ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Zánik Kašgaru

 

kasgar2TEXT A FOTO: IVAN BREZINA (MAGAZÍN MAXIM)

 

V létě obletěly svět zprávy o krvavých etnických nepokojích v západní Číně. Smutný příběh kulturní genocidy v Tibetu zná asi každý. Kdo ale slyšel o tragédii muslimského národa Ujgurů? Město Kašgar leží doslova na konci světa.

 

Ze tří stran ho obklopuje pákistánská, tádžická a kyrgyzská hranice, ze čtvrté strany jeho klid střeží rozpálené písky pouště Taklamakan. Kdysi to bývala nejdůležitější oáza na Hedvábné stezce. Čínští kupci tu zboží překládali z velbloudů na koně a osly a vydávali se na nebezpečnou cestu přes průsmyky Pamíru a Ťan-šanu a dále na západ až do Říma. Do Kašgaru jsem poprvé přijel v létě 1998 ze severu. Tehdy to obnášelo dvoudenní jízdu autobusem z města Urumči, ležícího na trati z Pekingu do Kazachstánu. Centrum muslimské kultury Ujgurů mně naprosto uchvátilo. Ve staré čtvrti to vypadalo jako v dobách největší slávy Hedvábné stezky. Rozkládal se tu nepřehledný labyrint uliček, tvořených nízkými domky z nepálené hlíny. V pitoreskních zákoutích jsem potkával ženy v závojích, v křivolakých průchodech se vyhýbal povozům s nákladem datlí, taženým hýkajícími oslíky, na bazarech smlouval s bradatými muži v tradičních čtverhranných čapkách. Přízračnou atmosféru zašlých časů Střední Asie doplňovaly dílničky zlatníků a kožešníků. Přímo na ulici jste mohli sledovat při práci kováře, vyrábějícího zahnuté nože nebo čajové konvice. V pekárně hnětla skupinka mužů těsto na velké kulaté chleby. Hned vedle se rozložil prodavač skopových kebabů, jejichž omamná vůně se linula všude kolem. Ujgurští staříci je zapíjeli zeleným čajem se skořicí a hřebíčkem. Pětkrát denně se modlili ve velké mešitě Id Kah, kterou si zde muslimové vystavěli už v roce 1442. „Naše odrůda islámu je velmi mírumilovná,“ říkal učitel Rázim, se kterým jsem se seznámil v čajovně. „Toleranci nás naučila kulturní výměna se Západem, trvající mnoho století, ke které přispěla Hedvábná stezka...“

 

ETNICKÉ ZAPLAVENÍ

Podruhé jsem do Kašgaru přijel v létě 2003 z jihu přes hory po pákistánské karákóramské dálnici. Ale i severní cesta z Urumčí se už v té době změnila k nepoznání. Odlehlost, která Kašgar po staletí chránila před vlivem okolního světa, ukončila moderní železniční trať, kterou Číňané dostavěli v roce 1999. Její pražce se staly posledními hřebíky do rakve centra Hedvábné stezky. „Staré město? Podle průvodce tu mělo být, ale skoro jsem ho nenašel,“ vyprávěl kluk z Ameriky, se kterým jsem se seznámil v hotelu. Hned za svítání jsem vyrazil do ulic. Tam, kde jsem před pěti lety popíjel čaj s ujgurskými staříky, nebylo nic. Starobylá zákoutí kolem mešity Id Kah zmizela. Na místě bazarů zůstala jen holá pláň, na které čínští dělníci hloubili základy pro železobetonové armatury. Bagry, připomínající dinosaury, si na okraji pláně razily cestu troskami hliněných domků. Posedávající skupinky bradatých mužů tiše sledovaly, jak jim město mizí před očima. Starý pán se chaoticky toulal po hromadách suti a jeho prsty si přehazovaly korálky modlitebního růžence. Opodál jsem spatřil billboardy s kresbami „Nového Kašgaru“. Široké bulváry, administrativní budovy ze skla a oceli, zářící nákupní centra... Ale co mi na té počítačové animaci moderního světa připadá zvláštní? Až po chvíli si všimnu, že na všech obrázcích se procházejí Číňani. Pro Ujgury už prostě v Kašgaru není místo. Jasně to naznačuje i zdejší socha Maa, údajně největší v celé Číně. Dvacetimetrový potentát symbolicky kyne rukou kamsi do dáli, jako kdyby říkal: „Zmizte!“ V evropských dějinách se některé národy pokoušely navzájem vyhladit. Peking volí odlišnou taktiku – etnické zaplavení a změnu národnostní struktury. Stejně jako do Tibetu míří i do Ujgurska miliony Chanů (etnických Číňanů). Nové nádraží v Kašgaru chrlí každý den další imigranty, které sem ze všech koutů „Říše Středu“ přitahují ekonomické výhody. V roce 1945 tvořili Číňani v Ujgursku jen 5,5 % obyvatel. Dnes jich tu je už polovina populace. Ujgurové se tak stávají menšinou ve své vlastní zemi. Vetřelci ovládli státní správu, obsadili byznys, uchvátili pracovní místa. Z původních obyvatel se stávají občané druhé kategorie, kterým zůstávají vyhrazena snad jen tradiční řemesla.

 

kasgar

 

CIZINCI VE VLASTNÍ ZEMI

Buldozery dnes rachotí nejen v Kašgaru, ale i v Korle, Kuče, Aksú, Turfanu, Hotanu a dalších ujgurských městech. Scénář je vždy stejný. Úřady označí starou část města za zdravotně závadnou. Mluví o modernizaci, o riziku zemětřesení a o tom, že vládě jde jen o dobro občanů. Pak vyjedou bagry. Ujgurové jsou vystěhováni do paneláků na periferii. Po staletí byli zvyklí žít v jednopatrových domcích. „Nad námi je jen Alláh,“ říkali. Teď nad nimi budou žít cizí lidé. Přesídlení rozvrátí sousedské vztahy, které se v malých uličkách tvořily po staletí. Byty v nových domech v centru dostanou šikmoocí imigranti, kteří tak původním obyvatelům kradou jejich města. Asanací okolí mešity Id Kah ale tragédie Kašgaru nekončí. Podle zpráv z letošního léta se buldozery zakously i do zbytku tradiční hliněné čtvrti. Vše „staré“ musí zmizet, aby to Ujgurům nepřipomínalo, že tu původně žili oni, a ne Číňani. Podle Pekingu je kulturní genocida prevencí proti případným separatistickým snahám Ujgurů v budoucnu. Kdo ztratí svou minulost, ztratil i budoucnost. Přepsání historie pokračuje vymazáním paměti. Původní místní názvy mění úřady na čínské. Z kašgarské řeky Tumen se tak stala řeka Donghu. V červenci podepsaly desítky světových archeologů a historiků umění petici čínské vládě. Požadují, aby se bourání Kašgaru zastavilo. Ujgurové v exilu se snaží starou čtvrť protlačit na seznam památek UNESCO. Jenže za pár měsíců už nebude co chránit. Dva tisíce let staré srdce Hedvábné stezky rozdrtí pásy čínských buldozerů na prach. V Sin--ťiangu dnes probíhá stejná genocida jako v Tibetu. Svět o ní neví, nebo spíš nechce vědět. Západu nejsou Ujgurové sympatičtí už proto, že jsou muslimové. A navíc jim chybí charismatický vůdce typu dalajlamy.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group