ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Mezi nebem a peklem

 

nebepeklo2TEXT: MICHAELA „MYSHA“ KOŠŤÁLOVÁ, FOTO: BARBORA LITEROVÁ

 

Cesta do nebe či do pekla nutně nevede přes bránu střeženou svatým Petrem. Rajská zahrada i pekelné skály dštící věčný oheň leží na jihu Turecka – v národním parku Olympos.

 

Od Levantského moře, snad nejtyrkysovějších vod Středomoří, se směrem na západ rozbíhá krajina jako obrázek. Strmé svahy hor, pokryté lesy zkroucených borovic, přecházejí ve zvlněné lány úrodných polí, úbočí porostlá planým vínem a citrusové sady. Paradoxně právě tady, v údolích plných rozkvetlých oleandrů a fíkovníků, má být ukryt vstup do podsvětí.

 

SÍDLO BOHŮ

Protiklad infernu utváří majestátní Olymp, jedna z dvaceti stejnojmenných hor dnešního světa. Možná to bylo zde, na ostrém vrcholku schovaném v mlze, kde sídlila mytická božstva antického světa. Dnes je sice všeobecně přijímán fakt, že Diovy paláce ležely na Olympu v Thesálii (nejspíš proto, že je ze všech Olympů nejvyšší), nicméně také turecká hora, která dala jméno zdejšímu antickému městu, vesnici i celému národnímu parku, je opředena bájemi. O její mystičnosti svědčí už jen tajemné věčné plameny, objevující se po dlouhá tisíciletí na jejích úbočích zdánlivě bez příčiny. Odborníci se domnívají, že slovo olympos je předřeckého původu a původně označovalo jednoduše horu. Radislav Hošek v Náboženství antického Řecka vysvětluje, že „v Iliadě má výraz Olympos shodný význam jako nebe“. A tak nejen v Řecku (ať už v Thesálii, na Peloponésu nebo na Krétě) můžete projít „rajskou branou“. Možná je to právě turecký Olymp, kde se, jak napsal Homér, rozkládá „sídlo bohů domnělé a věčné, jež bouře nikdy nebičují, déšť nepromáčí a sníh nezasype“. A když už zasype, tak v něm (podle jiné legendy) kvetou vonící růže.

 

ZÁHADNÉ OHNĚ

Turecký Olymp prý spojuje nebesa s peklem; a to doslova. Na jeho úpatí, v zelenavých údolích někdejší Lýkie, měla pobývat fantastická nestvůra Chiméra. Jejím úkolem bylo chránit vchod do podsvětí před každým nepovolaným, kdo by se do něj odvážil vstoupit. Příšera s podobou lva, kozy i draka měla tři hlavy a chrlila oheň. Zabít se ji podařilo až hrdinovi Bellerofontovi, který na ni z hřbetu okřídleného Pegase střílel olověné šípy. Kov se v rozžhaveném chřtánu Chiméry rozpustil a spálil jí vnitřnosti. Po mytické obludě v národním parku Olympos dodnes zůstaly stopy: malinké ohně, planoucí na horském svahu v místě příznačně zvaném Yanartas, tedy hořící skála. Ne nadarmo tomu místu však většina turistů neřekne jinak než Chiméra. Modravé i červené plameny, poskakující mezi hlínou a kamením už od starověku, jsou velká záhada. „Ta obluda všude plivala oheň, a tak to tu hoří do teď,“ vypráví jeden z místních. Ihned je přerušen dalším: „Ne ne, tyhle plameny jdou na povrch z Héfaistovy dílny!“ Těžko říct, jestli dnešní domorodci stále věří, že ve zdejším podzemí pracuje starořecký bůh ohně a kovářství. Historie téhle povídačky sahá až někam do antiky; jenže tenkrát se tradovalo, že Héfaistos má dílnu prakticky v každé sopce. Na hořících skalách v tureckém Olympu je podivný právě fakt, že se nejedná o pohoří vulkanického původu. Ani vědci nedokážou vznik věčných ohňů dokonale vysvětlit. Plamínky má na svědomí směs plynů, která na vzduchu samovolně vzplane a hoří. „Chiméru“ nejde uhasit, zasypat, zničit. Oheň si rozpraskanou skálou razí cestu už od čtvrtého století před naším letopočtem. Kdysi jej využívali námořníci namísto majáku, dnes představuje lákavou turistickou atrakci.

