ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Mezi Hulíky

 

hulici2TEXT: ALENA TALAFÚSOVÁ, FOTO: TOMÁŠ KOTOUČ

 

V pralese z houští se přede mnou vynořil divoch. Tmavý, zamračený, ve vlasech zapíchané peří, skoro nahý, má travní sukni, za pasem kost z kasuára, v ruce mačetu, tvář pomalovanou žlutou a červenou barvou.

 

Situace téměř na infarkt. Najednou se ale to nadpozemské stvoření rozzáří do úsměvu, podává mi ruku, abych si ho mohla vyfotit a potom zase zmizí. Potkala jsem Huli Wigmen. Do Tari létá dvakrát týdně malé letadlo z Port Moresby. Řeknete si tedy, běžná záležitost, ale když jsme vystoupili z letadla, oněměli jsme úžasem. Za plotem, kolem přistávací plochy, která byla vytvořena v roce 1950, bylo nastoupeno dobře přes dva tisíce „Hulíků“. Zvyk vítat letadlo zůstal domorodcům z dob prvních příchodů bělochů, kdy pro ně nebeský pták znamenal novoty, dary a zároveň božské poselství. V bílých lidech viděli duchy svých zemřelých předků a tento záhrobní původ bělochů má své opodstatnění i v dnešním uvítacím seskupení. Je to ale také určité povyražení v běžném dni, protože „Hulíci“ toho kromě farmaření na práci mnoho nemají. Životem procházejí zlehka a v pohodě. Sem tam si zaválčí, když je někdo moc troufalý nebo už je dlouho nuda, ale jinak si úspěšně udržují svůj život bez stresu ale i bez nouze.

 

DOPIS DO PRALESA

Před naším výletem do Tari jsme se již z Česka pokoušeli sjednat ubytování, dojednat trek do pralesů, zajistit si domorodé průvodce. Vcelku těžko řešitelný problém, jediná možnost byla poslat klasickou poštovní cestou dopis na jakousi nejistou adresu, zjištěnou z internetu. Učinili jsme tak, ale příliš jsme v úspěch nevěřili. Na letišti v Tari nás čekal domorodec Steven Wari a podivil se, že nás je pouze šest, když jsme v dopise avizovali deset lidí. Neskutečné, dopis z Čech do pralesů skutečně dorazil. S průvodci jsme se vydali do nitra území Huli. Putovali jsme po pozemcích domorodců a ke každému vstupu na nové území bylo třeba povolení majitele, které náš průvodce dostal výměnou skřehotavých výkřiků s osobou, zdržující se kdesi na druhém konci pozemku. Procházeli jsme kolem pečlivě ošetřených políček sladkých brambor, prodírali jsme se hustě zarostlým lesem. Domorodci k pohybu po území udržují vysekané stezky, které ovšem mají jednu velkou nevýhodu, jsou blátivé. Každý den ve dvě hodiny odpoledne začíná pršet a prší téměř až do rána. Jílovitá půda nestačí nikdy vyschnout, a tak se putování občas stávalo jízdou po kluzkém blátě. Veselí průvodci nám ochotně a s chápajícím úsměvem pomáhali v boji s bahnem, oni jsou na své prostředí zvyklí, jejich bosé nohy jsou mu přizpůsobeny šířkou i tvrdostí. Mají vlastně takové věčně obuté kvalitní pohorky.

 

RAJKA Z RÁJE 

Krajinu Huli tvoří nepřeberné množství rostlin, nejbarevnějších květů, plodů, motýlů, hmyzu a milionů ptáků. Zdejší fauna postrádá predátory, z větších zvířat zde žijí pouze stromoví klokani a kasuáři. A právě proto létá v papuánských pralesích na čtyři sta druhů ptáků. Když jsme se ráno probouzeli uprostřed lesů, ptačí koncert byl neskutečný. Úžasně čisté melodie mezi sebou soutěžily, která bude jasnější, hlasitější, a která nás rychleji vytáhne ze spacáku. Nejznámějším zdejším ptáčkem je rajka s krásnými ocasními péry, která sameček v dobách svých námluv roztahuje a předvádí jejich barevnou krásu. V dávných dobách domorodci rajky prodávali dobyvatelům jako cenné zboží. Aby vypreparované zvíře dobře vypadalo, uřezávali mu nohy. Od té doby vzniklo přesvědčení, že to je pták bez nohou, který nikdy neusedá, pouze létá v nebesích, v ráji. Rajka je dnes symbolem Papuy- Nové Guiney a zdobí její státní znak.

 

TANEC SING SING

Tanec je důležitou složkou každé kmenové kultury. Vyvolává komunikaci s duchy, připravuje na válku, oslavuje vítězství, ale také pouze a jednoduše vítá hosty. A právě naše návštěva znamenala příležitost předvést se v plné nádheře, vyzdobit svá těla a nasadit paruky. Zatímco v jiných oblastech země je tradice vyjádřena artefakty, „Hulíci“ jsou tvořiví hlavně na svém těle. Domorodý tanec sing sing trvá zhruba hodinu, ale příprava na něj je záležitostí celého dne. Nejdůležitější je správně si pomalovat tělo červenou a žlutou barvou. Z výdobytků civilizace si muži radostně vzali zrcátka, zpětná od auta, malá dětská růžová nebo prostě kus střepu z čehosi odkudsi. Pozorně se natírají přírodními barvami, vytvářejí ornamenty, vzájemně se kontrolují, vypadá to jako v zákulisí divadla před přípravou na velké představení. Když jsem jednoho fintivce vyfotila a nabídla mu snímek na displeji, se zájmem se podíval, zpozorněl, potom nespokojeně vykřikl, popostrčil si jedno pírko trochu víc doprava, opravil mírně rozmazanou červenou tečku na bradě a chtěl vyfotit znovu, že ta první fotka neplatí. Stejně tak zapáleně a nadšeně nám muži předváděli své umění s lukem a šípy. Jiné šípy jsou na ptáky, jiné na vačnatce nebo prasata. Na lidi se šípy také různí, jeden šíp je na lidi zblízka, jiný šíp je na lidi v dálce. Muži vytáhli šípy ze svých domků a radostně se chlubili svým uměním. Hravě prostřelili větvičku, zapíchnutou na vzdáleném konci zahrady, a nám bylo jasné, že vyřizování sporů v kmenových válkách není žádná legrace. Papua-Nová Guinea zaujímá čelní místo na světě v množství šípů a oštěpů na obyvatele.

