ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

PLOVOUCÍ DOMOVY

Štvou vás sousedé? Už vás nebaví výhled z okna? Co byste řekli možnosti zapřáhnout svůj domek za motorový člun a prostě popojet? Rybáři z plovoucích vesnic na jezeře Tonlé Sap v Kambodži se takovým způsobem stěhují. V jihovýchodní Asii nejsou zdaleka jediní.

 

POTOPA KAMBODŽE
„Ne, normální lodě nejezdí, jenom expresní čluny,“ vysvětluje nám dáma v přístavu. Chceme se přes jezero Tonlé Sap dostat do Siemreapu a dál, k proslulým památkám Angkor. „Proč jenom expresní čluny?“ Hádáme se, protože jsme přesvědčeni, že z nás cizinců chtějí zbytečně tahat peníze. „Protože jiné čluny by nenašly cestu!“ Paní nám svou odpovědí vyrazí dech. Jak může loď nenajít cestu vodou? Pochopíme to až později.
Tonlé Sap je velmi, velmi zvláštní jezero. Zatímco v období sucha je „pouze“ největší vodní plochou Kambodže, v období dešťů (od května do října) pětkrát až šestkrát zvětší svoji velikost a stává se tak největším jezerem celé jihovýchodní Asie. Místy se hladina zvedne až o osm metrů a třetina Kambodže se tak ocitne pod vodou. Na svědomí to má řeka Mekong, jejímž přítokem je řeka Tonlé Sap, která v období sucha ze stejnojmenného jezera vytéká. Když „zaprší“, vzedmuté vody Mekongu se vtlačí do řeky Tonlé Sap, ta změní směr svého toku a jezero vydatně napájí. Zatímco během suchého období má vodní hladina něco kolem tří set tisíc hektarů, v důsledku monzunů se voda rozlije na ploše až jednoho a půl milionu hektarů! Část země je na několik měsíců zaplavena.
Místní jsou na pulzující jezero zvyklí. Ba co víc, kdyby se přírodní cyklus narušil, znamenalo by to pro Kambodžany katastrofu. Unikátní ekosystém jezera a zaplavovaných částí země zajišťuje chudým obyvatelům chudé země dostatek ryb. A ty jsou pro ně z celých 80 % zdrojem bílkovin.
Přemýšlíme, kam se obyvatelé Kambodže před velkou vodou uchylují. Nikam! Pokud nebydlí přímo na vodě, jejich domovy stojí na vysokých muřích nohách. Staletími prověřený systém funguje dodnes, v suchém období se v bahýnku pod podlahou motá drůbež a další domácí zvířátka. Podle toho, na jak vysoké kůly je který dům posazen, si můžeme udělat představu o tom, kam až v období dešťů stoupne voda.
Například v Phnompenhu, odkud vyrážíme na rychlém člunu, se hladina zvedne nejspíše o oněch osm metrů. Svědčí o tom strmé vybetonované břehy, nyní v dubnu, kdy období sucha vrcholí, suché. Když se díváme z nábřeží, řeka se klikatí v pěkné hloubce. Při pohledu ze člunu si můžeme vykroutit krky, abychom nad betonovou stěnou zahlédli kus města, které opouštíme.

 

PROTI PROUDU ŘEKY TONLÉ SAP
Jelikož náš člun je jediný, který toho dne jede, je poněkud přetížený. Uvelebujeme se na střeše a pro první dvě hodiny si libujeme, jak nádherný výhled máme. Večer potom s hlavami třeštícími úpalem vzpomínáme na domorodce namačkané v těsném, ale stinném podpalubí.
Alespoň je na co se dívat! Probíjíme se proti línému proudu řeky Tonlé Sap, která se stále více rozlévá do mnoha ramen a úzkých průplavů. Břehy lemují rybářské domky na vysokánských kůlech, hladina je zčásti ucpaná přímo plovoucími domy. Jak takové domy vypadají? Úplně všelijak. Ty nejmenší jsou vlastně malé loďky se stříškou a slouží jenom rybáři na výpravě. Jak se loďky zvětšují, zvětšuje se i střecha a ty středně velké už mají i boční stěny. Velké plovoucí domy mají všechno, co si od bydlení můžeme slibovat.
Na řece je čilý dopravní ruch. Štíhlé loďky se motají mezi domy, případně pendlují mezi loděmi uprostřed proudu a vesnicí. Na těchto plavidlech, poháněných většinou jen silou paží přenesenou na uzounké veslo, se lidé dopravují na nákupy, do škol či na sousedskou návštěvu. Děti volí k cestě za kamarády jednodušší způsob - skočí do vody a plavou.
Náš člun zpomalil, neboť se k němu blíží loďka s mnichem v oranžovém hábitu na palubě. Nezastavujeme ale docela, náš nový pasažér si vykasal šaty a šikovně přelezl. Nejspíš jede do Angkoru, přemýšlím a pozoruji jeho kožený kufřík na číselný kód, který nedá z ruky.
Nabíráme znovu rychlost a na vlnách, které náš člun vyvolá, se zhoupnou desítky lodiček. Plovoucí vesnice nám pomalu mizí z dohledu a hladina se rozlévá skoro až k obzoru.

