ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Poslední titáni

 

titani2TEXT A FOTO: PŘEMYSL RABAS, ILUSTRACE: JAN DUNGEL

 

Nosorožci jsou fascinující zvířata. Svým opancéřovaným tělem a mohutným rohem vzdáleně připomínají dávné triceratopse. A stejně jako těmto pravěkým ještěrům hrozí nyní i jim vyhynutí. Auto se po lijákem vymleté kamenité cestě zdárně vysoukalo z hlubokého řečiště.

 

Z kapoty stékaly zbytky vody. Přicházející období dešťů v korytě propojilo ojedinělé vysychající tůně v řeku, která po mnoha měsících opět proudila krajinou. Cesta se dále prodrala mezi dvěma kopci z obrovských žulových balvanů, porostlými trnitými akáciemi a košatými euforbiemi. Před námi se otevřela rozlehlá planina. Podél cesty, která se elegantně vyhýbala porostu keřů mopani, nesměle vyrážela nová, svěží tráva. Planina se za keři znovu rozeběhla do dálky a mně se zastavil dech. Srdce se naopak rozbušilo, jako by měl být konec světa a ono si toho bubnování chtělo ještě na poslední chvíli užít. Kousek od keřů se popásala samice nosorožce s mládětem.

 

DÍLO PYTLÁKŮ

Strávil jsem na své první africké cestě již tři měsíce. Najel jsem stopem, vlakem, autobusem i autem tisíce kilometrů a viděl téměř všechny druhy velkých afrických zvířat mezi řekami Limpopo a Zambezi. Zažil jsem vzrušující okamžiky v divoké přírodě. Jeden z nejsilnějších byl před několika dny v Národním parku Mana Pools. Toulal jsem se právě po břehu Zambezi, vlhký vzduch čerstvě voněl po jednom z prvních dešťů. Z dálky ke mně doléhal nezaměnitelný řev hrocha, palmy se svými štíhlými kmeny elegantně nakláněly nad vodou, jako by se chtěly podívat, zda jim náušnice snovačích hnízd dostatečně sluší. Z porostu trnitých akácií se na cestu vyhoupla mladá lvice. Rozhlédla se a zcela nevzrušena přítomností fotoaparáty obtěžkaných čumilů zmizela v porostu vysokých suchých travin, oddělujících buš od písečných naplavenin. Znovu jsem vykročil směrem, kde jsem tušil náš kemp. Po několika metrech se přede mnou otevřel obraz jak z hororového filmu. I přes velké vedro jsem najednou cítil mrazení projíždějící celým tělem. Malá mýtinka přede mnou byla pokryta lebkami. Bílé kosti odrážely ostré polední světlo. Zbytky masa na nich byly zcela seschlé, nicméně déšť přeci jen uvolnil pach typický pro rozkládající se tělo, který podtrhoval hrůzný obraz. Všechny lebky pocházely z nosorožců. Pytláci ze Zambie přejedou na malé lodi na zimbabwskou stranu a po zastřelení zvířete odříznou rohy motorovou pilou, pak zmizí přes vodu zpátky. Pár dnů po hrůzném zážitku z Mana Pools jsem v Národním parku Matopos konečně potkal bílé nosorožce v přírodě. Samice s asi půlročním mládětem se klidně popásala zhruba dvacet metrů od nás a nechávalo ji zcela v klidu, že právě vytváří jeden z mých životních zážitků.

 

