ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Mapučové na válečné stezce

 

mapucove2TEXT: MARTIN MYKISKA

 

K Chile se váže heroická historie střetů jihoamerických domorodců s bílými kolonisty. Ti narazili na mapučské šípy v nebojácné Araukánii. Po dvanácti hodinách vystupuji z autobusu v Temucu, panuje typické počasí jižního Chile.

 

Je šedivo a prší. Procházím uplakaně působícím městem a na tržišti se zeleninou zaznamenávám tváře odlišné od běžných kreolských chilských typů. U trhovkyň převažují široké obličeje mapučských žen. Stejně jako tváře indiánek z Bolívie či Peru i tyto působí neproniknutelně a tvrdě. Na hlavách mají barevné šátky a oděny jsou v širokých sukních. Brzy odjíždím příměstským autobusem na venkov a pak procházím po blátivé cestě kultivovanou krajinou s roztroušenými prostými dřevěnými domky. Přepychem neoplývá žádný. Jdu k domku paní Irene Wueche, na kterou jsem dostal tip. Irene Wueche je známou propagátorkou mapučské kultury. Pozemek poznávám snadno, na zahradě trčí z trávy několik soch mapučských bohů. A za nimi stojí zvláštní stavba, tradiční dům Mapučů zvaný ruka. Hrubá dřevěná stavba obdélníkového půdorysu se střechou z trávy.

 

HEROICKÁ HISTORIE

Mapučové, nazývaní také Araukáni, původně žili kromě chilského území i v argentinské části Patagonie. Přestože toto etnikum není zdaleka tak známé jako peruánští Kečuové nebo bolivijští Ajmarové, byli Mapučové mnohem bojovnější, či lépe řečeno mnohem úspěšnější. Mapučové byli jedni z mála jihoamerických indiánů schopni vzdorovat i říši Inků. Mapučtí bojovníci incký postup na jih opakovaně zastavili a Inkové proti nim dokonce museli opevnit hranici, kterou byla řeka Maule. Mapučský úspěch byl o to zajímavější, že na rozdíl od precizně organizovaných Inků nikdy nevytvořili pevnou státní strukturu, vždy žili ve volných svazcích velkých rodin, těšili se osobní svobodě a praktikovali zřízení, které bychom mohli nazvat přímou demokracií. V rámci komunit volili jednotlivé náčelníky – lonko. Pouze za válečného stavu se Mapučové podřizovali zvolenému „válečnému náčelníkovi“, zvanému v jejich jazyce toqui, nositel sekery. Díky bojovnosti a efektivní organizaci v dobách ohrožení Mapučové úspěšně vzdorovali i Španělům po celých tři sta let kolonizace. Španělé sice zprvu nějaké území dobyli, jenže Mapučům se ho podařilo vybojovat zpět. Trvalo dvě stě let, než bylo opět možné na některých částech jejich teritorií spatřit bílého muže. Hranice mezi světem Mapučů a světem bílých se na dlouhou dobu ustálila na řece Bío-Bío. Toto dlouhé období, označované trochu zavádějícím pojmem válka o Araukánii, ovšem neznamenalo permanentní nepřátelství, nýbrž i mírová období a obchodní styky. Teprve po vzniku Chilské republiky vyvolal nárůst bělošské populace opět hlad po mapučské zemi. Válka o Araukánii vstoupila do poslední fáze. Na konci 19. století se Chile rychle rozrostlo o území na severu i na jihu. Nejprve na severu vyhrálo takzvanou pacifickou válku s Bolívií a Peru o ledková pole. Díky této válce Chile disponovalo kvalitně vycvičenou a moderně vybavenou armádou, které už Mapučové nebyli schopni vzdorovat. Navíc právě do této doby spadá krátký příběh francouzského dobrodruha Orelie-Antoina de Tounens, který sám sebe vyhlásil samozvaným králem Araukánie a začal přesvědčovat všechny Mapuče, aby se k němu přidali. Chilané v rámci „pacifikace Araukánie“ zakročili a mapučská území postupně, ale s konečnou platností absorbovali ve prospěch Republiky Chile. Během tohoto procesu klesla mapučská půlmilionová populace v důsledku útisku, hladomorů a nemocí o celý řád. Ve stejné době bylo zničeno tradiční společenské uspořádání Mapučů, pro které byly dokonce po vzoru USA vytvořeny indiánské rezervace. I proto postupem času mnoho indiánů migrovalo do velkých měst včetně Santiaga, kde dodnes tvoří početné skupiny. Nespokojenost s vlastním osudem existuje v mapučské populaci dodnes. Chilská vláda sice nedávno povolila například vyučování mapučského jazyka mapudungun a zařazení kapitol z jejich dějin do škol v mapučské domovské oblasti kolem města Temuco, nicméně Mapučové ztratili většinu půdy a na venkově přežívají jako chudí zemědělci. Jejich individualismus, zděděný po předcích, jim brání vytvářet dostatečně velká zemědělská družstva, aby obstála v konkurenci modernějších farem. Za prezidenta Eduardo Frei Montalvy byla Mapučům v rámci agrární reformy dokonce vrácena nějaká půda, ale za vlády Augusta Pinocheta ji museli povinně prodat zpět bohatým. Aktuální hrozbou je velkokapacitní kácení lesů nadnárodními společnostmi na území, které Mapučové považují stále za své. Skryté napětí trvá a doposud se vždy našli mladí radikálnější členové společnosti, kteří pochodeň nesouhlasu se stavem věcí nesou dál. Neřešený historický konflikt tak doutná až do současnosti. Mapučů je v současnosti kolem milionu, polovina z nich žije ve městě Temuco a jeho okolí.

