ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Hippie Tarzan

 

tarzan2TEXT: MARTIN SMRČEK

 

V roce 1975 napadl Tonyho Fitzjohna jeden z divokých lvů a prokousnul mu hrdlo. Pomocníci lva odehnali a těžce zraněného Tonyho rychle převezli do kempu. „Umírám?“ byla jeho první slova, když se probral z bezvědomí. „Pravděpodobně ano, ale udělám pro tebe to nejlepší,“ odpověděl George Adamson, jeho učitel a legenda ochrany africké divočiny.

 

Kilometry kolem nás se táhne zcela vyschlý a zčásti vypálený křovinatý kráter pradávné sopky Mkomazi. Po okrajích se zdvihají vysoké strmé svahy, jejichž vrcholky se ztrácejí ve dvoukilometrové výšce až v mracích. Nikde ani živáčka, pomineme- li pár ztrápených antilop, ukrývajících se ve stínu bachratého baobabu. Země je něco úplně jiného, než co jsme mohli obdivovat v minulých dnech ve zvířecích rájích Serengeti a Ngorongoro. Nedá mi spát, proč si právě tohle území zvolil za své útočiště jeden z nejslavnějších ochránců africké přírody současnosti, sir Tony Fitzjohn. Právě on na nás čeká. Možnost setkat se s ním byla pro mne tak nereálná, že jsem o ní vlastně nikdy ani neuvažoval. Ale náhoda pomohla tomu, že jsem na jeho usedlosti mohl strávit skoro celý týden. Tony je uznávaný odborník na odchyty zvířat, jejich značení a následné telemetrické sledování. Jeho domovem je drsná africká divočina, kde prožil posledních 33 let. Říká se o něm, že je současně misionář, dobrodruh a šílenec, který klidný život v civilizaci vyměnil za neustálý boj za záchranu přírody a zvířat. Začátkem sedmdesátých let minulého století (ve svých necelých 22 letech) se vydal z londýnského East Endu do Afriky s jasným cílem – vyhledat George Adamsona a pomáhat mu v jeho snahách o ochranu lvů v jedinečné keňské rezervaci Kora. Vlasatý Tony (mnohdy po právu přezdívaný Hippie Tarzan – ideály hippies jistě stály i za jeho cestou do lůna přírody) si postupně získal přízeň Adamsonova bratra Terence i samotného George a po boku slavného učitele zůstal plných 18 let až do jeho tragické smrti.

 

RYCHLE ZA NOSOROŽCI

Vytřesení a zaprášení přijíždíme na pravidelně vykácenou obdélníkovou plochu uprostřed buše, který tady, daleko od civilizace, nahrazuje letiště. Ještě vystoupat prašnou serpentinou mezi hustými stromy a křovinami pár stovek metrů do strmého svahu a přede mnou se otvírá neskutečný výhled do kraje. Právě tady, na skalním ostrohu nad okolní krajinou, si svůj domov před necelými dvaceti lety Tony Fitzjohn zbudoval. Přijíždí nám naproti na terénní čtyřkolce Suzuki a halasně nás vítá. „Rychle,rychle, abychom stihli napájení nosorožců.“ Soumrak je za dveřmi, tak přesedáme do starého landroveru. „S tím jsme ještě s Georgem jezdili za lvy,“ pyšně představuje tradiční africký teréňák a kamenitým úvozem se spouštíme do buše. Po pár minutách nám dva po zuby ozbrojení černošští strážci nosorožčího sirotčince otvírají brány, rychle se zapisujeme do knihy návštěv a drandíme do nitra rozlehlého přísně chráněného území, kde má Tony svou chloubu – stádečko nosorožců dvourohých. Potichu se ukrýváme v podzemním krytu podobnému těm, ze kterých slavní vojevůdci v každém správném filmu řídili bitvy. Úzkým průzorem v šeru před sebou rozeznávám uměle vyhloubené jezírko, do kterého z cisterny vytéká voda. Najednou se odněkud ze tmy vynoří první nosorožec, po něm samice s mládětem a záhy přicházejí další. Hltavě pijí, mezitím se pošťuchují, odhánějí, vytlačují a hlasitě ozývají. „V celém kráteru není žádná voda,“ říká polohlasně Tony. „Tak ji sem musíme nosorožcům pravidelně vozit. Vždy tak jednou za tři či čtyři dny sejdou z kopců, a to je čas, kdy jim vodu dovezeme.“

 

POŠLEME SEM NOSOROŽCE?