 

HULI TRHY

Tari, centrum území Huli, není klasická vesnice. Je zde kostel, škola, provizorní nemocnice, pošta, letiště a obchod, ale domy domorodců tu nenajdete. Ti chápou Tari spíše jako místo k setkání a obchodování. Silně zalidněné trhy se tu konají několikrát týdně. Prodávající sedí na zemi a nabízejí různé trávy, hlízy, oříšky, housky, tabák, ovoce, ale i svetry, sukně nebo kalhoty. Nikdo k nákupu nevybízí, nenutí své zboží, připomíná to spíš takové příjemné posezení s přáteli. A při tom se dá i něco koupit nebo prodat, pro zábavu, pro potěšení, existenční nutnost to není. Domorodci dříve zboží směňovali a pokud vůbec nějaké platidlo používali, byly to skořápky ze vzácných růžových hlubokomořských mušlí Pinctada maxima, nazývaných kina. Škeble s příchodem civilizace nahradily peníze, které nesou stejný název. Pro „Hulíky“ ale peníze nejsou rozhodující. Oblečení příliš neřeší a peníze vlastně potřebují pouze na školné a lékařskou péči. Co potřebují k životu, získají v přírodě. Na jejich rozsáhlých pozemcích si „Hulík“ a celé jeho příbuzenstvo může postavit dřevěných domů kolik chce a vypěstovat co chce. A konec konců, do školy děti vlastně chodit nemusejí a nemoce se dají léčit i kouzly a pralesními bylinami. Malárie v horských oblastech obvyklá není. Při procházkách po trhu se ke mně neustále někdo přidával a chtěl mi například půjčit svůj deštník, který „Hulíkům“ slouží dopoledne jako ochrana před sluncem a odpoledne chrání před deštěm, skvělý civilizační výmysl. Když jsem si na chvíli sedla vedle staré ženy, prodávající jakési hlízy, měla jsem pocit, že do toho veselého a přátelsky přelidněného prostředí spokojených lidí nějak naprosto samozřejmě patřím. Byla jsem pro ně zvláštní, zajímavá, ale nikoli cizí. Tento pocit má své opodstatnění. Huli lidé, stejně jako všichni novoguinejští domorodci, cítí velmi intenzivní spojení s rodinou, přáteli, sousedy. V Papui- Nové Guineji prakticky nepotkáte osamělého člověka. Všichni se o sebe vzájemně starají, rodinná a společenská pouta jsou nezvykle silná. Bylo to tak vždy, je to tak stále, mají to v krvi. A pokud někdo dorazí do jejich kraje v míru, chce pouze poznávat a nikoli napadat či brát, pokud respektuje jejich vnímání půdy a plodů z ní vzrostlých, jejich vnímání vlastnictví pozemku, potom je pozornost a vstřícnost novoguinejských domorodců opravdu příkladná.

 

 

 

NOVODOBÍ „HULÍCI“

Novotou ve světě kmene Huli jsou školy a kostely, jediná zděná stavení v údolí. Když mi domorodec Paul v travní sukni s kostí kasuára za pasem a s bohatě zdobenou parukou na hlavě pyšně ukazoval kostel a ubezpečoval mě o tom, že se chodí každou neděli modlit, dával mi najevo, že ví, co se sluší a patří. Co se invaze novot týče, křesťanství mělo v kraji největší úspěch, misionáři postavili silnice, přinesli vzdělání a antibiotika. Ale zároveň potlačili tradiční kulturu. Nicméně, Paul mě v jiných směrech přesvědčil, že své uctívané hodnoty „Hulíci“ nezavrhli. Mnoho ze svých rituálů a starých zvyků sice nahradili chozením do kostela, ale vlivu pralesních zlých duchů se obávají stále a dobré duchy uctívají dál, beze změny. Lidé z divoké Papuy-Nové Guiney, ze země, která je v myslích mnoha lidí nesprávně spojována pouze s malarickými pralesy, s divokými kanibaly a s hrozivými domorodými kmeny, které není radno navštěvovat, jsou vlastně velké přátelské děti. Hravé, veselé, zvídavé a když cítí újmu, vyřeší si ji tím, že se porvou, tedy spíše zabojují svými šípy. Jejich soběstačnost v nepropustné džungli, nezávislost v divoké přírodě a hrdost na svůj původ a způsob života na mě působily nesmírně pozitivně. Už jen jejich vnímání času je optimistické. Etapy života řadí po dle toho, kdy zasejí a kdy sklidí. Na naši častou všetečnou otázku, kolik jim je let, se pouze usmívali, spíš věděli, kolikrát už v životě zaseli. Je to krásné, nevědět, kolik mi je let. K čemu mi to vlastně je? Papua- Nová Guinea je země nečekaných poznatků...

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group