ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Nejhrůznější místo na světě

 

peklo2TEXT: RADEK JOHN, FOTO: DAVID CYSAŘ A MARTIN RYCHLÍK

 

Na stěnách visí fotografie dvou, tří, pětiletých černošských holčiček a kluků. Usmívají se. Koukají bezelstně na svět velkými kukadly. Jsou to jejich poslední dochované snímky. Pod každým nevěřícně čtete: Hozena proti zdi. Rozsekána mačetou. Upálen. Vypíchány oči, hlava rozseknuta mačetou. Umučen. Zabita mačetou rukou matky.

 

Fotografie v památníku genocidy ve rwandském Kigali nedokáže nikdo minout bez slz v očích. Rok 1994. Peklo ovládlo povrch zemský. Jak jinak nazvat to, co se před patnácti lety stalo ve Rwandě? Stačilo, aby civilizovaný svět na pár okamžiků přivřel oči. Všichni cizinci žijící ve Rwandě opustili zemi, protože věděli, že štvavá kampaň hutských politiků i médií proti Tutsiům nemůže skončit jinak než masakrem. Vyděšení Tutsiové hledali útočiště u vojsk mírových sil. Ale i ta byla absurdním rozkazem, který přišel z našeho civilizovaného světa, stažena ze Rwandy. Tutsiové, marně hledající bezpečí v opuštěných vojenských základnách, vystrašení a namačkaní jeden na druhého za ploty s ostnatými dráty se stali první snadnou kořistí hutských milic. V zemi v té době nezbyl ani jediný zahraniční žurnalista, který by mohl hned na začátku genocidy vyburcovat veřejné mínění, způsobit civilizovanému světu šok – jinak vraždění zastavit nešlo. Sečteno podtrženo: I když lidé obou polokoulí věděli, že ve Rwandě propukne násilí, tři měsíce se věnovali jen svým problémům. Přesně do chvíle, kdy obyvatelé sousedního státu uviděli desítky tisíc mrtvol dětí, žen, starců, mužů plovoucích korytem řeky z Rwandy do Viktoriina jezera. Nafouklá, ve vedru se rozkládající zmučená těla civilních obyvatel vyvolala naprosté zděšení. Náhle se celý svět ptal, jako by nic nevěděl: Co se to proboha stalo? Nic více, nic méně než to, že během sta dní byl ve Rwandě nerušeně a v tichosti, jen za výkřiků hrůzy a smrtelného chropotu obětí umučen milion obyvatel. Nejčastěji byli rozsekáni mačetami zfanatizovaných příslušníků hutských milic. Když pak tutsijská armáda, která se zformovala u hranic Rwandy a získala konečně podporu ze zahraničí, dobývala zemi, aby zastavila genocidu a zachránila alespoň poslední Tutsie, našla v ulicích měst i vesnic hromady zkrvavených mrtvol, zaschlou krev ve vymletých korytech uprostřed prašných cest, kterými jinak teče voda při tropických deštích, psy ožírající své mrtvé pány, mrtvolky dětí zabitých na zběsilém útěku před vraždícími monstry. Už je většinou nebylo možné identifikovat. Život ve Rwandě přestal existovat. Zbyla města a vesnice duchů, miliony uprchlíků se valily do utečeneckých táborů v sousedních zemích. A další miliony mužů se dávaly na útěk – to před tutsijskou armádou utíkali vrahové, kteří rwandskou apokalypsu způsobili. Dvě třetiny obyvatel Rwandy byly během tří měsíců nuceny opustit své domovy a útěkem zachraňovat holý život. Každý osmý byl zabit.

 

