ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Nářek z tajemné hrobky

 

hrobkaTEXT A FOTO: JAROSLAV MAREŠ

 

Z prastaré hrobky perského krále Dáreia Velikého se po staletí ozývá zvuk, který ze všeho nejvíc připomíná ženské kvílení. Kdo nebo co tu naříká? Vítr? Netopýři? Nebo Atossa, manželka zavražděného panovníka Bardiji, které se Dáreios zmocnil spolu s trůnem?

 

Stojím ve stínu přes čtyřicet pět metrů vysokého posvátného skalního masivu Naqš-i-Rustám. Ve značné výši jsou do ní vytesány hrobky čtyř slavných perských králů. Již v pradávných dobách byla tato skála významným poutním místem. Kolik podivných, dnes již dávno zapomenutých legend se k ní vázalo, kolik lidí zde v posledních čtyřech tisíciletích stálo tak jako teď my – s rozechvěním z neznáma či plni víry v moc nadpřirozených sil! Toto posvátné místo se nachází nedaleko slavného města starověké perské říše Persepole, sloužícího kdysi k pompézním ceremoniím a oslavám. Hušang, náš průvodce, je nahoře první, já stanu na římse vchodu do hrobky krátce po něm. Nebylo to jednoduché se sem vyškrábat, i když využíváme primitivního lešení, postaveného nedávno pro potřebu filmařů. Za pár dní je zase strhnou. Máme štěstí, podobná příležitost se nenaskytne každý den. Pot se z nás jen leje. Je asi čtyřicet ve stínu. Jsme patnáct metrů nad zemí na kolmé stěně posvátné skály. Byla posvátnou dávno před vznikem dynastie Achaimenovců. Již kolem roku 1800 před naším letopočtem zde vytesali skalní reliéf, dnes už špatně patrný, zobrazující jakýsi náboženský ceremoniál nebo korunovaci dávno zapomenutého krále. První hrobku – pro sebe – nechal do skály vytesat snad nejslavnější perský král Dárajavauš Veliký, a byl sem také roku 486 před naším letopočtem pochován. Nevím, zda se ten podivný naříkavý ženský hlas ozývá již od oné doby, či zda jej lidé pobývající v okolí zaslechli až mnohem později. Stal se ale pevnou součástí místní tradice, a také Hušang je přesvědčen, že je skutečný. A nemá prý žádnou souvislost s větrem, jak mě hned při první zmínce o něm napadlo. Naopak. Fouká-li silný vítr, tichý kvílivý hlas slyšet není. Nejlepší je k jeho poslechu úplné bezvětří.

 

NAVZDORY ZÁKAZU

Skalní hrobky jsou v posvátné skále čtyři. Další dva perští šáhové achaimenovské dynastie se sem už nevešli a jsou pohřbeni nedaleko odtud přímo nad Persepolí. Když jsem byl v Naqš-i-Rustám poprvé, naučil jsem se nazpaměť pořadí hrobek. Odleva to jsou Dárajavauš II, Artakšasa, Dárajavauš I – Veliký a kolmo na ně v postranním křídle skály úplně vpravo Kšajáršá. Ale úplně stoprocentní to není. Někteří autoři udávají i jiná pořadí. Jediná spolehlivě lokalizovaná je hrobka Dárajavauše Velikého, toho, za nímž jsme se dnes s Hušangem vypravili. Je pod ní totiž vyrytý příslušný text. Že vám ta jména slavných perských králů nic neříkají? Asi je budete znát pod řeckými zkomoleninami Dáreios II, Artaxerxes, Dáreios I – Veliký a Xerxés. A snad i pro nás bude lepší, když budeme pro větší přehlednost užívat tato řecká zkomolená jména. Čtyři více než dvacet metrů vysoké a téměř stejně široké kříže vytesané vedle sebe v kolmé skalní stěně jsou poslední, co zůstalo po těch, před nimiž se chvěl celý tehdejší svět. Ve vodorovném rameni křížů, které s křesťanstvím nemají samozřejmě pranic společného, je vytesána plošinka zdobená reliéfy štíhlých sloupů, imitací fasády achaimenovských paláců, s úzkým vchodem do vlastní hrobky uprostřed. Z černého obdélníkového otvoru láká tajemství, za nímž jsme se sem vypravili. Lákalo a provokovalo svou nepřístupností tak dlouho, že jsme nakonec neodolali. Co nebo kdo to pravidelně již celá staletí naříká v hrobce Dáreia Velikého? A proč se podobný hlas neozývá i ze sousedních tří hrobek? Je tu liduprázdno. Ale přesto jsme museli spěchat, protože lézt do hrobek není dovoleno. Ostatně nikoho nenapadne, že by se k tomu někdo odhodlal. Jen kdyby nebylo takové vedro! Naproti nám stojí mohutný kvádr záhadné stavby bez oken, nazývané Ka´ba-i Zarduš (Zarathuštrova kostka). Je vysoký asi třináct metrů a archeologové se stále nemohou shodnout, jakému účelu sloužil. Uvnitř je jediná vysoká místnost a převažuje názor, že šlo o zarathuštristský ohňový chrám, v němž hořel posvátný věčný oheň. Před kolika staletími tu šlehaly plameny naposled? Jsou ale i jiné výklady. Mohlo jít třeba o místo dočasného útulku pro tělo zemřelého panovníka, než bude jeho hrobka dohotovena, nebo o pevnůstku chránící panovnické relikvie a posvátné rukopisy nebo popsané desky.