 

JEZERO, PŘES KTERÉ SE CHODÍ PĚŠKY
Tmavě hnědá voda, kam oko dohlédne, místy splývá s oblohou a my máme pocit, že jsme se ocitli mimo čas a prostor. Své už jistě udělalo slunce, které nám bůhvíkolikátou hodinu praží na hlavu. Když spatřím na obzoru procházejícího se muže, nevím, jestli netřeštím.
Naštěstí se začínají objevovat i shluky lodiček, ze kterých rybáři loví z jezera obnažené zbytky stromů a chrastí. Další důkaz o vrcholícím suchu - jezero jako zásobárna palivového dříví. Ani muž na obzoru nebyl mou halucinací, voda je totiž tak mělká, že místy sahá dospělému člověku jen po pás. Někde už zbývá jenom bahno, kterým vedou úzké kanály se zbytky vody. Touhle mělkou vodou je třeba proplout velmi rychle, už chápeme, proč by se jiné lodě nemohly přes Tonlé Sap spolehlivě dostat! Tak takhle se hledá cesta jezerem: silné lodní šrouby víří bahno, hlavně nezastavovat a držet se vytyčené trasy. V divném horku rozdmýchaném neviditelným sluncem se mi připomenou zimní Krkonoše a jejich tyčové značení. I tady totiž vysoké klacky zapíchnuté do bahna ukazují cestu; ne lyžařům, ale lodím, které nechtějí uváznout. I přes tuto navigaci je vodní cesta místy ucpaná plavidly, která nemohou dál. Jsou to hlavně jakési lodní „nákladní vlaky“, tedy několik nákladních lodí spřažených za sebou, které táhne jeden nebo dva motorové čluny. Mají ale slabší motory než my, a tak musí muži do vody a nákladní lodě z bahna vyprošťovat.
Míjíme také ostrůvky, které jsou bez vody již několik měsíců a stačily se zazelenat. Pasou se na nich krávy a stojí tam provizorní rybářská obydlí. Monzuny se ale už blíží, a tak se budou rybáři brzy stěhovat.
Tyto mokřady jsou ekology obzvláště ceněny, neboť zde hnízdí desetitisíce ptáků. Nyní, v období sucha, se vodní ptáci přetahují o každý kousek volné hladiny. Ptáci ale nejsou jedinými obyvateli jezera a jeho sezonně zaplavovaného okolí. Byly zde nalezeny více než čtyři stovky rybích druhů, krajina je bohatá i na savce a plazy.
Jezero Tonlé Sap bylo vyhlášeno v roce 1997 biosférickou rezervací UNESCO. Každá z oblastí, které jsou chráněny, je unikátní - samotné jezero, zaplavovaný les, který jej obklopuje, a louky a pastviny především na východním konci, které jsou také sezonně zaplavované. Od nepaměti zde žili lidé (nedaleký Angkor býval hlavním městem khmerské říše), kteří se přizpůsobili rytmu přírody a dokázali z něj těžit. Dnes tyto oblasti obývá a využívá přes milion lidí. Živí se především rybolovem, ale zaplavované okolí jezera je velmi úrodné, a tak se zde pěstuje i rýže a zelenina. V posledních dvaceti letech však jako by lidé zapomněli, že na křehké ekologické rovnováze závisí jejich přežití. Rybolov se stal velmi intenzivním, zdá se, že využívání jezera se dostalo za hranice udržitelnosti. To může mít nejen nepředvídatelné sociální následky pro lidi, ale také to může znamenat katastrofu pro zvířecí obyvatele oblasti. Již dnes je ohroženo mnoho vzácných druhů - například obří mekongský sumec (Pangasianodon gigas), z vodních savců třeba delfín (Orcaella brevirostris). Zvýšenou ochranu si také zaslouží kolonie ptačích vajíček a mláďat. Co se týče rostlinného bohatství, rostou tu exotické druhy jako obří mimóza (Mimosa pigra) či vodní hyacint (Eichhornia crassipes). Většina rostlinné říše Tonlé Sapu však nebyla ještě prozkoumána, a tak je o to důležitější chránit toto zatím jenom tušené bohatství. Jak moc je to reálné v zemi, kde po vleklé občanské válce (i když bychom měli mluvit spíše o vyhlazování) bují korupce a strach, je ovšem otázkou.

