ikoktejl

Smrt v přímém přenosu

Smrt v přímém přenosu

 

   Text a foto Richard Jaroněk

Tak moc chceme pořídit nějaký ten záběr, tolik toužíme po krvavé podívané, až se najednou změníme a přejeme si, aby se to nikdy nestalo.

  

   Pasivní lovci

„Támhle je nějaký lachtánek,“ ukazuji směrem k ostrovu a před ostrým ranním sluncem si rukou musím zaclonit oči. „Tam, na dvou hodinách.“ Dnešní poslední prosincový den je pro nás tak trochu atypický. Žádné tradiční zvyky, žádné procházky v hlubokém sněhu až po kolena a ani červené nosy od silných mrazíků nebo od toho, jak se slivovicí obcházíme sousedy, abychom si popřáli veselý silvestr a šťastný nový rok. Žádný sníh, ani mráz. Natož bílé české kopečky. 

Loď se s námi houpe a občas se její kotevní řetěz napne až k prasknutí. To když se do nás opře další příbojová vlna bušící do nedalekých útesů lachtaního ostrova. Nikoliv minusové teploty, ale i na místní zvyky nesnesitelné vedro. I když jsme na moři a nějaký ten vítr občas foukne, je více než pětatřicet.

Nesedíme doma u rybníku a u vysekané díry se nepokoušíme chytit nějakého toho kapříka. Tady, v divokých vodách False Bay, čekáme na mnohem větší rybu – žraloka velkého bílého. Návnadou není kulička těsta či brambory, ale pětikilová hlava mohutného tuňáka. Či ten plácající se lachtánek.

Houpeme se na moři od brzkých ranních hodin a ještě jsme nezahlédli ani ploutev. Žraloci tu jsou, i když ne zrovna v hojném počtu. Přece jen není čas lovu, spíše odpočinku a pasivity. Lenošení. Prosinec je synonymem žraločího poslání. Většina velkých bílých žraloků krouží okolo pobřeží, aby v teplých vodách vrhla svá mláďata a ta pak mohla v mělkých vodách okamžitě lovit.

Včera kroužili s člunem okolo pobřeží snad u jedné z největších pláží na světě. Je nekonečně dlouhá a kam až dohlédneme, je bílé písčité pobřeží. A v mělkých vodách žraločí miminka. Zelená voda Kapska nám občas prozradila tmavou siluetu a naše dva silné motory zaburácely na znamení, že měníme směr a přidáváme pomyslnou páru, aby nám „mladíci“ nezmizeli. Sotva dvou a půl metroví žraločci si plavou svou cestou a jakmile jim s obrovskou lodí zatarasíme směr, leknou se a chtějí zmizet. Podhodíme jim trochu tuku ze sardinek a mladý lovec zavětří. Najde pachovou stopu a začne okamžitě křižovat. Hledá a blíží se opatrně k zádi. Rádi bychom jej nalákali více a nasypali mu do vody vše, ale nemůžeme. V těchto místech ne. Jsme příliš blízko, sotva kilometr od pobřeží, a tam jsou tisíce koupajících se turistů a domorodých obyvatel užívajících si volnost v době svátků ve výjimečně teplých vodách Atlantiku. Ve vodě jsou stovky „prken“ a velmi podrobně rozeznáváme barvy neoprenů mladých surfařů a občas i nápisy na surfech. Je sezona sjíždění příbojových vln a dráždit zubaté potvůrky je striktně zakázáno. I když k naší nelibosti, přece jen opouštíme pobřeží.

  

   Živá návnada

„Asi má něco s ploutvičkou,“ pohodím hlavou k sotva pětikilovému lachtánku a dodávám, „možná mu ji přisednul nějaký velký býk a zlomil mu ji. Pořád se točí dokola.“

Najednou jsem vyskočil, jako když stoupnu na trn. Z pětihodinové letargie bez žraločí aktivity jsem se v mžiku probudil. Samotnému mi došlo, co jsem vůbec řekl.

