ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Tady pracují ženy

 

zeny2TEXT A FOTO: RADKA TKÁČIKOVÁ

 

Ještě do loňského jara bylo Dolpo v západním Nepálu pro turisty nebezpečné. Vládli zde maoisté. Oni byli zákonem, oni určovali výši výpalného, vymáhali poplatky od turistů. Neposlušnost tvrdě trestali.

 

Po volbách, které překvapivě jednoznačně vyhráli, se situace zklidnila. Maoisté dosáhli svého a díky vládnoucí roli přestali obyvatele perzekuovat. Buddhistické praporky na střechách domů v jinak převážně hinduistickém Jufalu naznačují, že náboženství se zde prolínají stejně, jako etnika. Prolínají se zde i barvy, barvy zelených, čerstvě osetých polí, ostře kontrastující se šedivostí skal a průzračností řeky pomalu se šinoucí údolím. Na polích pracují především ženy, jak je v hinduistických vesnicích obvyklé. Muži je přísným zrakem kontrolují ze střech svých domů. Či jim snad přenosem energie pomáhají odnášet z pole velké kameny? Ptám se na to místního průvodce. Jeho do té doby velmi dobrá angličtina jakoby mu nedovolovala porozumět otázce. Opakuji dotaz s jiným slovosledem. Ano, jistě, rozumí mi, ale odpovídá vyhýbavě. V nehostinných horách, jako ostatně i jinde, kastovní systém stále funguje, zvyky a podřízenost žen jsou hluboce zakořeněny.

 

STUDENTI, NEODCHÁZEJTE

Naším cílem je projít co nejvíce z dolního Dolpa, jehož horní hranice je u čarokrásného posvátného jezera Phoksundo. Již v první vsi za Jufalem nás upoutávají nezvyklé, asi půl metru vysoké vyřezávané postavičky na mostech či střechách domů. Jsou to ochránci před zlými duchy, kdo na domě svého ochránce nemá, dost prý riskuje, že se zlý duch v domě usadí. Tři hodiny cesty proti proudu řeky, a je tu Dunai s vydlážděným centrem a až nečekaným množstvím obchůdků, dílen a čajoven. O významu vesnice svědčí i škola, na kterou jsou místní patřičně hrdí. Jsou zde nejen třídy základní školy, ale i školy střední. Je již pozdní odpoledne, takže je škola zavřená, ale děti budou na školním hřišti až do tmy. Nebude pro vesnici vzdělávání dětí paradoxně kontraproduktivní? Není totiž neobvyklé, že studenti, kteří se dostanou na školu v Káthmándú či jiných městech, přivyknou městskému způsobu života a jeho vymoženostem a do rodných vesnic se již nevrátí. Vesnice tak stárnou a může být problém, kdo nakonec převezme pole a uživí rodinu. Počet dětí se navíc snižuje, dříve bylo obvyklé mít pět sedm dětí, dnes spíše dvě čtyři. V místní čajovně potkáváme tři studenty, kteří takové obavy zahánějí. O své budoucnosti mají jasnou představu. Ramesh chce vystudovat medicínu v Káthmándú a vrátit se do rodné vesnice jako praktický lékař. Na svůj věk 16 let uvědoměle hovoří o nízké vzdělanosti v Dolpu, o absenci kvalitních lékařských zařízení, o školách s nízkým standardem vybavení i výuky. Nechce žít ve městě, jeho cílem je posunout úroveň rodného kraje výš. A skloubit tradiční medicínu se západní. Naráží však na problémy, školní docházka na vyšších školách není bezplatná, je třeba platit učebnice, pomůcky. Jeho rodiče jsou chudí farmáři, pracovní možnosti na přivýdělek při studiu jsou velmi omezené.

 