 

VESNICE NA VODĚ
Ukolébáni monotónním hučením lodního šroubu přejíždíme přes jezero. Probuzení je přízračné - na obzoru se objeví bambusové a rákosové střechy plovoucí vesnice, která pro rychlé čluny slouží také jako přístav. A protože těmito čluny přijíždějí turisté, značně z toho profituje.
Vyloďujeme se uprostřed vesnice rovnou na jiný, menší člun, který nás veze až téměř ke břehu. I tam stojí rybářská vesnice, chatrné domky ale svědčí o tom, že se bude brzy stěhovat a že na pár měsíců nemá cenu stavět bůhvíjaký komfort.
Všichni obyvatelé téhle příbřežní vesničky jsou vlastně obchodníci, jak mi vysvětluje místní mladík, na jehož motorce frčím k hotýlku. Nevím ani, jak se jmenuje, protože se představil jako Tonyho přítel. Tony byl mladík, který mi dělal mototaxikáře v Phnompenhu a zřejmě telefonicky mě předhodil svému kamarádovi.
Tonyho přítel mě tedy zasvěcuje: „Tihle nakupují ryby od těch, co bydlí na jezeře, a vozí je do města na trh.“ „Do jakého města, vždyť tu žádné není?“ „Do Siemreapu. A tam zase nakupují zeleninu a různé věci, které si od nich kupují lidé z jezera.“ „Jaké různé věci třeba myslíš?“ „Třeba když někdo chce televizi, nebo prase, nebo nějaké nádobí.“
Trochu nechápu tu televizi, ale je fakt, že z plovoucích domků trčí antény. Aby se rybáři nemuseli vzdát dobrodiní televizního vysílání, jsou zdejší televize napájené z baterií. Některé mají baterie dokonce přímo zabudované.
Plovoucí vesnice je svět, který končí tam, kde pro nás suchozemce začíná. Na hladině Tonlé Sapu se jich kolébá přes šedesát! Plave tu škola, policejní stanice, a dokonce i chlívek s čuníky. Některé domy stojí na voru, jiné vyrůstají přímo z větších lodí. V „ulicích“ to žije - děti s aktovkami plují ze školy, ženy si vezou ze břehu náklad zeleniny. Některé domy jsou jen bídné chatrče z polozhrouceného bambusu, jiné jsou bytelné dřevěné stavby s plechovou střechou. U každé větší usedlosti je také suchý dok. Jde o dřevěnou konstrukci trčící z vody, na které opravované nebo právě rozestavěné lodě leží. Moc se mi líbí pozorovat mladíky z jedné rodiny, jak opravují loď na vodě, ale v suchu.
Stejně jako suché doky, mají větší usedlosti také vodní zahrádky. Přijímáme pozvání na jednu „vodní farmu“, jak svému domovu říká hlava rodiny. Dva menší domky spojuje povalový chodníček, na němž nás muž jménem Khan vítá. K zábradlí je přivázaná malá opička. Čtyřletý hošík má okolo krku hada... Že tu mají rádi zvířata, je mi jasné, ani nemusím vidět klec s papouškem. A taky tuším, že tu určitě hluboko do kapsy nemají. Jistým přivýdělkem jsou zvědavci z bohatého Západu. Stejně jako my, tu za své očumování nechávají nějaký ten riel. Hlavním zdrojem obživy rodiny jsou ale ryby. Konečně víme, co znamenají plochy ohraničené kůly a vyplétaným plotem, jimiž je hladina jezera pokryta. Rybí zahrádky! V ohraničeném kousku jezera se to hemží rybími kusanci, jejichž lesklé hřbety se mihotají v kalné vodě. Takhle vypadá hojnost ryb, když ryby narážejí jedna do druhé! Ráno co ráno odváží Khan koše ryb do vesnice na břehu. Odtamtud putují v rukou šikovných obchodníčků na suchozemské tržnice v okolí.
Khanova „vodní farma“ je útulný domov plný květin a domácích zvířat, která jsou chována pro potěchu a tudíž jsou značným luxusem. Je důkazem toho, že pokud je člověk šikovný a má trochu štěstí, zvláštní život na vodě může být pohodlný a příjemný. Že pevná zem pod nohama naopak nemusí znamenat výhru, o tom nás znovu přesvědčuje dočasná vesnice na páchnoucím bahnitém břehu posetém odpadky. Políčka s rýží ležící za vesnicí už před měsícem sklidili a teď jsou suchá. Za pár týdnů se lidé postěhují na okolní vršky. Znovu budou stavět své domovy. Vesnice mě naplňuje pocitem marnosti, který umocňují špinavé děti loudící peníze. Vůbec je tu hrozně moc malých dětí. Říkám to Tonyho příteli a ten se smíchem říká: „Dělat děti je často jediný džob místních lidí.“
Nejspíš má pravdu. Bezstarostná víra, že je velké jezero Tonlé Sap vždycky nějak uživí, se zřejmě dědí z generace na generaci. Doufám, že nemají pravdu ti, kteří varují před ekologickou katastrofou.