„Rychle, kamery!“ zavelím. „Každý moment jej sundá žralok!“

O holý život bojující lachtánek byl již příliš daleko od ostrova, aby byl v relativním bezpečí útesů a kelpového porostu. Najednou bojoval s nepřízní osudu na volné vodě, která jej ke všemu ještě unášela směrem k naší lodi. Ve vteřině se mi vybavila stejná situace. Před dvěma lety jsme byli zakotveni na stejném místě a líně čekali na pána vod. Nepřicházel. Jen kousek od člunu jsme pozorovali lachtaní novorozeně, jak bojuje o život a my jen hloupě sledovali, jak to vše dopadne. Okolo mne stálo pět kolegů s kamerami na prsou či s dlouhými teleobjektivy fotoaparátů volně ležících na lavici. Nikoho nenapadlo, co se stane a že se to vůbec může stát. Lachtánek se kroutil a zoufale mával jednou ploutvičkou. Najednou se jeho malé černé tělíčko zvedlo do výšin a z hlubin se vynořil mohutný žralok. Vystříkla krev a kusy střev stekly po bílém žraločím krku. Predátor nešťastníka překousl, spolkl jej a zmizel. Deset metrů od nás! Tenkrát jsme ještě chvíli hleděli na zbytek kůže houpající se na hladině a na rudě zbarvenou zpěněnou vodu, která se pomalu uklidňovala do své běžné podoby. Po dalších vteřinách jen pár poletujících racků posbíralo zbytek po hostině a tak nějak podivně zaskřehotali. Jako by se nám snad vysmívali? A měli na to plné právo, protože teprve nyní jsme si museli rukou zavřít doposud dokořán otevřená ústa. Nikdo, ani jeden z nás, a ač se v rukou či na lavicích válelo techniky za několik milionů, neudělal ani snímek či nezapnul kamery. Všichni do jednoho jsme celou situaci tak podcenili, že jsme se ještě půl dne oslovovali těmi nejhoršími nadávkami. Zasloužili jsme si to! Tým profesionálních „lovců“ žraloků se proměnil v bandu spících idiotů, které strčí do kapsy každý turista s kompaktem za tři tisíce.

Dnes si to nenechám ujít a jen se modlím, aby žralok nezaútočil nyní. Mám širokoúhlý objektiv a potřebuji doběhnout do podpalubí pro dlouhé sklo. Packám se přes celou posádku, která se probouzí a rozlepuje oči. „Dělejte!“ řvu, „to nesmíme projet! Rychle! Je tam lachtánek a žralok ho ve vteřině zabije! Prodírám se ke svému batohu a jindy rutinní přehazování objektivu trvá snad hodiny. Vybíhám na palubu a ti nejrychlejší už stojí opřeni o bok člunu a míří kamerami na lachtánka. Pořádně se zapřu, abych aspoň trochu bojoval s neklidnou lodí.

Přes samotné přiblížení objektivu vidím lachtánkovi až do očí. Funí, polyká vodu a prská. Topí se. Je to zvláštní. Předevčírem jsme se potápěli s lachtany u nedalekého ostrova na Millers Pointu a užívali si pohostinnosti těchto chlupáčů. Hráli si s námi, sbírali rozbité lasturky a my jsme jim je zase házeli zpět. Na znamení kamarádství kousali do ploutví, rukou, nohou a snažili se nás přelstít. Všichni jsme se rozplývali nad úžasným ponorem a nad nádhernými fotkami lvounů. Teď si paradoxně přejeme, aby si tohoto chudáka vzal největší predátor chladných vod. A samozřejmě, jak jinak, krvavě. Když už se to má stát – ať krev stříká. Hrozné. Jako paparazzi čekáme na jen ten jeden okamžik. Na smrt z hlubin.

  

   Smrt si dává načas

„Neumí ještě plavat,“ prohodí Essie – můj kamarád, kapitán a majitel lodi v jedné osobě, naznačujíc handicap lachtaních novorozeňat. Je to až prapodivné, že tvor tak těsně spjatý s vodou, který bez ní vlastně nemůže existovat, se rodí jako neplavec. Tomuto umění se učí právě v prvních týdnech svého života a při pokusech bojovat s krutou vodou ledových a bouřlivých vod zahyne obrovské množství lachtanů. Polovina a někdy až dvě třetiny lachtanů umírají hlady nebo proto, že se ztratí či se utopí.

„Nebo jak jsem říkal. Samec mu ve své neohrabanosti sednul na ploutev a zlomil mu ji,“ podotýkám. „Vidíš, jak se pořád točí dokola a opisuje velké kruhy? Máchá jen jednou ploutvičkou.“

Essie se nikdy nehádá a nepře.

„Je to možné, ale viděl jsem to už mockrát a většinou to bývá znamení, že ještě neumí plavat. Neví, jak má zapojit obě dvě ploutve najednou. Brzo se utopí!“

Nyní jsem si přál, aby se tak nestalo. Aby se pouze „jen“ neutopil. Přistihl jsem se, jak jsem byl mnohem krutější. Chtěl jsem, aby jeho trápení vzalo jiného konce a jeho boj o život ukončil, tak jako před dvěma lety, věčně hladový predátor.

Lachtánek opisoval kruhy a byl od lodi sotva patnáct metrů. Chvíli jsem měl namířeno na jeho hlavu a pozoroval zoufalé černé oči. Pak jsem si okamžitě uvědomil, že žralok může zaútočit přirozeným způsobem lovu a s obrovským důrazem a razancí se rozjede a vyskočí s kořistí nad hladinu. Pokud by tak učinil, teleobjektiv by mi byl na nic. Lachtánek je od boku člunu sotva deset metrů. V hlavě šrotím volbu. Nechat objektiv, či jej rychle vyměnit a soustředit spíše na celek než na detail.