Ráno se scházíme u snídaně a Tony nedočkavě vyzvídá to, co jsme si večer nestihli povědět. Zajímají ho naše plány s vypouštěním mláďat nosorožců v Africe a hlavně, zda do našich budoucích plánů zahrneme také Mkomazi. První večer jsme však viděli jen zlomek toho, co by nás přesvědčilo o tak riskantním kroku, jako poslat mladé nosorožce dvourohé ze ZOO Dvůr Králové do rovníkové Afriky plné pytláků a nemocí. A tak raději odkládáme odpověď na později, až budeme vědět více. Tony vypráví útržky ze svého pestrého života a se smíchem vzpomíná na legendy, které znám jen z knih, jako jsou Jane Goodall, Joy Adamson či Dian Fossey. Šklebí se a špulí pusu jak to dělávala Joy (a na důkaz odněkud vytahuje zažloutlou fotografii), nafukuje se jako Jane, a mně jsou tyhle dámy najednou mnohem sympatičtější. Prohlížím si dlouhé jizvy na Tonyho zádech, které má od lva, a další rány od napadení levharty a dalšími divokými zvířaty.

 

RÁJ ZVÍŘAT PRO CHUDÉ

Mkomazi Nature Reserve je jedinečné území s rozlohou asi 3500 km2, ležící na hranici Keni a Tanzanie a navazující z jihu na keňský národní park Tsavo West. Ochrana se datuje od roku 1951, ale dlouho neměla takovou podporu, jako slavnější Serengeti a Ngorongoro. Nebylo zde zdaleka tolik zvířat, voda byla k dispozici jen sezonně, dostupnost území špatná, infrastruktura nulová. To se změnilo po roce 1989, kdy sem přišel Tony Fitzjohn. „Dali mi tu šanci,“ říká Tony. „A v Africe je to všechno, co můžeš chtít. Mkomazi není takové divadlo jako slavné parky na západě, ale je tady opravdová africká příroda, taková, jaká byla v celé střední Africe před příchodem Evropanů. Není tu žádná voda, nejezdí sem skoro žádní turisté, a to se mi právě líbí. Je tady ideální prostředí pro naše projekty.“ Po smrti svého učitele George Adamsona se stal Tony zakladatelem a posléze terénním ředitelem stejnojmenné nadace (George Adamson Foundation). Ta se zabývala ochranou krajiny a ohroženými druhy zvířat v Africe. Sám Tony se soustředil na záchranu nosorožce dvourohého východního a psa hyenovitého. Nás pochopitelně zajímají oba, protože je úspěšně chováme a rozmnožujeme v naší zoo na východě Čech.

 

PSI NA VYMŘENÍ

Pes hyenový býval ještě v polovině minulého století ve střední a jižní Africe poměrně početným druhem psovité šelmy. Podle střízlivých odhadů jich zde před sto lety žilo asi dvě stě tisíc. Pohlíželo se na ně jako na škodnou, a proto je lovci i farmáři stříleli na potkání. Celá jejich novodobá historie je v podstatě jedním velkým lovem a zabíjením. Přes tento tlak se ale dokázali dlouho držet a nebyli vzácností, jejich zkázou se nakonec ukázalo něco mnohem horšího – nemocní domácí psi. Po setkání s nimi začala divoká zvířata houfně hynout na vzteklinu, psinku, leptospirózu a parvovirózu. Stačilo pár desítek let, aby se areál výskytu i počty malovaných psů (jak se jim anglicky říká) zmenšily natolik, že bez lidské pomoci jim hrozí rychlá záhuba. V současné době žije v celé Africe maximálně 3000 psů hyenovitých. „Tito psi mají s velkými kočkami, kterým jsem se také dlouho věnoval, jen málo společného,“ povídá mi Tony při sklence výborného jihoafrického vína. Psi hienovití jsou ve skutečnosti takovými vlky Afriky. Svaly na jejich hlavách a krku jsou silné, čenich krátký. Když zívají, čelisti odkryjí strašnou řadu zubů, jejichž rozeklané lemy při stisku doslova odstřihují kusy svaloviny. Vytrvalost, tvrdošíjnost a statečnost spolu s dlouhými končetinami ideálními pro rychlý a dlouhotrvající běh jsou jejich hlavními přednostmi. Nejsou schopni takového sprintu jako gepard. Pohybují se zpravidla mnohem pomaleji a jen zřídka je zastihneme v prudkém běhu. Zato jsou schopni pronásledovat kořist rychlostí větší než 50 km/hod. To nedokáže žádná jiná africká šelma.