 

V TRADIČNÍ RUCE

Paní Irene mne zavedla rovnou do ruky a začala rozdělávat oheň. Uvnitř nebylo prakticky nic, prý mohu na hliněné podlaze klidně přespat. Za 35 dolarů. Ekoturistika dělá s cenami divy. Nejdřív tedy musím paní domácí upozornit, že zase tolik o spaní v ruce na zemi nestojím, takto mohu spát kdekoliv jinde. Paní se nakonec spokojila s částkou pět tisíc chilských pesos (necelých deset dolarů). V této ceně je ovšem zahrnuto i to hlavní, proč jsem zde: povídání si o Mapučích. Jako první se dozvídám, že k paní Irene jezdí každoročně turisté, hlavně ze Skandinávie, a v rámci ekologického projektu se učí sázet mrkev a další zeleninu na zahrádce, sekat trávu a vykonávat další různé zemědělské práce. Turisté jsou prý z kontaktu s přírodou nadšeni, dobíjejí si tím energii. K tomu se ozdravují zdejší prostou, ekologickou domácí stravou. Když jsem mapučské ženě vysvětlil, že v mé rodné evropské zemi není práce na zahrádce zatím žádnou neobvyklou a exotickou činností, nevěřícně kroutila hlavou a brala to jako další mé výmysly v rámci smlouvání ceny. Skandinávci na konci svého ozdravného pobytu zhlédnou šamanské představení v duchu mapučských svátků, třeba oslav mapučského nového roku, který slaví Mapučové 23. nebo 24. června, tedy o půl roku dříve než zbytek světa. Svátky doprovázejí obřady, tanec, zpěv, společné jídlo a dokonce dárky. Vše pod širým nebem. V mapučském světě jsou šamani stále uznávanými autoritami, například léčí nemocné, k čemuž vedle nadpřirozených sil používají i rozsáhlé znalosti místních léčivých bylin. Mapučští šamani jsou výhradně ženy, zvané machi, úlohou mužů je buď pracovat doma v hospodářství, nebo odjíždět za prací do větších měst. Irene zavzpomínala na své mládí, kdy měli její lidé všeho dost, protože vše získávali prací. Vůbec nepotřebovali peníze, dokud se pohybovali jen uvnitř mapučských komunit. Dnes už to možné není. V domech svítí elektřinou, rádi používají moderní vymoženosti jako jsou televize a rádio, potřebují cestovat do města a vůbec největším problémem z toho všeho je nedostatek peněz na to, aby mohli svým dětem zajistit vzdělání. A to je drahá a hlavně dlouhodobá záležitost. Irene ještě pamatuje, že když byla malá, všude kolem převažovaly lesy. Ale ve 20. a 30. letech přišli bílí muži, kteří tu začali vyrábět dřevěné uhlí. Místní lidé tehdy měli půdy dostatek, tak ji bělochům ochotně přenechávali. Za největší problém současných Mapučů pak paní Irene vidí to, že jsou strašně nejednotní.

 

mapucove

 

JAK PŘIŠLI NA SVĚT

„Na dně moře žil veliký had zvaný Kai Kai. Vládl vodám a poručil jim, aby zaplavily zemi. Na vrcholech hor žil jiný veliký had Ten Ten, stejně mocný jako Kai Kai. Ten Ten nařídil Mapučům, aby rychle vylezli na hory. Mnoho Mapučů při cestě do hor zemřelo a ve vodě se proměnili v ryby. Mapučové, kteří pokračovali vzhůru, nesli na hlavách džbány, které je chránily před deštěm i sluncem. Mapučové vykřikli: Kai Kai Kai! a odpověděli: Ten Ten Ten. A přinášeli obětiny tak dlouho, dokud voda neopadla. Ti, kteří přežili, pak sešli z hor dolů a znovu obydleli zem. Takovým způsobem se zrodili Mapučové.“ Tolik mapučská legenda. Jak to bylo doopravdy, není dosud jasné, protože původ Mapučů se dodnes nepodařilo jednoznačně doložit. Někteří vědci například přišli s tím, že mapučský jazyk mapudungun je příbuzný rodině penutianských jazyků ze Severní Ameriky. Jiná skupina řadí mapudungun do rodiny andských jazyků a ještě jiní vědci uvažují o vztahu Mapučů s mayským etnikem. Nedávné výzkumy DNA Mapučů dokonce odhalily dávné spojení mapučských předků s obyvateli Polynésie. Ne že by odtamtud Mapučové přímo pocházeli, ale lze usuzovat, že s nimi byli třeba ve styku. Zajímavé také je, že jedno z nejstarších archeologických nalezišť obou Amerik – Monte Verde – leží na mapučském území. Přímá spojitost kultury z Monte Verde s Mapuči ale dosud prokázána nebyla.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group