je tu drsná a neprostupná a také proto, že místní lidé jsou odvážní a bojovní.“ Chachapoyská kultura je podobně, jako většina amerických civilizací, opředena rouškou tajemství. Popisy chachapoyské historie, politického uspořádání či náboženství nikdy nevznikly a poslední pamětníci leží už stovky let pod zemí. Jediným klíčem k poznání této kultury tak zůstávají cenné střípky textů dochovaných ve španělských kronikách a samozřejmě také přeživší památky, čekající na svůj nový zlatý věk. Přestože je oblast archeologům známa již dlouhou dobu, intenzivnější archeologické práce zde ještě provedeny nebyly a v nejbližší době nejspíš ani nebudou. Cestovatel s duší dobrodruha se tak poměrně snadno dostane i do míst, kde se unikátní historické artefakty náležející do muzeí vyskytují po stovkách tam, kde byly naposled zanechány.

 

SARKOFÁGY NAD PROPASTÍ

Chachapoyské památky jsou rovnoměrně rozeseté v krajině kolem dnešního Chachapoyas a pak dále na jih, v okolí vesnice Leymebamba. Většinu z nich tvoří ruiny měst převážně umístěných na vrcholech kopců a pak také pohřebiště, která svým vzhledem předčí veškerá očekávání. Chachapoyští indiáni pohřbívali mrtvé do hliněných hrobek (chullpas) umístěných vysoko v puklinách strmých skalních srázů. Tato místa, záměrně zcela nedostupná, jsou dobře chráněna před vodní a větrnou erozí. Pohřebiště tak přečkala v téměř neporušeném stavu celá staletí (nejstarší památky pocházejí z devátého století). Vzhled pohřebišť se krajově liší, neboť chachapoyská říše byla spíše aliancí spřátelených kmenů, než královstvím s ucelenými kulturními zvyky. Na severu říše byli vysoce postavení lidé posmrtně ukládáni do hliněných sarkofágů připomínajících včelí úly (purunmachus). Některé sarkofágy mají kromě těla vymodelovanou i hlavu, hrdě nesoucí klobouk či pokrývku podobnou kulichu, a bývají zdobené červenými, bílými a žlutými jíly. Mumifikované tělo mrtvých spočívá schoulené v jejich útrobách, zatímco hliněné tváře nehybně hledí dolů do údolí. Způsob mumifikace chachapoyských mrtvých navazuje na dlouhou tradici pouštních a andských národů, a je proto poměrně vyspělý. Mrtvému byly nejprve do úst a nosních dírek vloženy chomáčky bavlny, aby při mumifikaci nedocházelo k deformacím obličeje. Skrze anální otvor bylo dále tělo zbaveno vnitřností, aby se zabránilo rozkladným procesům. Poté byl mrtvý uložen do fetální polohy a zabalen do několika vrstev textilií. Právě textilie zajišťovaly mikroklima vhodné pro mumifikaci a pomalé vysoušení. Takto připravený kokon Chachapoyští přímo pod převisem opletli proutěnou kostrou a obestavěli zídkou, na kterou dále lepili jíl s příměsí trávy a dřeva. Směrem k Leymebambě sarkofágů ubývá a začínají se objevovat bohatě zdobená mauzolea ve tvaru domečků. Ta sloužila jako místo posledního odpočinku i několika mrtvým. Stejně jako sarkofágy, i mauzolea jsou vystavěna ve srázech stovky metrů nade dnem údolí. I méně bystrý pozorovatel tak žasne nad tím, jak bylo možné dopravit mrtvého do takových výšin a ještě kolem něj vystavět malý dům. Domorodci rádi vyprávějí, jak chachapoyští indiáni spouštěli nebožtíky k puklinám na dlouhých lanech z agáve z vrchního okraje kaňonu. Pravděpodobněji však po úbočí vystavěli provizorní chodník, který po dokončení práce strhli, aby hrobku zesnulého nevyrabovali zloději či ji nenavštívila zvířata. Tak či onak, výstavba pohřebišť musela být velmi pracná a nebezpečná a odrážela úctu a význam, který tato kultura svým mrtvým přikládala.

 

tvare2

 

BLÍZKO BOHŮM

Protiklad posmrtného života, tedy život pozemský, připomínají ruiny měst. Ty se s nečekanou pravidelností vyskytují na vrcholech dominantních kopců. Důvod je prostý. Ve výšinách byla města mnohem lépe chráněna před nepřáteli a ušetřena byla také zemědělská půda, která je v Andách velmi vzácná. Když jsme stoupali k ruinám do místa, které se dnes nazývá Vista hermosa, tedy Nádherný výhled, napadlo nás, že to muselo být i kvůli požitku z té všeobjímající krásy. A snad i z touhy po blízkosti bohů... Chachapoyská obydlí byla skromná, zpravidla kruhového tvaru o průměru několika málo metrů, s kuželovitou střechou, vystavěná z nepravidelných kusů vápence. Na vrcholech kopců byl nevyrovnaný terén, a tak má většina domů ještě podezdívku. Tato typická podpůrná zdiva bývají k vidění i na místech, kde už všechny obytné domy pohltila neúprosná džungle. Některé domy byly zdobené kamennými reliéfy ve tvaru jednoduchých či vícečetných trojúhelníků a kosodélníků, výjimečně také figurálními výjevy. Tento stavební styl je pro chachapoyské indiány typický a nemá jinde v Peru obdobu. Pro jeho vkusnost, přesnost a jemnost se mu poeticky říká „tkaní kamenem“. Chachapoyas je i v dnešní době místem, kde se s turisty tísnit nebudete; místem, které voní kávou, kokou a pralesními bylinami. Studánky tu stále rodí Yacumama, hadí matka, a pozici bohů zastávají hory, jeskyně a stromy. Zázraky jsou na denním pořádku. Stačí jenom otevřít oči a svou duši.

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group