ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Cesta za bohem hudby

 

buhPTAL SE: ROSTISLAV SARVAŠ, FOTO: ARCHIV ČESKÉ TELEVIZE

 

Před třemi lety jsem po zhlédnutí dokumentu České televize Pandurango (jedno z převtělení Krišny, ve kterém se bůh stará mimo jiné o hudbu a hudebníky) nabyl dojmu, že pokud lidi z celého světa něco spojuje, tak je to hudba. Průvodcem pořadu byl Michal Dvořák, který k němu udělal i hudbu.

 

V poslední době jsem hodně cestoval a stále častěji si kladl otázku, zda propojování kultur není něco jako „tanec s ďáblem“. Michal Dvořák, viděl a slyšel víc, takže jeho názor nebude od věci. Moto dokumentu Pandurango je: „Na počátku nebylo slovo, ale zvuk.“ Přijměme to jako fakt a zkuste mi ten zvuk pojmenovat anebo napodobit. Buddhismus a hinduismus říkají, že ten zvuk by měl být „Ooohhhhmmmm“. Docela se s tím ztotožňuji. Já bych řekl, že na počátku byl nějaký rytmus… Každý zvuk, každé vlnění jsou vlastně kmity a ty mají v podstatě rytmickou konstantu. Takže možná nejste daleko od pravdy. Pandurango je něco jako bůh hudby.

 

Vnímali jste ho při natáčení?

Hned první natáčecí den pro nás Indové udělali „pudžu“. To je taková slavnost, vzdávající hold bohům. A jeden z těch bohů je Panduranga. Má na starosti nejen umění, tedy i hudbu, ale i sexuální energii, lásku… A tak jsme po něm nazvali celý projekt. V Indii věří, že cvičením na hudební nástroj, tuším sitár, se v člověku pěstují nadpřirozené schopnosti…

 

Myslíte si to také?

Hra na hudební nástroj člověku určitě umožňuje, aby se dostal do jiné dimenze, než je dennodenní materiální uvažování. V mnoha zemích, zejména v Indii, slouží hudba k rozmlouvání s bohy. Myslím si, že ti famózní hráči se už svou hrou, svou virtuozitou dostávají do jiných sfér. Hudba je určitě schopna člověka posunout někam dál.

 

Věříte v boha hudby?

Objel jsem celou zeměkouli od Aboriginů, kde měl člověk pocit, že je v době kamenné, až po famózní brazilské vesnice, kde se snad potkávají všechny hudební styly na světě. Mám pocit, že nějaký bůh nebo spíše duch hudby nad tím vším existuje. S oblibou říkám, že jestli můžeme v něčem konkurovat bohu, tak hudbou… (smích). Je to asi fakt nejméně uchopitelné umění, které existuje. Sochu vytesáte, a pokud je z dobrého šutru a nějací vandalové ji nerozmlátí, zůstane po staletí. Muziku napíšete, a pokud ji nikdo nehraje, neexistuje. Dá se dát do konzervy na CD, napsat do not, ale to je jen záznam. Hudba žije jenom v ten okamžik, kdy ji někdo hraje. Je to nejpomíjivější a zároveň nejmystičtější umění.

 

Poznal jste sám na sobě, že vás hudba posunula někam, co jste do té doby nezažil?

Mám spíše silné hudební zážitky, kdy jsem si připadal jako v jiném vesmíru. Například, když jsem přijel v roce 1980 do Budapešti na Petera Gabriela. Ale že bych se prostřednictvím hudby někam promeditoval, to se mi zatím nepodařilo. I když jsem byl na pár sezeních zenbuddhistů, kteří hráli na shakuhachi (japonskou bambusovou flétnu); imponovalo mi to, uklidňovalo, ale protože jsem muzikant, vnímám to skrze jakousi profesionální deformaci.

 

Jak jste se vlastně dostal ke spolupráci s Peterem Gabrielem na TV spotu pro Amnesty International?

Původně to měl dělat autor hudby Wyclef Jean, ale je tak rozlítaný a zaneprázdněný, že jim česká produkce (celou realizaci natáčení včetně animací dělalo pražské studio Eallin Animation), nabídla mne, protože znali mou práci a pomáhali mi s Pandurangem. Komunikovali jsme jen po internetu, vyměňovali si gigabajty dat s hudbou a připomínkami. Při premiéře celosvětového spotu to Peter velmi pochválil, tak jsem byl v sedmém nebi. Dost často existuje vřelé kamarádství hudby a drog. Rozumíte mu? Rozumím. Každý si myslí, že kdo je hudebně nadaný, tak mu to samo padne z nebe. Všichni muzikanti musejí hudbu takzvaně vysedět. Sedí na zadku, improvizují, nebo neustále dokola rozvíjejí jeden motiv; každý má jiný způsob práce. Alkohol a drogy to zdánlivě ulehčují, člověk má v té chvíli pocit, že se dostává někam dál a často propadá pocitu, jak je to v tu chvíli úžasné.