 

NA POSLEDNÍ CHVÍLI

Teprve v době, kdy počty psů hyenovitých klesly na poslední stovky, se začalo přemýšlet o jejich ochraně a případných vakcinačních programech v přírodě. Pro zdecimované a nemocné divoké smečky to bylo ale příliš pozdě. Proto spustil Tony v roce 1995 první psí program spojený s pokusy o jejich rozmnožování v zajetí a přemístěním chovné skupiny na chráněné ohraničené území. „Začali jsme hledat způsob, jak odchytit nějaká štěňata z obsazené nory, nejlépe od několika nepříbuzných smeček. Chytat dospělá zvířata by přineslo mnohem menší úspěch, báli jsme se stresů, vzájemné agrese a úhynů.“ Způsob získání chovných zvířat se může zdát krutý, ale Tony doufal, že ihned po ztrátě štěňat začnou feny hárat a znovu zabřeznou, což je normální chování divokých šelem při ztrátě mláďat. Nory kontroloval ve chvílích, kdy byla smečka na lovecké výpravě, a štěňata zůstala samotná. „Neměl jsem představu, jak by se smečka zachovala, kdyby nás tam našla. Skutečně jsme se dost báli.“

 

CHOV SE ŠPATNÝM KONCEM

„Během prvního týdne se nám podařilo nalézt tři obsazené nory, z nichž jsme odebrali 25 prvních štěňat. Byla asi měsíc stará, a protože byla stále kojená, měla dostatečnou imunitu proti nemocem získanou z mateřského mléka. Dál jsme ale smečky sledovali, protože jsme si chtěli pro naše další aktivity ověřit jejich chování.“ Všechny tři smečky skutečně hned po ztrátě štěňat opustily nory a vydaly se do otevřené savany. Již po pár dnech Tony s přáteli u jedné z nich zaznamenal první páření. „Hned po převozu štěnat byl zahájen chovatelský program a začali jsme sledovat jejich zdravotní stav. Nad levou lopatku jsme jim dali identifikační čipy. Všechna štěňata byla očkována proti čtyřem základním nemocem. Při pravidelných odběrech krve byla sledována efektivita vakcinačního programu. Používali jsme pouze mrtvé vakcíny včetně nejmodernější vakcíny proti psince.“ „Před začátkem našeho chovu se ve východní Africe nikdy nepodařilo v umělých podmínkách psy hyenovité odchovat. My jsme ale měli štěstí. Brzy se naše smečka rozrostla na padesát zvířat a my mohli začít řešit, co dále s našimi odchovanými štěňaty. Tanzanské řídící instituce rozhodly vypouštět nové smečky přímo v Národním parku Serengeti na místech, kde před časem žili psi ve velkých počtech, ale téměř zmizeli po špatném vakcinačním programu. Připravili jsme tedy vše potřebné pro vypuštění do přírody a vybrali vhodná zvířata. A v ten okamžik přišla pohroma. Vadná šarže vakcíny proti psince způsobila úhyn 49 našich psů. Byli jsme naprosto zničeni. Jak se to mohlo stát? Vždyť jsme použili opět jen mrtvou vakcínu a navíc jsme byli přesvědčeni, že již mají dostatečnou imunitu.“

 

