ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Cesta do pravěku

 

pravek2TEXT: JAROSLAV MAREŠ

 

V Africe najdeme tajemná místa, opředená legendami. Vymykají se všemu, co jsme až dosud poznali. V Evropě budí často úsměv, v afrických státech respekt a na místě samém, ve vlhké hnijící džungli, hrůzu. K těmto místům patří i močály Džiundu, nad nimiž se má vznášet přízrak smrti. Byl jsem tam.

 

Jakmile jsem si kolem roku 1955 přečetl první informace o kongamatovi v Heuvelmansově knížce „Sur la Piste des Bêtes Ignorées“ (Na stopě neznámých zvířat), nedala mi možnost existence přežívajícího ptakoještěra v nepřístupném močálovitém pralese kdesi v nitru Afriky spát. Předsevzal jsem si, že se tam jednou vydám. Podařilo se mi přemluvit přítele Bena, který měl cestovní agenturu specializovanou na organizování safari a byl dokonalým znalcem africké přírody, aby mi dělal společníka. Naší poslední zastávkou před vstupem do bažin, byla vymírající vesnice kmene Mbwela u hranic Zambie s Angolou a Kongem. Ležela v hustě zarostlém močálovitém terénu. Sehnali jsme dva průvodce, ochotné s námi do bažin vyrazit. Rozhodli jsme se plout na kánoi kam až to půjde, a dál se prodírat pěšky. Neustále jsme se vyptávali na kongamata. Popis domorodců odpovídal tomu, co jsme už věděli. Tvrdili, že přízrak smrti nikdy nelétá mimo oblast močálů. Při jejích okrajích, kde místní většinou loví, se objevuje jen ojediněle. Hluboko v močálech prý ale vzácný není. Údajně hnízdí na osamocených stromech nebo v nepřístupných skalních roklích a na útesech. Je těžké popsat, s jakým vzrušením vstupuje člověk do legendami opředeného močálovitého pralesa, zapomenutého lidmi i časem. I na našich průvodcích bylo vidět rozechvění a strach. Nezapomenutelné jsou tady noci. Oheň září do tmy a zahání plíživé zvuky pralesa. Měkká bažinatá půda tlumí všechny kroky a místo, aby zvukové vlny odrážela a sama se jimi rozezněla, pohlcuje je a ztápí v sobě. Kdoví, co v sobě již tenhle močál nenávratně skryl! Od prvního kroku nás tu provází zatuchlý pach zahnívající mokřiny, plné tlejících pralesních velikánů, trčících z bujně porostlé houpavé půdy jako povalené rozpadávající se sochy se zuráženýma rukama. Ztracený, zapomenutý svět, kam se ani domorodci neodvažují. Nemohli jsme zůstat v močálech déle než týden a museli jsme se proto vrátit mnohem dříve, než se nám podařilo proniknout do jejich středu. Bažiny jsou tvořeny četnými navzájem od sebe izolovanými močály a mělkými jezírky s bahnitým dnem, obrostlými papyrem a jiným porostem. Dlouhé popínavé rostliny šplhají vzhůru po obrovských stromech. Stezky zvěře vedou touto vodní džunglí jen po úzkých pásech pevné země. I tady se však někdy musíme prosekávat mačetou. Krátce před návratem jsem se vydal na samostatnou obhlídku terénu. Ben zatím připravoval oběd. Došel jsem až na pralesní světlinu, na jejímž konci jsem pozoroval v koruně osamoceného velkého stromu nezvyklý předmět. Když jsem se podíval pozorněji, považoval jsem to za zbytky zabité antilopy, kterou si pravděpodobně na strom vynesl levhart. Pátral jsem po něm pozorně, ale zdálo se, že skvrnitá šelma svou kořist už opustila. Možná však také, že byla šelma skryta ve větvích na druhé straně a že jsem ji ze svého stanoviště, vzdáleného přes třicet metrů, nemohl vidět. Ze zbytků zabité antilopy jsem rozeznával jen cár zkrvavené kůže, visící z větve dolů, a protáhlou hlavu ohlodanou až na kost, ležící na větvi tak, jako by zvíře odpočívalo. Chtěl jsem se ke svému nálezu přiblížit a lépe si jej prohlédnout, když vtom se nad světlinou ozvalo silné bzučení a nedaleko ode mne zakroužil velký brouk. Svou pozornost jsem teď věnoval jen jemu. Po chvíli jsem si zase vzpomněl na zabitou antilopu. Obrátil jsem se k osamocenému stromu, antilopa však byla pryč. Napadlo mě, že tu přece jen musel někde být levhart, který si mezitím zřejmě svou kořist odtáhl jinam. Na měkké bahnité půdě však nebylo vidět žádné stopy. Větve stromu byly od větví nejbližšího souseda na okraji světliny dobrých patnáct metrů. S antilopou v tlamě by tuhle vzdálenost žádný levhart nedokázal vzduchem překlenout. A tu mnou jako šíp projelo podezření. Najednou jsem si už vůbec nebyl jist tím, že to byly zbytky antilopy, co jsem na vzdálenost více než třicet metrů viděl v koruně osamělého stromu. Ten cár zkrvavené kůže – nebylo to svěšené rudé kožnaté křídlo? A ta hlava – podle popisu domorodců měla vypadat jako lebka dávno mrtvého zvířete! Představa, že jsem viděl kongamata, byla příliš lákavá. Pravděpodobně však bylo přání otcem myšlenky. Zřejmě přece jen šlo o antilopu. Možná si ty zbytky vynesl na strom orel korunkatý, známý tím, že si nespotřebované zbytky kořisti takhle ukládá, a potom s ní zase zmizel, když jsem ho vyrušil svou přítomností.