TI, CO PŘEŽILI

Oběťmi apokalypsy jsou ale také všichni, kteří přežili. Půl milionu znásilněných žen – řada z nich se stala obětí hutských vojáků, o kterých se vědělo, že jsou HIV pozitivní, a právě proto byli pro znásilňování speciálně určeni. Víc než čtvrt milionu sirotků. A pak už zbývají jen hrůzná svědectví o krvavých událostech, které postihly snad každého ve Rwandě. Rozhodně o nich nechce mluvit nikdo na potkání. Jen ve vzácných okamžicích výjimečně uslyšíte útržek příběhu, který vás znovu ochromí. Třeba: „Mého otce prostříleli pětkrát. Schválně tak, aby nezemřel. Ležel dny v hrozných bolestech bez jakýchkoliv léků na hliněné podlaze své chatrče. Když se mu konečně udělalo lépe, vrátili se a dobili ho.“ Každý přišel o někoho z rodiny, o děti, o příbuzné. Miliony lidí byly svědky, pokud ne rovnou oběťmi nejsadističtějšího mučení. Nebyla ušetřena ani novorozeňata, děti, dívky, chlapci, dospělí, starci, stařenky. Matky byly donuceny zabíjet mačetami své vlastní děti. Pak byly samy zabity, anebo naopak „jen“ znásilněny a ponechány svému utrpení. Dokonce i hutské ženy byly za trest hromadně znásilňovány komandy vojáků, pokud se dopustily toho zločinu, že se odvážily žít s tutsijským mužem. Dětem přikazovali vojáci, aby mačetami, palicemi a kopími vraždily vlastní prarodiče. Teprve pak je byli ochotní utlouct nebo rozsekat mačetami a vysvobodit je tak od dalšího mučení. Oblíbenou zábavou ďáblů ve vojenských uniformách bylo házení zraněných obětí do žump, kde se v boji o život vzájemně ušlapali. V jednom ze septiků bylo nalezeno devatenáct vrstev mrtvol. Tak byl během tří měsíců snížen počet obyvatel Rwandy z osmi milionů na sedm. Zraněné, kteří přežili, nikdo nespočítal. Nelze si skoro představit, že by ten, co zažil ty strašlivé tři měsíce, netrpěl dodnes posttraumatickým syndromem.

 

RWANDA DNES

Kde svědkové a oběti těchto hrůz dokázali najít energii vstát ze země nasáklé krví a začít zacelovat rány, budovat novou Rwandu, ve které už nikdy nesmí dojít ke genocidě? Jak se jim podařilo za patnáct let ujít strašlivě dlouhou cestu k zemi bezpečné pro všechny své obyvatele? K zemi, jež se pokusila vypořádat s minulostí, odsoudila pachatele největších zvěrstev a začala pracovat na tom, aby životy těch, kteří přežili, byly co nejsnesitelnější? Jen tímto pohledem lze měřit dnešní Rwandu, protože ve srovnání se životními podmínkami vyspělých civilizací je země samozřejmě stále ještě v katastrofálním stavu. Padesát sedm procent obyvatel žije pod hranicí bídy – jejich roční příjem je nižší než tři tisíce tři sta českých korun ročně. Chudých žen je přitom dvojnásobně více než mužů. Z tisíce novorozenců jich při porodu zemře průměrně šedesát dva. Jen šedesát pět procent dětí je při narození zaregistrováno. Pěti let se nedožije průměrně sto tři dětí z každého tisíce. Ale pozor, to už je skoro jen polovina ve srovnání se statistikou úmrtnosti před pěti lety. Polovina z dětí, které přežijí, trpí podvýživou. Dvacet tři procent dětí do pěti let má podváhu. A čtyřicet pět procent jich dosáhne nižšího vzrůstu, než by bylo přiměřené jejich věku. K práci jsou nuceny čtyři procenta dětí ve věku od pěti do čtrnácti let. Téměř čtyři procenta rwandských žen a více než dvě procenta rwandských mužů je HIV pozitivních. Většina ze žen znásilněných při genocidě HIV pozitivními vojáky je dnes po smrti. Proto počet sirotků v zemi klesá pomalu. Odhaduje se, že je jich stále ještě kolem dvě stě dvaceti tisíc. Nejstrašlivějšími životními podmínkami trpí sedm tisíc dětských bezdomovců – dětí ulice, kteří se pohybují ve velkých městech vydáni na milost a nemilost světu dospělých. V zemi připadá jeden lékař na padesát tisíc obyvatel. Padesát dva procent obyvatel je dnes mladších osmnácti let. I na tom se genocida podepsala. Osmdesát dva procent obyvatel žije na venkově. Méně než polovina rodin má přístup ke zdravé pitné vodě. Jen jedna desetina obyvatel má možnost používat sanitární zařízení, nejčastěji suchou latrínu. Hrůza, řeknete si? Ale nemůžeme za to tak trochu my všichni obyvatelé ostatního světa, kteří jsme strčili hlavu do písku před genocidou, která se léta připravovala a vrhla zemi desítky let proti proudu času?

 

PÍT, ČI NEPÍT?