 

Vyzkoušel jste někdy tohle „úžasné“ spojení?

S alkoholem jsem to zkoušel mockrát, ale pak jsem se ráno probral a většinou jsem to smazal. Jen výjimečně se něco podařilo. V případě kouření trávy jsem taková „motyka“, že nejsem schopen ani hrát. Je ale spousta muzikantů, co při hraní hulej a podávají skvělé výkony. Narození, svatby, pohřby ve většině kultur provází hudba. Jako by hudba byla branou k životu i k smrti… Jednoznačně, to všechno jsem si uvědomil při natáčení Panduranga. Podle mne právě křty, svatby a pohřby byly prvopočátkem k tomu, aby lidé hudbu začali dělat. Je tu náboženská hudba a pak jsou tu ony velké události, které provázejí lidský život. Pak je tu hudba, kterou lidé provozovali, když měli čas a nemuseli od rána do večera makat, aby se uživili. Teprve pak se začali hudbou bavit. Na druhou stranu jsem si všiml, že v zemích, kde je hudba a tanec dominantní, nemá lidský život zas takovou cenu. Mám na mysli třeba Brazílii, některé africké státy… Tuším, na co narážíte… Já myslím, že tam, kde se nejvíc daří muzice, tam jsou lidé nejchudší. (smích) Hudba je pak útěkem od reality. K té realitě patří i to vzájemné vraždění… Nemyslím si, že by třeba v Brazílii neměl lidský život cenu. Bohužel v těch slumech, favelách je situace tak vyhrocená, že není problém, aby tě na ulici kvůli pár dolarům zastřelili. Vždycky, když je průšvih, tak to lidi semkne. Ať je to chudoba, válka, diktatura… Vzpomeňte na bolševika, kdy lidi chodili do hospod, hráli na kytary, zpívali, vymýšleli různé happeningy…


Dnes je každý zalezlý doma. Kdy jste naposledy viděl někoho v hospodě zpívat…?

Na Kubě nemají skoro co jíst, mají čtyři stovky na měsíc, ale muzika tam žije. Čím chudší země, tím ryzejší hudební projev. Souhlasí to? Určitě. Předpokládám, že cestujete po světě rád… No jasně. A uvědomujete si, že turismus, jak je dnes hojně a všemožně praktikován, nevratně ničí ojedinělost a charakter některých národů? To je strašný. Zažil jsem to konkrétně v Thajsku. Asi před dvanácti lety jsem tam chtěl zkoušet se skupinou Lucie. Jako šílenci jsme tam táhli nástroje na ostrov Koh Phangan. Hrůza.

 

Během těch let jsem tam byl asi šestkrát, a to, co se tam stalo?!...

Například na ostrově Koh Samui je největší pláž Chaweng. Před dvanácti lety tam byla jedna hliněná cesta a kolem dva nebo tři hotely. Dnes tam máte čtyři asfaltové silnice souběžné s pobřežím, nesčetně hotelů, McDonaldy, KFC, Hagendas, prostě peklo. Peklo horoucí. A ti Thajci mají pocit, že jsou na vrcholu blaha, protože to je ta vytoužená „civilizace“. Dnes se hudba neuvěřitelně rychle prolíná.

 

Zamlouvá se vám to? Nehrozí nějaká unifikace hudby?

Ve svém důsledku je možné, že všichni budou hrát „všechno“, ale dnes je to ještě únosné. Ještě tolik nevadí, že se míchají nástroje odlišných kultur, klasická hudba s etnickou atd. V případě hudby mi ta globalizace připadá zajímavá. Ale už mě děsí, když se vkrádá angloamerický pop na thajské nebo costarické pláže. Strašný zážitek mám z Martiniku. Dříve tam hráli při západu slunce na bubny, ale teď nikde nikdo, jenom černý frajeři sjetý importovaným Heinekenem, a ze stánků se z chraplavého repráku derou Pink Floyd nebo Madonna. Jistá globalizace probíhá i po internetu. Mám na mysli kopírování hudby.

 

buh2

 

Není to pro muzikanty „konec dobrých časů“?

Za prvé je to obrovský odliv prostředků, energie a času věnovaného k vytvoření hudebního díla. Ty prachy se pak nikdy nevrátí a hudební produkce jsou čím dál levnější. Za druhé si dnes každý může CD natočit doma v koupelně. Za posledních deset let hudba strašně devalvovala, lidé ji v podstatě berou jako rohlík. Když si dnes koupíš CD, tak si mladí ťukají na čelo, mají tě za blázna.

 

Když se zaposloucháš do zvuku této planety, zní ti harmonicky, disharmonicky?

(smích) Rozhodně ne harmonicky, nic libozvučného, takový slušný hlomoz. Docela hustá kakofonie.

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group