NEŽ LES PADNE

Za Dunaií již mají vesničky zcela jiný charakter. Ačkoliv jsou ještě hinduistické, architektura ukazuje zřetelně tibetský styl. Moderní materiály jsou použity minimálně. Velkou roli hrají střechy. Jsou skladišti, je z nich rozhled po celé vesnici, ze střech se i dobře klábosí se sousedy. U Khanigionu je nutné zastavit u kontrolního vojenského stanoviště před mostem. Kontrola pasů a permitů trvá dlouho, pro vojáky jsme vítaným zpestřením dlouhých nudných dní. S kontrolou nepospíchají. Míříme na sever, kde převládají buddhisté. Vedle modlitebních praporů na domech o tom svědčí i čorteny u cesty a přibývající modlitební zdi many – zdi vyskládané z kamenů, na nichž jsou vytesané mantry a siluety buddhistických božstev a symbolů. Nacházíme se v nadmořské výšce 2950 metrů, údolí říčky je hustě zarostlé stromy. Nejsou to malé stromky, na které jsme zvyklí ve vyšších horských oblastech, ale pořádně vzrostlé cedry, pinie a další převážně jehličnaté stromy. Proto zde vidíme i malé pily. Bohužel, nekácejí se přerostlé či staré stromy. Kácejí se ty, které jsou nejdostupnější, a tak se zde opakuje to, co už mělo za následek odlesnění obrovských ploch v Nepálu. Dřevo je stavebním materiálem, topivem, proč si ho nevzít, když je po ruce? Jenže se již nikdo nestará o vysázení nových stromků, žádná pravidla či omezení neexistují. Pár hodin proti proudu řeky se však údolí mění v pustinu. Soutěska se rozšiřuje a ústí v širokém údolí, kde se nachází Dhotarap. Krajina se radikálně mění, sporadicky jen pár keřů, po stromech široko daleko ani památky. Stavebním materiálem se stává hlína a z ní uplácané cihly, topivem pouze jačí trus, pro který se ženy a děti vydávají daleko za vesnice, sbírají ho v prudkých stráních, kde se jaci, ovce a kozy pasou. Mění se i barva krajiny, místo zelené jen mnoho odstínů šedé a okrové. Zelená je na jaře barva vzácná, v těchto vyšších polohách se teprve seje. Jsme již v čistě buddhistické vesnici, vše tu připomíná Tibet. Krajina i lidi. Muži nosí delší vlasy, v nich zamotané červené stužky, tak jak to nosívají tibetští Khampové. Rysy v obličeji jsou mnohem podobnější Tibeťanům než hinduistům. Jsou to Gurungové, kteří se však liší od svých jmenovců žijících nejvíce v údolí Kali Gandaki. Stáda pravých jaků v ohradách u domů náš pocit podobnosti s Tibetem jen umocňují. V nižších teplejších polohách se chovají kříženci jaků a krav, nazývané dzomkyo, ale zde v nehostinném chladném kraji je lépe těm skutečným pravým obrovským chlupáčům.

 

PŘES HORSKÁ SEDLA

Všechny cesty do Dhoratapu, kromě cesty zpět, vedou přes vysokohorská sedla, vyšší než pět tisíc metrů. Přechod sedel bývá problém i v létě. Počasí si stanovuje svá vlastní pravidla, husté sněžení v létě není výjimečné a sedla se v tom okamžiku stávají neprůchodná pro zvířata a obtížně průchodná pro lidi. Koně sice bravurně zvládají nástrahy přírody a počasí, ale bořit se s těžkým nákladem čerstvě napadaným sněhem v horských sedlech je již na nad jejich síly. Místní v nekvalitní obuvi, většinou v plátěnkách čínské produkce a lehkých bundách také prodělávají zkoušku odolnosti. Ještě horší je to s najatými nosiči. Ti bývají z jižnějších oblastí, a přes všechna upozornění jsou oblečeni nekvalitně. Tenisky roztrhané, z nich vyčuhující prsty z ponožek, které drží pohromadě jen silou vůle, jedno triko a sako. Nezmrznout na kost je hrdinský čin. My se klepeme zimou i v drahém a kvalitním oblečení, v noci zachumlaní do teplých spacáků, zatímco nosiči mají přes sebe přehozenou jen slabou deku. Před námi jsou dvě pětitisícová sedla, jediná cesta k posvátnému jezeru Phoksundo. V noci začíná hustě sněžit. Některé stany se bortí a razantně mění tvar. Zasněžená krajina okouzluje jen nás, nosiči se rozpačitě dívají směrem k sedlu. Ignorovali rady, ať si ve vesnici přikoupí bundu, že saka nejsou nejlepším oblečením do hor. Teď už s tím nic nenadělají, nakládají si náklad a vyrážejí. Naštěstí slunce už situaci víc nedramatizuje a jeho paprsky nás zahřívají. Nocleh za sedlem, nedaleko mršiny jaka, který již nemohl dál. Druhý den další sedlo. Tentokrát ho překonáváme za mnohem horších podmínek, silný vítr nedovoluje dělat delší zastávky, nosiči posilněni našimi čokoládami udržují ostré tempo. Žene je dopředu vidina spaní pod střechou a dalbhatu. Dalbhat je typické jídlo pro Nepál, rýže s čočkovou polévkou, trošku brambor, zeleniny, podle toho, která je dostupná.

 

zeny

 

MAGICKÉ MÍSTO

Cesta je dnes velmi dlouhá, obtížný sestup po smekajících se kamenech. I náš nepálský kamarád z Káthmándú jdoucí na lehko říká, že si příště trek řádně rozmyslí. Nicméně jezero Phoksundo působí jak magnet na všechny Nejprve jen svou tajemnou existencí, v závěru, když se ukáže za horizontem, i svou magičností. Tyrkysová barva vody působí jak přízrak. Tu mu prý dal osvobozený ženský démon jako odměnu lidem z místní vesnice za to, že jej neprozradí. Většina spěchá najít ubytování pod střechou. To, co se honosně nazývá hotel, je nízký standard i na nepálské hory. Ale většina jinak zhýčkaných turistů považuje tuto ušmudlanou světničku za Hilton a obsazuje všechny pokoje ve vsi, celkem tedy tři, počet postelí šest. Na návaly poutníků tu rozhodně nejsou zařízeni. My ostatní stavíme stany za hustého mokrého sněžení na břehu jezera. Ani kouzlo jezera tentokrát nezabírá, někteří hlasitě nadávají na nepřízeň počasí a na promočené stany. Nosiči si již nalezli domek, ve kterém se nad ohněm krmeným jačím trusem suší.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group