 

RÁJ HIPPIES

Ostatně celý národní park Olympos vyniká právě přitažlivostí pro turisty. Úchvatná soutěska, protkaná říčkou Akcay, ústí do příjemně teplého Levantského moře s nedotčenou oblázkovou pláží. Zurčící potok s křišťálově čistou vodou protéká vesničkou v duchu hnutí hippies; jsou tu restaurace, kde se jí na zemi, čajovny, v nichž se čaj podává do houpacích sítí, a ubytovny, které nabízejí lůžka v korunách stromů. Olympos, rozkládající se jen asi osmdesát kilometrů jihozápadně od tepajícího letoviska Antalya, je až kýčovitě dokonalý. Přitom rekreantů tady zas až tolik není. Turisté se koncentrují především na útulných terasách hospůdek, mezi pestrobarevnými polštáři a vonnými tyčinkami. „Kam bych chodila?“ směje se jedna z opálených cestovatelek. Na krku má měděný přívěsek „peace“ a do půli zad jí splývají rozcuchané vlasy. Zdá se, že matně tuší něco o jakési Chiméře, nicméně mytická minulost zdejší oblasti ji příliš nezajímá. „Přijeli jsme na dva dny a už jsme tu týden,“ říká ospale, „člověku se vážně nechce pryč. Je to tu jako v ráji.“ Hlavně mladí turisté, odění do batikovaných triček a vyzbrojení neuhasínajícím úsměvem, dodávají dnešnímu Olympu na uvolněné atmosféře. Ruku v ruce se procházejí po plážích, plaví na loďkách a koupou v moři, které díky třpytivému planktonu v noci světélkuje jako hvězdná obloha. Historie je však stále doslova na dosah; k ruinám zdejšího starověkého města je to od břehů řeky Akcay co by kamenem dohodil.

 

KULT CHROMÉHO HÉFAISTA

O počátcích Olympu, města schovaného na úbočích zalesněných hor spadajících do Levantského moře, historie mlčí. Nicméně ví se, že jeho pradávní obyvatelé uctívali kult Héfaista. Jejich respekt k tomuto božstvu nepochybně pramenil z fascinace nedalekými ohni. Však kousek od Chiméry, mezi mladšími ruinami především z byzantských dob, dodnes najdeme pozůstatky pohanského chrámu zasvěceného Héfaistovi. K Héfaistovi, řeckému bohu ohně a kovářství, se váže řada bájných příběhů. Ve zdejším podzemí mu měli s prací pomáhat Kratos (Síla) a Bía (Násilí). Staří Řekové si Héfaista velice vážili a na jeho počest pořádali hned dvoje slavnosti v roce, přestože mezi bohy vynikal neobyčejnou šeredností. Narodil se Diovi a Héře, ale matka ho pro jeho neduživost svrhla z Olympu. Úcty mezi nebešťany se nedočkal ani poté, co se s rodiči smířil, vystavěl bohům nádherné paláce, zhotovil zbroj hrdiny Achillea, vytvořil mytickou Pandóru a pojal za ženu překrásnou bohyni lásky Afrodítu. Ostatně pravým otcem dětí jeho manželky byl bůh války Arés a její nevěrou se bavil celý Olymp.

 

nebepeklo

 

ZAŠLÁ SLÁVA

V Olympu byly objeveny starověké mince, datované do druhého století před naším letopočtem. Už tenkrát město prosperovalo a vzkvétalo; o jeho vysokém postavení v rámci tehdejší Lýkie svědčí i fakt, že v samosprávě mu připadala tři křesla, zatímco ostatní méně bohatá města měla vždy jen jednoho zástupce. O dnes tureckém Olympu se zmiňuje už Cicero, který ho prohlašuje za „antické město plné bohatství a umělecké krásy“. Krása pobřeží Levantského moře nechybí ani dnes, nicméně na někdejší zámožnost odkazují už jen zarostlé ruiny, roztroušené široko daleko mezi šumícími lesy. Kromě antických budov a chrámů, starých římských lázní a sarkofágů tu slavnou minulost připomíná i dvojice středověkých pevností, dávno rozvrácená zubem času. Bylo to už v prvním století před Kristem, kdy se romantický Olympos začal potýkat s problémy. Jeho bohatství nedalo spát pirátům z Kilíkie, území rozkládajícího se dále na východ, při pobřeží dnešního Turecka. Loupeživí námořníci připlouvají do Lýkie a podmaňují si Olympos až do roku 78 před Kristem, kdy se utkají s výbojným vojskem římského vojevůdce Publia Servilia Vatia, po vítězství nad nimi zvaném Isauricus. Na scéně se objevuje také mladý Julius Caesar, který pomůže město dobýt a podmanit pro Řím. Pirát Zenicetes umírá ve svém domě, který při nájezdu sám podpálí. Uběhlo mnoho staletí, v nichž si vlastnický nárok na Olympos vystřídali příslušníci Benátské a Janovské republiky i obyvatelé Ródu. Město se díky strategické poloze těšilo slávě, kterou ukončil až příchod Otomanů. V patnáctém století už zdejší budovy zely prázdnotou, pomalu zarůstaly zkroucenými borovicemi, planým vínem a citrusy. A pak údolí plná rozkvetlých oleandrů a fíkovníků objevili baťůžkáři a Olympos se proměnil v turistický ráj. Ráj, z něhož je jenom malý krůček do pekla.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group