ZACHRAŇTE NOSOROŽCE

V afrických zemích jsem byl od té doby sedmnáctkrát, včetně návštěvy Madagaskaru, a strávil jsem v této části světa dohromady víc než rok a půl svého života. Nosorožci pro mne navždy zůstali nejen objektem pro můj fotoaparát, ale především úžasnými zvířaty, jejichž nejistý osud již desítky let poutá pozornost mnoha odborníků i nadšených laiků. Přes masivní kampaně organizované v řadě zemí zůstávají stále na listině kriticky ohrožených druhů. Příběh jižního poddruhu bílého nosorožce dává přesto všechno nám i zvířatům určitou naději. Z desítek tisíc zvířat jich v první polovině dvacátého století zbylo pár stovek. I tak se podařilo nepříznivý stav zvrátit. Díky práci nadšenců v Jihoafrické republice se začali nosorožci vracet na místa původního výskytu. Zatímco stavy jižních bílých stoupaly, černí nosorožci na tom byli mnohem hůře. Přesto, že jejich stav ještě v sedmdesátých letech překračoval dvacet tisíc, klesl jejich počet do roku 2000 na desetinu. Z území mnoha afrických států zmizeli zcela. To byl také důvod, proč jsem od devadesátých let v Zimbabwe, Zambii, Botswaně, Namibii a Jižní Africe potkával v parcích a rezervacích výhradně nosorožce bílé. Když jsem dělal průvodce pro turisty, věděl jsem, že největší šanci na jejich zastižení mám právě v Národním parku Matopos, tedy v místě, kde jsem se s nimi sám setkal vůbec poprvé. Při mé poslední návštěvě v tomto parku v roce 2007 jsme ale za celou dobu na nosorožce nenarazili. Zbývalo nám jen několik minut do uzavření parku a k bráně jsme to měli ještě asi dva kilometry. V hustém porostu jsme najednou zahlédli postavu velkého zvířete. Paprsky rychle zapadajícího slunce ozářily jeho dlouhý štíhlý roh, který nás i při letmém pohledu nenechal na pochybách, že před sebou tentokrát poprvé máme nosorožce černého. Ačkoliv jsme kousek přejeli, mohl jsem zkusit vysunout objektiv z okénka a lovit snímky podbarvené nádherným večerním světlem. Postavení auta ale zcela znemožňovalo focení pro ostatní. Zařadil jsem tedy zpátečku a pohnul vozem tak, aby boční okénka směřovala přímo k tlustokožci. Zvedl jsem objektiv a zvíře ... bylo pryč. Zmizelo beze stopy v neproniknutelném křoví a nám zůstala jen exotická vzpomínka, sen z pohádek tisíce a jedné noci.

 

SEVERNÍ BÍLÝ

Jen o pár měsíců později jsem počátkem roku 2009 odjel společně s ředitelkou královédvorské zoo Danou Holečkovou a zástupcem hejtmana královéhradeckého kraje Josefem Táborským prověřit zařízení na chov nosorožců, které by mohlo sehrát rozhodující roli v záchraně nejvzácnějšího z afrických titánů – severního bílého nosorožce. Stalo se to necelý rok potom, co byla na zasedání UNESCO v Kanadě v rámci jednání o záchraně světového přírodního dědictví vyzvána Česká republika, aby přijala kroky k záchraně kriticky ohroženého druhu. S Hamishem Curiem z organizace Back to Africa, která slíbila zajistit peníze pro případný přesun, jsme na malém letišti s rákosovou odbavovací halou nasedli do připraveného landroveru a za chvíli projeli branou Ol Pejeta Conservancy. Rezervace, která má největší skupinu černých nosorožců ve východní Africe, se rozkládá na ploše více než 300 čtverečních kilometrů. Cestou do kempu stály podél cesty v pozoru žirafy síťované a místo uvítacího výboru nám před autem skákaly impaly a přebíhaly zebry. V parku byly dva druhy pruhovaných lichokopytníků. Jednak běžnější zebra stepní – Boehmova a pak krásná a vzácná zebra Grévyho. Strážce nám později ukázal místní raritu. Snad pro nedostatek vhodných protějšků docházelo občas mezi těmito, jinak velmi odlišnými zebrami k mezidruhovému křížení. Křížence bylo možné rozpoznat na první pohled. Mají mnohem tenčí pruhy než zebry stepní, ale zdaleka ne tak tenké a husté, jako čisté grévky. Během několika projížděk jsme viděli zvířata, za kterými jsem se jindy plahočil celé týdny. Vedle jezírka s mnoha vodními ptáky jsme narazili na mladou, pěkně vybarvenou lvici. Stejný den, jen o pár kilometrů dále se pod akácií rozvalovali tři gepardi. Na rozdíl od lvů se tyto šelmy ve smečkách nezdržují. Průvodce nám potvrdil naši domněnku, že jde o tři sourozence. Také stádo buvolů není v některých parcích nejběžnějším objektem pro objektivy, ale tady jako by bylo všeho dost. Dva dny jsme se střídavě seznamovali s činností organizace a probírali výhody a případná úskalí připravovaného projektu. Manažer společnosti Richard Vigne nám ukázal karanténní zařízení, které bylo vybudováno právě pro severní bílé nosorožce. Počítalo se s tím, že by se sem mohla přemístit poslední zvířata z Garamby. Ta byla ale mezitím v Kongu vybita. Proto právě bezpečnost zvířat má v Ol Pejetě mimořádnou důležitost. Desítky pěších hlídek mají zvířata pod nepřetržitou kontrolou. V případě potřeby se nasazují letadla. Do střežení jsou zahrnuti masajští pastevci, kteří smějí přivádět svá stáda do rezervace. Se správou spolupracuje ochotně i okolní komunita. Lidé pochopili, že za zvířaty sem přijíždějí turisté a ti dají vydělat i místním lidem. Proto tu už funguje stanice pro chov šimpanzů a pod Mount Kenya také malá rezervace s narůstající skupinou pralesních antilop bongo.