 

 


OTEPLOVÁNÍ ZEMĚ A ZÁPLAVY V JIHOVÝCHODNÍ ASII
Že záplavy a povodně jsou odjakživa součástí života mnoha částí jihovýchodní Asie, není asi žádná novinka. Každoroční monzuny byly vždy očekávány nejen jako zdroj vláhy, ale také jako potencionální katastrofa. Na třetím světovém fóru o vodě v Kjótu v roce 2003 však konečně zaznělo více než rozumné stanovisko - záplavy se nám nepřizpůsobí, musíme se přizpůsobit my jim. Vyjádřilo se tak několik vlád z monzunových oblastí jihovýchodní Asie, pro něž je otázka záplav velmi aktuální. S tím, jak dochází ke globálnímu oteplování Země, narůstají i škody ze stále větších povodní. Například Čína utratila na ochranu před záplavami mezi lety 1999 a 2003 více peněz, než za předcházejících 30 let.
Součástí nového „postoje“ zmíněných vlád je ustanovení povodňové policie v několika státech jihovýchodní Asie. Ta má mimo jiné naučit lidi více využívat pozitivních aspektů povodní.
„Záplavy jsou pohromou jen tehdy, když přijdou příliš brzy, když jsou příliš velké nebo když nepřijdou vůbec,“ řekl na fóru v Kjótu vietnamský úředník z rozvojového programu Pham Thanh Hang. Řekl také, že rozlití Mekongu je základním prvkem venkovského života ve Vietnamu. Záplavy přinášejí vodu, díky níž mohou lidé pěstovat nejdůležitější vietnamskou plodinu - rýži. Stejně jako každoroční rozlití jezera Tonlé Sap, zajišťuje, že rybí průmysl činí 10 % HDP země.
Vietnamská vláda se tedy rozhodla pro taková opatření, která by minimalizovala negativní důsledky záplav, místo toho, aby proti záplavám bojovala. K takovým opatřením například patří stavby škol na vysokých kůlech a lekce plavání pro rodiče i děti. Pan Pham řekl, že tato opatření přinesla žádoucí efekt. Počet dětí utopených při záplavách v roce 2002 byl jen kolem 100, ve srovnání s 500 v roce 2000.
Projekt je v jihovýchodní Asii podporován Asian Development Bank. Specialista ADB Ian Fox shrnul v Kjótu postoj své banky: „Záplavy škodí jen tehdy, když jim v cestě stojí lidé nebo majetky.“ Nebo jinak - zatímco obydlené oblasti vyžadují vysoký stupeň povodňové ochrany, v zemědělských oblastech je na ochranu třeba jen minimálních prostředků. Přesně v duchu „maximálních výhod ze záplav“.
podle BBC News
květen 2004
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group