 

VE SKALNÍCH ÚTROBÁCH

Hned po prvních krocích do nitra Dáreiovy hrobky nás obklopí chlad. Příjemně kontrastuje s rozpáleným vzduchem venku. Je neuvěřitelné, jak rychle klesá teplota již po několika málo krocích do nitra skály. Šero houstne. Rozsvěcujeme baterku. Jsme v ponurém království mrtvých, chráněném prý podobnou kletbou jako hrobka Tutanchamóna. Přesto byla i tato hrobka již dávno vykradena. Kde skončily poklady zde uložené? Kde skončily kosti Dáreiovy i kosti žen z jeho harému, které tu společně s ním byly kdysi uloženy k poslednímu odpočinku? V každém z několika výklenků vyhloubených ve skále je dostatek místa pro tři samostatné sarkofágy. Největší, chránící ostatky krále, spočíval uprostřed. Stejně jako do pyramid pronikli vylupovači hrobů i sem. Kolik zlata, šperků a drahých kamenů si vzal s sebou na poslední cestu nejslavnější z perských šáhů? A které z jeho žen tu byly pohřbeny s ním? Jaké byly jejich osudy, lásky, tragédie? Včera večer jsme odtud ono tajemné kvílení skutečně slyšeli. Teď, když jsme uvnitř, je však naprostý klid. Prohlédneme pečlivě celou jeskyni, všechny nerovnosti. Hledáme škvíry ve stěně, kterými by sem mohl proniknout třeba i slabý závan zvenčí. Nenajdeme však nic. Usedáme na sarkofágy, rozhodnuti čekat tak dlouho, dokud se záhadný zvuk neozve. Nechceme se vzdát tak lehce. Čas se pomalu vleče. Těžké desky, přikrývající prázdné hroby, mlčí. Na zadní stěně je zachyceno několik velkých netopýrů. Mají dlouhý myší ocas bez létací blány a nevisí ze stropu zabaleni do svých kožnatých křídel po způsobu běžných příslušníků své rodiny. Jako přilepené krysy se tisknou břichem na svislou stěnu, na níž se přidržují svými drápky. Jsou teď jedinými obyvateli a pány hrobky. Jsou oni původcem onoho naříkavého hlasu, který odtud občas zaznívá? Proč se ale neozývá i z ostatních tří hrobek? Vybrali si netopýři pouze Dáreiovu? Proč jen tu?

 

hrobka2

 

STRÁŽE MRTVÉ PERSEPOLE

Přijíždíme do Persepole, vlastně do ubohých zřícenin, které tady z kdysi slavného města zbyly. V roce 331 před naším letopočtem se Alexandru Makedonskému zhroutila k nohám úplně jiná říše než ta, kterou založil Kýros Veliký. Prohnilá, dávno rozhlodaná vnitřní nejednotností, která jako by již jen čekala na ránu z milosti. Dostala ji. Persepolis se po prohrané bitvě u Gaugamély v Mezopotámii vzdává bez boje. Alexandr dává svým vojákům posvátné město Peršanů na pospas. A zatímco opilí vojáci vraždí v dolním městě muže, odvlékají ženy a drancují domy, zmocňuje se Alexandr pokladů z paláců perských králů na horní terase. Brzy zjišťuje, že jeho armáda nemá k jejich přepravě dostatek povozů ani tažných zvířat. Posílá proto zpět do Babylonu a do Sús pro dalších deset tisíc mezků a pět tisíc velbloudů, aby svou obrovskou kořist mohl vůbec odvézt. Jeho lup činil pět a půl tisíce tun zlata a stříbra! Nakonec dá všechno zapálit. Plameny z Dáreiova, Xerxova i ostatních paláců, z budovy státní pokladnice, z budovy harému, z hal sta i devětadevadesáti sloupů a ze vznešené přijímací haly apadany šlehají k nebi jako pochodně zkázy, kterou nebude možno nikdy napravit. A rachot řítících se střech, zdí i žárem praskajících kamenných sloupů a jejich o zem se tříštících ozdobných hlavic zní jako skřípění brány dějin, navždy se uzavírající za achaimenovským impériem. V útesu vypínajícím se nad planinou jsou do skály vytesány další dvě královské hrobky, zhotovené ve stejném stylu jako hrobky v Naqš-i-Rustám. Byli tu pochováni Artaxerxes II. a Artaxerxes III. Shlížejí dolů jako věčné stráže mrtvého města. Vystoupím vzhůru a vcházím do jedné z obou hrobek. Opět mě obklopí chlad a všudypřítomná dávná minulost. I tato hrobka byla již dávno vykradena. Jen sarkofágy vytesané do skály, těžké kamenné desky s četnými reliéfy, ticho. Zůstávám stát, přivírám oči. Na pár okamžiků se ocitám v jiném, dávno zaniklém světě. Každé místo, jímž kráčela historie, promlouvá k těm, kdo jsou schopni se na ně naladit. Pak vyjdu ven. Začíná se stmívat. Odtud shora je na planinu Persepole nádherný pohled. Leží pode mnou jako na dlani. Velká, do posledního detailu provedená plastická mapa. Poslední zbylé sloupy apadany i zbytky sloupových soklů ostatních hal. Obrysy královského harému, vymezující po více než dvou tisíciletích místo, kde byly soustředěny nejkrásnější ženy starověké Persie. Obrysy budovy královské pokladnice, dávno vyloupené a vykradené. Kdysi pyšné sloupové hlavice s plastikami lvů, býků a dravých ptáků homa, válející se nyní rozbité na zemi. Vzpomínám na výjev z reliéfu jedné zborcené kamenné brány Persepole. Její zakladatel Dáreios Veliký tam bojuje s Ahrimanem, démonem zla a zkázy. Podle vyobrazení by se zdálo, že Dáreios vítězí. Trosky pode mnou, zvolna pohlcované mlčící tmou, usvědčují reliéf ze lži.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group