 

titani

 

NADĚJE DO BUDOUCNA

Třetí den jsme vyrazili do sousední rezervace Lewa. Výkonný ředitel Ian Craig je členem skupiny pro africké nosorožce při IUCN. Projekt pokládá za mimořádně významnou a v podstatě poslední šanci k záchraně severního nosorožce. Potvrdil nám jednu povzbudivou informaci, která se k nám dostala v uplynulých týdnech z několika zdrojů. V jižním Súdánu by mělo přežívat ještě několik zvířat. V případě, že by se podařilo dohodnout s vládou Súdánu jejich přemístění a spojení se zvířaty ze Dvora Králové v Ol Pejetě, což sám považuje za reálné, pak se šance na záchranu velmi zvyšuje. Na každý pád je třeba, i vzhledem k věku zvířat, učinit rozhodnutí co nejdříve. V rezervaci Samburu jsme mezi slony, žirafami a mnoha dalšími kopytníky potkali také velmi zvláštní antilopu žirafí. Její obrázky jsem v dětství hltal z knížek Josefa Vágnera. Štíhlé tělo a velmi dlouhý krk je názornou ukázkou přizpůsobení se prostředí a umožňují jí v klidu spásat větve keřů a stromů v místech, kde jí konkuruje už jen žirafa. Vděčný jsem byl i za setkání s perličkou supí. To nejdůležitější jsme však nalezli za hranicemi rezervace. Místní komunita Samburů pronajala podnikateli půdu k vybudování luxusního hotelu a sama je tak zainteresována na ziscích z jeho provozování. Zisky jsou tím větší, čím je okolí pro turisty atraktivnější. Je to skvělá motivace místních lidí k ochraně divokých zvířat. Ještě zajímavější příklad úspěšného projektu spojujícího zájmy zvířat a domorodců jsme nalezli za hranicemi již zmíněné rezervace Lewa. Masajové, za podpory zahraničních nadací, vybudovali nejen bungalovy pro turisty, které sami provozují, ale také začali s chovem černých nosorožců. Jsou to příklady, které nám dávají naději na to, že při rozumném nakládání s přírodou mohou vedle sebe v souladu žít místní obyvatelé a divoká zvířata. Pokud by Česká republika mohla přispět tím, že bude realizován projekt záchrany severního nosorožce, budu hrdý na to, že jsem k tomu mohl alespoň malou měrou přispět. Krátce po našem návratu zavolal do zoo ve Dvoře náš velvyslanec v Londýně. Právě se vrátil z Buckinghamského paláce. Princ William projevil zájem podpořit projekt záchrany severního bílého nosorožce. V dubnu stejnou podporu vyjádřil výbor pro životní prostředí parlamentu České republiky a představenstvo zoologické zahrady jednomyslně rozhodlo o přesunu posledních zvířat do Keni. Tak šťastnou cestu!

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group