„Ježišmarja, hlavně to někdo vyfoťte,“ radím kolegům a rychle mizím znovu vyměnit skla. Když jsem zaujal opět svou „střeleckou“ pozici a s prstem na spoušti čekal na zážitek roku, uklidnil jsem se, že jsem nic nepromarnil. Velmi dobře znám všechny ty Murphyho zákony. Jsou někdy až příliš průhledné. Stačí se na chvíli otočit a…

Proud a poslední síly lachtánka dotlačily až k naší zádi. Kleknul jsem na platformu umístěnou zároveň s hladinou a čekal. Lachtan vystrčil hlavu nad vodu a zoufale zabečel. Z tlamičky mu vystříkla voda a ta vzápětí zmizela pod vodou. Síly docházely velmi rychle. Bojoval na hladině už více jak půl hodiny a pro neplavce to byl neuvěřitelný výkon. Byl statečný. Hlava se opět objevila nad výjimečně klidnou hladinou. Nikoliv už celá, ale jen čumáček. Lapá zoufale po posledních doušcích vzduchu.

Neuvěřitelná náhoda hnala lachtánka přímo k naší zádi. Už jen tři metry. Touha po životním snímku se začala mísit s přáním, aby tento statečný prcek přežil. Lachtánek je pod vodou čím dál tím déle. Nemá už ani sil, aby zvedl hlavu a nadechl se.

Podávám fotoaparát kolegům za mnou a natahuji se, co jen můžu, abych jej chytil. Chybí mi metr. Chvíli jsem bojoval i s myšlenkou, že do vody jednoduše skočím a vytáhnu malého lvounka na člun. Tam ho necháme vydýchat a za hodinu jej vysadíme v mělkých vodách ostrůvku, kde se už lehce dostane na skály. Sám jsem bojoval s vůlí mu pomoci, ale skočit pro něj bylo velkým rizikem. Voda byla příliš zelená, kalná a špinavá. Nebylo vidět ani na vrtuli motoru, vzdálenou sotva půl metru. A tento moment je přesně situace, kdy si žralok počká na slabou chvíli své potencionální kořisti a zaútočí. V okamžiku zběsilého lovu si již nebude brát servítky a jakmile se mu v jeho „polévce“ objeví mnohem tučnější lachtan v neoprenu…, nechci domýšlet. Navíc je přede mnou hlava tuňáka lákající žraloka, aby se do ní konečně i zakousl. Zároveň olej ze sardinek dělá velkou skvrnu na hladině a vytváří tak pachový kanál. To vše vedle lachtaního ostrova, který je nejoblíbenějším lovištěm velkých bílých žraloků. A že jsou velcí, o tom není pochyb. Kluci mi podávají dlouhý hák s tupým ostřím a natahuji se, co jen můžu.

Chybí mi ještě pár centimetrů a ještě před chvíli tak vytouženou obětinu lovcům zachráním. Lachtánek však z posledním sil vystrčil hlavu nad vodu, aby se ještě naposledy nadechnul. Jakmile uviděl velkou loď a na ní postavy, natahující se prsty, trhnul sebou a zoufalými pokusy se odplácal daleko „do bezpečí“ od těch podivných tvorů.

Ještě se jednou nadechl a hlava na dlouhé minuty zmizela pod vodu. Tělíčko se bezvládně houpalo na hladině a i ta ploutvička, která ještě reflexivně udávala symbolicky rytmus otáčení, se přestala hýbat. Ještě jednou mávla, jakoby na rozloučenou. Lachtan zemřel. Utopil se.

Hlupáček. Kdyby se nelekl a nehledal v nás nepřítele, mohl žít. Chybělo pár centimetrů. Vlastně se choval přirozeně. Člověk je jeho nepřítelem a historicky jej vlastně jen vybíjel. A tito suchozemci mu chtěli pomoci? Geneticky zakódovaný strach velel utéct. Do náruče smrti.

Proud odnášel mrtvolku daleko od člunu a žralok nezaútočil. Teď už s malou pravděpodobností. Je to přece jen predátor, který potřebuje lovit. Nikoliv hltat mršinu.

Byli jsme chvíli z našeho zážitku rozpačití. Tak jsme si přáli zabití tohoto nešťastníka, až jsme mu chtěli darovat život a pomoci mu.

Náhoda, příroda či osud tomu chtěl jinak. Lachtan zemřel jako jeho malý chlupatý kamarád na druhé straně ostrova. Za hodinu další, večer a i ráno několik desítek. Ostrov obydluje více jak třicet tisíc lachtanů a z deseti tisíc mláďat jich většina zahyne v prvních týdnech.

Je to tak špatně? Nikoliv! To jen matka příroda tvrdě prosazuje svá pravidla jasně vymezující právo na život a na smrt. Přežije jen ten nejsilnější. Jen my – lidé – jsme se tak trochu odklonili od těchto zákonů a pozapomněli na ně. Nějak jsme „vyměkli“ a dokonce musíme zamáčknout ronící se slzičku.

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group