V čím děsivějších podmínkách žili a žijí obyvatelé Rwandy, tím obdivuhodnější je úsilí humanitárních organizací, které přišly obětem genocidy na pomoc hned v prvních dnech po odhalení toho, k jak děsivým událostem tu došlo. Dobrovolníci, kteří přijeli, nepodlehli beznaději a postupnými krůčky zlepšují životní podmínky těch, kteří nebyli umučeni, i těch, kteří se rodí do nového světa. Programové priority Unicef ve Rwandě například dnes jsou: Zlepšit přežití dětí péčí o jejich zdraví, výživu, hygienu, zvýšit dostupnost pitné vody, dostupnost sanitárních zařízení, zajistit vzdělání dětí včetně informovanosti, jak se chránit před přenosem viru HIV, zajistit ochranu dětí ve společnosti. Vyjedete-li s pracovníky Unicef do pohraničních vesnic, kde jako by se čas zastavil před stovkami let, teprve vidíte, jak jsou tyhle zdánlivě samozřejmé programové priority důležité. V některých vesnicích už jsou vybudovány studny, na nichž se skví výrazný nápis: Daroval Unicef. Tam, kde se ještě nepodařilo vybudovat studny, jsou lidé v přímém ohrožení života. Pro vodu chodí desítky kilometrů k pozemním zdrojům. Povrchová voda v této části Afriky je však zamořena bilharziemi – parazity tak malými, že prolezou kůží do lidského těla vystaveného kontaktu s touto vodou nebo sliznicí, pokud by někdo takovou vodu pil. Bilharzie se usazují v ledvinách, játrech, střevech a způsobují pomalou, bolestivou smrt. „Rozhodně se v řekách ani jezerech nesmíte nejen koupat, ale dokonce ani si mýt ruce,“ varují nás naši průvodci. „A tuhle vodu místní obyvatelé pijí?“ nechápu. „A co jiného jim zatím zbývá?“ zní odpověď pracovníků Unicef. Ano, co jim zatím zbývá? Čekat, až vláda anebo dobročinné organizace získají prostředky na to, aby všichni měli možnost pít zdravou vodu? Situace ve školství je mnohem příznivější. Do škol se dnes podařilo dostat drtivou většinu dětí. Jen jsou zatím propastné rozdíly mezi školami, ve kterých už je vybudován vodovod s pitnou vodou, a mezi školami, kde si děti po celou dobu vyučování v tropickém vedru nemají možnost ani umýt ruce po použití odporně páchnoucí suché latríny. Největší vítězství ve Rwandě už ovšem Unicef vybojoval. Platíval tu zákon, že dívky nesmějí dědit po rodičích žádný majetek. Dívky, kterým při genocidě zabili rodiče, ztratily tedy i střechu nad hlavou a malá políčka, často jediný zdroj obživy. Lobingem mezi rwandskými politiky přispěl Unicef k tomu, že tento zákon byl změněn dokonce zpětně. Dívky dnes už mohou dědit majetek rodičů a těm, které po genocidě přišly kvůli absurdnímu zákonu o chatrče i políčka příbuzných, byl rodinný majetek vrácen.

 

DĚTI ULICE

Ve velkých městech je situace samozřejmě výrazně lepší než na vesnicích. Povrchní pozorovatel, který přijede do Kigali, hlavního města Rwandy, a má peníze na čtyřhvězdičkový hotel, tu může zažít ničím nerušenou pohádkovou dovolenou. Plavat v hotelovém bazénu pod palmami, hrát tenis, procházet se v upravených parcích, sledovat desítky nových automobilů, brázdících ulice, pozorovat ruch u benzinových pump i před obchůdky s potravinami, balenou pitnou vodou a také velmi slušným pivem, brouzdat po tržištích, na nichž se prodávají úchvatné africké masky, bubínky, sošky, zajít si do kasina. O chudobě většiny místních obyvatel se nemusí dozvědět vůbec nic. Stačí neodbočovat z rušných vyasfaltovaných ulic na prašné cesty lemované řadami chatrčí z nevypálených cihel. Stačí si také nevšimnout dětí posedávajících na rozích rušných ulic, sledujících bedlivě své okolí. To vyhlížejí příležitost, jak si vydělat alespoň nějaké drobné, za které by získaly zbytky jídla z restaurací a zbavily se tak toho základního, co je celý život provází: pocitu hladu. Mnohé z těchto dětí jsou na ulici bez pomoci od svých pěti let. Ty nejmenší se snaží získat alespoň nějaké prostředky na živobytí nošením odpadků. V noci jsou zatím aspoň trochu chráněné, protože se vejdou do tak úzkých kanalizačních stok, že za nimi žádný dospělý nemůže vlézt a přepadnout je. Jak ale tyhle děti dospívají a rostou, samozřejmě mnohé z nich podlehnou pokušení získávat prostředky k životu krádežemi. A nakonec se mnohé z nich stávají oběťmi sexuálního násilí dospělých. Český občan se v Kigali neubrání pocitu hrdosti, když přijde do dětského útulku zvaného Fidesco. Mají tu šedesát pět dětských postýlek. Snaží se kontaktovat dětské bezdomovce, vytahovat je z pasti ulice, dát jim možnost osprchovat se, vyprat šaty, zahnat hlad. Tento útulek funguje proto, že česká pobočka Unicef vybrala v posledních letech v České republice peníze na jeho provoz a poslala je do Rwandy. Lepší je zapálit malou svíčku než proklínat temnotu, napadne vás, když si uvědomíte, že dětí ulice je sedm tisíc a možnost podat jim pomocnou ruku ve Fidescu je pro pár desítek z nich. Ale už to je úctyhodné. Děti, které dají přednost Fidescu před ulicemi velkoměsta, se dokonce mnohdy poprvé v životě dostanou do školy, naučí se základy čtení, psaní a počítání. Nemohou ovšem žít v tomto útulku věčně. Pedagogové Fidesca se snaží kontaktovat příbuzné těchto dětí a umísťovat je zpátky do alespoň nějaké rodinné péče. Dětí ulice je mnoho a míst ve Fidescu málo. A nad každým rokem dalšího fungování tohoto útulku visí otazník. Podaří se získat peníze na jeho provoz i v příštích měsících?

