ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Zapomenuti v zahradě bohů

 

zahradaTEXT A FOTO: PAVLA SMETANOVÁ

 

Bratři Durrellové ve svých knihách nezapomenutelně vylíčili Korfu. My jsme ostrov prozkoumali, abychom se o nich dozvěděli více. Jako detektivové jsme nahlíželi do třináctých komnat. Objevili jsme místa zapomenutá, obrostlá psím vínem, nostalgicky krásná.

 

Dojem to musel být opravdu silný. Na Korfu prožili necelých pět let svého mládí, ale ve vzpomínkách se k němu vraceli celý život. Řeč je o Geraldu a Lawrenci Durrellových. Mladší ze slavných bratří, Gerald, zvaný také Gerry, se proslavil jako nadšený zoolog a popularizátor ochrany přírody. Knihy začal psát na popud svého bratra, známého britského romanopisce a básníka. Vedly ho k tomu opravdu praktické pohnutky. Potřeboval z něčeho financovat svou vlastní zoologickou zahradu. Za svým snem o vlastní zoo si šel od dětství. Jeho prvním slovem údajně bylo „zoo“ a první dětské vzpomínky se vztahovaly ke slimákovi v Indii, kde se v roce 1925 narodil. V domě na Korfu jako dítě realizoval své první zoologické pokusy. Z pokoje pro hosty si vytvořil pracovnu, kde našly útočiště biologické exempláře, sesbírané na chlapeckých výpravách. Jeho vášeň zasahovala i do chodu domácnosti, třeba když před domem pitval želvu ve stadiu rozkladu nebo když Lawrence nakopl osel. Vřelý vztah k přírodě ovlivnil i jeho výuku. Soukromí učitelé ho učili zeměpis vskutku originálně. Na pláži, kde se učebními pomůckami staly větvičky a mušle. Několik let, která na ostrově prožil, humorně popsal ve své nejpopulárnější knize O mé rodině a jiné zvířeně. Zatímco Lawrence spolu se svou první ženou Nancy byli už na Korfu zabydlení, Gerald sem připlul s maminkou a dalšími dvěma sourozenci v roce 1935. „Před námi ležela čokoládově hnědá šmouha země, zachumlaná do mlhy, bylo to Korfu. . .“ To byl první Gerryho dojem z ostrova. Asi to nebyla láska na první pohled, o to víc se ale časem prohloubila. Roky na ostrově prožil v několika různých domech, přičemž každému z nich symbolicky věnoval jednu část své populární knihy. Lawrence tu mezitím napsal své první tři romány a oddával se bohémskému způsobu života. Druhá světová válka ale udělala tlustou čáru za Gerryho idylickým dětstvím. Po pěti letech se rodina vrátila zpět do Londýna. Jediný Lawrence zůstal a utekl do Egypta po dobytí Řecka nacisty.

 

ŘECKÉ PRÁZDNINY

V roce 1967 se Gerald Durrell, už jako známá osobnost, na svůj milovaný ostrov vrátil, aby zde natočil částečně hraný a částečně dokumentární film pro BBC s názvem Zahrada bohů. Ve filmu měl hrát on sám, jeho ctěný profesor Theodor Stefanidis a nějaký řecký chlapec, který by vystupoval jako jeho kmotřenec. Gerald potřeboval malého Řeka hovořícího anglicky, aby se s ním domluvil. I přes to, že ve svých knihách popisuje, jak si povídal s místními venkovany, jeho řečtina se omezovala hlavně na objednávání jídla a pití v tavernách. Tehdy se seznámil s ředitelem Korfské organizace cestovního ruchu Ioannisem Damaskinosem, který mimo jiné působil jako tehdejší dánský honorární konzul. Protože byl vychováván ve dvou jazycích – angličtině a řečtině – a kromě lásky k ostrovu sdílel také lásku k vínu a ouzu, s Gerrym si okamžitě padli do noty. Slovo dalo slovo a Gerry si od Ioannise vyžádal povolení, aby ve filmu mohl hrát jeho čtrnáctiletý syn Andreas, který stejně jako otec angličtinu ovládal. Ioannis souhlasil a malý Andreas byl naprosto nadšen náplní svých tehdejších prázdnin. Celý film je převážně svědectvím o tom, jak Korfu vypadalo v šedesátých letech. Na ostrově tehdy jezdilo jen několik aut, jinak se lidé dopravovali na oslech, koňskými povozy či sporadicky fungujícími autobusy. Nikde ani známky po velkých hotelových komplexech. Nedotčená příroda a nádherné pláže. Gerald s profesorem Stefanidisem procházejí olivovými háji, zkoumají brouky, kobylky a ptáky, koupou se v moři a Andreas běhá za nimi.