KONEČNĚ ÚSPĚCH

Tragédie a zármutek v přírodě často následuje úspěch. A díky bohu tomu tak bylo i v tomto případě. „Virologické a imunologické oddělení rotterdamské univerzity se s vervou pustilo do výzkumu imunitního systému a následně do příprav nových vakcín přímo určených psům hyenovitým. A k tomu se u naší základny zčistajasna objevily dvě divoké samice a spojily se s našimi zbylými psy. Obě fenky šly záhy do říje a alfa samice porodila první štěňata. Tím začalo nové období našeho chovu psů hyenovitých, které bez velkých ztrát pokračuje dodnes. Psy se nám celkem dobře daří odchovávat, takže štěňata ve věku kolem 18 měsíců můžeme vypouštět do přírody. Vypouštíme obvykle tak 6 až 12 zvířat v jedné smečce. To je dostatečný počet, aby smečka dokázala lovit. Jedno zvíře z alfa páru před vypuštěním dostane vysílačku, takže smečku můžu z letadla dobře sledovat pomocí telemetrického přístroje. Jen mě v poslední době rozčiluje, že některé skupiny přešly hranici a usadily se v Keni, kde je nemohu sledovat.“ Vakcinační program v současnosti stále pokračuje a podařilo se dokonce zajistit tovární výrobu speciální vakcíny pro psy hyenovité proti psince.

 

V PSÍM LETADLE

Je pozdní odpoledne, slunce trochu zklidnilo svou sílu, a tak vyrážíme s Tonym na obhlídku jeho království. Kostrbatě startujeme mezi keři s jeho „psím“ letadlem a nízkým letem míříme k vypouštěcí stanici na keňské hranici. Míjíme oplocený areál s posledními nosorožci, křovinatá krajina se otvírá a my kroužíme nad savanou. Marně pátráme po signálu, který vysílají telemetrické obojky psů. Pod námi utíkají stádečka zeber, antilop, pakoňů a buvolců. Do křovin mizí trojice antilop žirafích, od skoro vyschlého jezírka, které tu zůstalo po posledních deštích, odlétají hadilovové. Konečně zaslechneme signál, vysílaný psí smečkou. I když nakonec zahlédneme jen siluety v hustém porostu, Tony mi vzrušeně vypráví, o jaké psy se jedná, popisuje mi podrobně jejich osudy. Prudce slétáme k zemi a na tváři našeho hostitele vidím nadšení. Ani po čtyřiceti letech pro něho Afrika neztratila své kouzlo a nikdo nemůže pochybovat, že tady taky jednou zemře. Mezi svými milovanými nosorožci a malovanými psy. Ve mně tou dobou zraje přesvědčení, že Mkomazi by mohlo být tím nejlepším místem pro nosorožce ze Dvora. ZOO Dvůr Králové by se tímto jedinečným aktem zapojila do nejvýznačnějších ochranářských aktivit světa.

 

tarzan

 

LOUČENÍ

Po týdnu naše návštěva končí. Setkání s Tonym jednoznačně patří k nejsilnějším zážitkům mého života. Nemusíte znát jeho osudy, úspěchy, postavení, a přesto je vám na první pohled jasné, že se jedná o mimořádného člověka. Celé večery můžete poslouchat jeho příběhy, které se mnohdy zdají tak málo pravděpodobné a přitom si můžete být jisti, že jsou pravdivé. Když nadešel den našeho odjezdu z Mkomazi, dozvěděli jsme se neočekávaně, že naše příští zastávka padá a do odletu nám zbývají ještě dva dny. Vydal jsem se za Tonym s velmi nepříjemným dotazem, zda bychom jeho pohostinství nemohli využít o dva dny déle. „Ne, to by nešlo…,“ pravil s vážnou tváří. „Vždyť to znáte, host a ryba třetí den smrdí.“ Strnul jsem a polilo mne horko. No to je trapas. Po třech nekonečných vteřinách se Tony na celé kolo rozesmál. „No to je jasný, že tady můžete zůstat, budu moc rád. Aspoň se budeme moct ještě jednou podívat na nosorožce.“

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group