 

peklo

 

CO BUDE DÁL?

Každého cizince ve Rwandě samozřejmě napadnou otázky: Není všechna ta snaha o zlepšení života místních obyvatel marná? Nemůže se země znovu vrátit k další vlně temných etnických vášní a nakonec dokonce ke genocidě? Něco takového už možné rozhodně není, ujišťují vás ve Rwandě všichni. Chceme být zemí klidu a míru, říkají. Protože Rwanda nemá žádné velké nerostné bohatství, uvědomuje si tu každý, jak důležitý je a bude pro ekonomiku země turistický ruch. Už dnes si může movitý turista vyjet na safari, pozorovat lvy, slony, žirafy, zebry, užívat si majestátní africké přírody anebo se dokonce vydat na unikátní výpravu za horskými gorilami, které v divoké přírodě nelze najít nikde jinde na světě. Nic ho nemusí vyrušit v jeho štěstí, když se rozhodne vyhnout místům, kde před patnácti lety byla při genocidě spáchána největší zvěrstva. Jde hlavně o kostely. Právě tam hledalo nejvíc lidí skrýš před peklem na zemi. Ale máme se vlastně opravdu těmto místům vyhýbat? Není třeba naopak vidět je a pamatovat si všechno, co ještě nesmazal čas, aby se to už nikdy nemohlo opakovat? Máme zavírat oči před krvavými skvrnami na stěnách kostelů, o které byly rozbíjeny hlavičky dětí? Máme dělat, že neexistují kostelní lavice plné špinavých, krvavých probodaných šatů ze čtyřiceti tisíc zabitých v kostele a jeho okolí nedaleko Kigali? I tak dnes vypadá jeden z památníků genocidy. Kostel, v němž bylo rozsekáno mačetami deset tisíc šest set lidí, nebyl znovu vysvěcen a slouží jako varování do budoucna. V jeho podzemí jsou hromadné hroby obětí, hromady kostí a lebek, na kterých jsou patrné údery ostřími mačet anebo strašlivé otvory, které prorazily v lebkách dřevěné palice. V osvětleném prostoru odděleném skly stojí rakev přikrytá drahými látkami a všude kolem kytice. „Tam odpočívá žena, která byla znásilněna. Pak jí vojáci zabodli do vagíny kopí, probodli ji s ním až ke krku a vhodili ji do žumpy, kde v bolestech zemřela,“ říká průvodce v tomto šíleném památníku. „Našli jsme ji až po deseti letech. Její tělo bylo naprosto neporušené. Uložili jsme ji do rakve a teď odpočívá tady. Stejně jako všichni moji příbuzní. Celá moje rodina…“ Ani po patnácti letech nedokáže průvodce v památníku o tom, co se stalo, mluvit bez emocí. Ale aspoň že o tom mluví. Mlčení o zločinech, které na konci dvacátého století nemají obdoby, by mohlo pomoci tomu, že se peklo na povrchu zemském znovu někde objeví.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group