 

ZAŠLÉ VZPOMÍNKY

Tím chlapcem ve filmu je můj nynější manžel a otec mých dětí. Musím přiznat, že jsem se do něj zamilovala po zhlédnutí zmiňovaného dokumentu. V tu chvíli jsem si říkala, že bych jednou chtěla mít tak roztomile vypadající děti. Tohle přání se mi splnilo beze zbytku. Poslední vzpomínku na Gerryho má můj muž z roku 1987, kdy jeho tatínek už byl přes deset let po smrti, a on byl pozván na večírek do nádherného domu Charise Bogdanose na východním pobřeží, kde seděla honosná společnost v čele s Geraldem. Ten vypadal staře a nemocně a o svého „kmotřence“ nejevil zájem. Společnost mu dělala karafa vína a krabička cigaret na starožitném dubovém stole. Na svou lásku k vínu také Gerald o několik let později zemřel. Ačkoli Korfu bratři Durrellové proslavili, místní o nich moc nevědí a ani se nesnaží tento potenciál obchodně vytěžit. Dodnes se sjíždějí k Lawrencovu domu jeho věrní obdivovatelé a čtenáři s nadějí, že zde najdou muzeum či alespoň zmínku o jeho životě. Turistická taverna s pár fotografiemi Lawrence a několika okopírovanými výstřižky z novin na stěnách interiéru asi srdce fanoušků neuspokojí. Na ostrově sice působí škola pojmenovaná po obou bratrech, pořádající kurzy pro studenty z celého světa, má však problémy s financováním. Řecké úřady ani korfské politické organizace nepřikládají těmto významným spisovatelům potřebnou důležitost a školu nijak nepodporují. Před dvěma lety se zakladateli a řediteli podařilo přesvědčit korfského starostu, aby po bratrech Durrellech byl pojmenován park ve středu hlavního města. To byl první, ale zároveň zatím i poslední úspěch školy na řeckém území.

 

zahrada2

 

DETEKTIVNÍ PÁTRÁNÍ

Udělala jsem ze sebe „durrellovského detektiva“ a pátrala po místech, kde slavní bratři žili. Kromě Lawrencovy bílé vily jsem hledala i domy spojené s Geraldem. Zklamání přišlo rychle. Buď byly zavřené, nebo na prodej. O třetí vile mi navíc všichni „durrellofilové“ tvrdili, že se k ní nedá dostat. To byla výzva. Spolu s manželem jsme se rozhodli tomu přijít na kloub. Můj muž Andreas tvrdil, že si ji dobře pamatuje z dětství, ale bylo zřejmé, že po čtyřiceti letech se leccos změnilo. Jezdili jsme na motorce sem a tam, až jsme objevili zpustle vypadající zamčenou bránu. Přelezli jsme ji a vydali se cestičkou mezi cypřiši a olivovníky do kopce. Zrezivělé varování „Pozor zlý pes“ nám moc strachu nenahánělo, neboť všechno nasvědčovalo tomu, že zde už dlouho nebyla jediná živá bytost. O to větší bylo naše překvapení, když jsme přelezli další plot. Vyřítili se na nás za hlasitého štěkotu tři velicí psi. Nejdřív jsme se dali na ústup, ale po chvilce se Andreas se psy spřátelil a mohli jsme dál pokračovat v tajné prohlídce. Ano! Je to ona! Spatřila jsem kostelík, o kterém se Gerry zmiňuje ve své knížce. Za chvilku jsme objevili i dům, zchátralý a zpustlý, obrostlý plevelem a psím vínem. Téměř nebyl vidět. Na první pohled bylo patrné, že zde, kromě zvířat, která sem asi pravidelně někdo chodí krmit, už dlouho nikdo nebydlí. „Krasavice po sedmdesáti letech...,“ pomyslela jsem si s trochou nostalgie, chytla za ruku muže, který zde prožil část svého dětství a pomalu se s ním vydala na cestu zpět.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group