Archiv vydání magazínu Koktejl

Ptala se Ludmila Veselá, foto archiv R. Mikoláše

Mezi místa, která učarovala zpravodaji Českého rozhlasu Robertu Mikolášovi (můžeme ho slyšet na Radiožurnálu), patří v Číně pouště a polopouště autonomní oblasti Vnitřního Mongolska, v Chuejské autonomní oblasti Ning Sia chrám na hoře Sien-jen-s´ a v Tibetu pak klášter Samjä.

Mezi dalšími, která měl možnost navštívit, lze jmenovat mystickou a legendami opředenou oblast více než dvou tisíc pagod a chrámů v myanemském Baganu, v Kambodži Bokor, v Laosu horské kmeny u hranice s Čínou a v Indonésii ostrov Rinca jako vystřižený z filmu Karla Zemana Cesta do pravěku. K místům, která poznal, říká: „Bez lidí by tato místa byla ,mrtvá', proto nejradši vyprávím o jejich životních osudech…“ Vaše životní moto zní – svět je krásné místo k narození...

Které místo považujete za nejkrásnější?

Nejkrásnější? Asi český venkov. Krajina, architektura. S lidmi je to bohužel často horší. Mám rád české a moravské hory, Orlické, Lužické, Beskydy, Jeseníky. Nádherné je i Česko-saské Švýcarsko. K nejoblíbenějším místům pak určitě patří hřbitov v Sobotce pod zámečkem Humprecht, kde odpočívá Fráňa Šrámek. A pak nedaleké údolí Plakánek u hradu Kost. Z českých měst se mi nejvíce líbí Nové Město nad Metují a z vesnic Žumberk. Ze světa patří k nezapomenutelným Viktoriiny vodopády a kráter Ngoro Ngoro. Miluji divokou, nespoutanou přírodu. V Evropě pak za nejhezčí země považuji Francii a Rumunsko. Jak je na tom v tomto směru Čína? S Čínou je to složitější. Je to sice obrovská a neuvěřitelně rozmanitá země, ale najít místo nenarušené lidskou činností či dokonce bez lidí je velmi obtížné. Turismus je v Číně hodně rozšířený, organizované výpravy potkáte jak u největšího vodního díla na světě Tři soutěsky, tak i u nejvýše položeného slaného jezera na Zemi Nam Tso v Tibetu. Všude jsou čtyř a víceproudé silnice, po kterých pohodlně dojedete až k dané pamětihodnosti, posvátné hoře nebo buddhistickému chrámu. Přesto v provinciích Jün-nan a Čching-chaj se dá, jak se říká, ztratit v divočině a vyrazit za příslušníky etnických menšin, které už jinak většinou jen dotvářejí barevnou kulisu při různých představeních pro čínské turisty. K výjimkám patří i „tibetské údolí králů“ nebo severovýchod autonomních oblastí Sin-ťiang a Vnitřního Mongolska.

Byl jste zpravodajem na Balkánu, zažil jste třeba v Kosovu nebo Makedonii nějaké drsné chvíle?

Do hlavně samopalu jsem na Balkáně hleděl několikrát, z rukou Srbů i Albánců. Hloupost, aspoň podle mne, jsem udělal jen jednou, když jsem se snažil dostat k albánským povstalcům nad Tetovem v Makedonii. Shora pálili Albánci, zdola makedonští vojáci a já pobíhal mezi tou změtí kulek. Blázen. Od roku 2006 jste stálým zpravodajem pro Čínu a východní Asii, dá se vaše práce srovnat třeba s válečnými zónami v Africe, na Středním východě nebo na Balkáně? V Číně jde především o boj s úřady. Často si připadám jako Don Quijote, bojující s větrnými mlýny. Třeba nedávno, když jsem v S´-čchuanu natáčel situaci rok od ničivého zemětřesení. Prakticky neustále jsem se musel skrývat, policisté byli všudypřítomní, zadržovali zahraniční novináře, aby se nedostali k příbuzným zabitých dětí apod. Byla to doslova hra kočky s myší. Děsivé jsou i životní podmínky na čínském venkově, zejména v oblastech, kde se těží tak potřebné uhlí. Dostal jsem se do jedné malé vesnice v autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko, postavené na haldách uhlí hořících čtyřicet let! Lidé ponechaní na pospas bohu i osudu. Podle oficiálních údajů v této oblasti umírá patnáct procent všech nově narozených dětí a batolat. Čína je zemí s největšími rozdíly na světě mezi chudými a bohatými.