pravek

ZÁHADA JMÉNEM KONGAMATO

Evropa se poprvé dověděla o záhadném létajícím tvoru z močálů Džiundu z knížky afrického cestovatele Franka H. Mellanda „In Witchbound Africa“ (V čarodějnické Africe), která vyšla v roce 1923. V jedné z kapitol Melland píše, jak se v tomto kraji setkal s legendami o podivném zvířeti, nazývaném kongamato. V překladu to znamená přízrak smrti. „Co to je kongamato?“ zeptal se domorodého lovce. „Vypadá jako pták nebo spíš jako krokodýl s kožnatými křídly.“ Melland popisuje, že ukázal domorodcům knížku s vyobrazením pterodaktyla a ti souhlasně křičeli: „Ano, to je kongamato!“ To, jak černoši kongamata popisují, však pterodaktylovi neodpovídá. Ten patřil do skupiny krátkoocasých pterosaurů, jejichž zobáky byly dlouhé a štíhlé, u vývojově pokročilejších druhů bezzubé. Rozhodně postrádali masivnost hlavy, jaká je přisuzována kongamatovi. Existuje však jeden ptakoještěr z druhého, evolučně staršího podřádu Rhamphorhynchoidea, který popisu kongamata odpovídá až zarážejícím způsobem. Je to Dimorphodon macronyx, zařazený do anglické spodní jury (doby asi před dvěma sty miliony let), který měl velkou a vysokou lebku, jejíž váha byla zmenšena dutinami, oddělenými od sebe několika kostěnými přepážkami. Ve dvou z těchto dutin byly zasazeny i oči. Kostěné přepážky na hlavě viditelně vystupovaly a při zběžném pohledu mohl skutečně vzniknout celkový dojem kostnaté lebky s prázdnými očními důlky. Pokud byla hlava bílá a vpadlá kůže pokrývající uvedené dutiny zbarvena černě, byl tento dojem jednoznačný. Tlama byla vyzbrojena velkými a ostrými zuby dvou různých typů a síla stisku čelistí musela být mimořádná – větší než u jakéhokoliv jiného ptakoještěra. Tuto studii publikoval v roce 1986 na základě rozboru úponů čelistních svalů americký paleontolog Robert Bakker. Z dalších charakteristik loveckých schopností dimorphodona, publikovaných Bakkerem vyplývá, že muselo jít o tvora mimořádně dravého a rvavého. I velikost dimorphodona odpovídá zhruba udávané velikosti kongamata – dimorphodon dosahoval v rozpětí asi půldruhého metru, u kongamata se udává metr padesát až dva metry deset. Jedno úskalí tu však je. Dimorphodon je vývojově jedním z nejstarších ptakoještěrů. Má mnoho primitivních znaků. Jedním z nich je jeho obrovská hlava, dalším silné končetiny. Aby se tato větev dožila dneška, musela by přežít třikrát delší dobu než její krátkoocasí bratránci pterodaktylové. Ale nejsou právě nejméně specializované univerzální formy, stojící na počátku vývoje celých skupin, pravými mistry v přežívání? Odborné studie dokazují, že se životní prostředí močálů Džiundu po více než dvě stě milionů let nezměnilo.

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group