ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Milionáři ze slumu

 

milionari2TEXT A FOTO: IVAN BREZINA (MAGAZÍN MAXIM)

 

Ve slumech hlavního města indického státu Západní Bengálsko žijí více než tři miliony těch nejchudších obyvatel planety. Žijí, nebo živoří? A obklopí jednou slumy i váš dům? Ašók seděl na bobku nad hromadou odpadků a přebíral staré špinavé igeliťáky. Právě vrcholil letní monzun a indickou Kalkatu bičovaly provazce tropického lijáku.

 

Igelit potřeboval na vyspravení protékající střechy chatrče. Pokynul rukou a pozval mě, abych se u něj „doma“ schoval před deštěm. Jméno Rádža bazaru, největšího kalkatského slumu, znamená v překladu Králův trh. Odkud vzala ta neidentifikovatelná změť chatrčí a smetišť tak poeticky absurdní jméno? Kdo je tím králem a kde stojí jeho palác? To nikdo netuší. Když jsem sem přišel poprvé, měl jsem pocit, jako bych dostal klackem do hlavy. A to jsem po měsících putování křížem krážem Indií propadl iluzi, že už mě tahle země nemá čím překvapit. Kalkata si vysloužila řadu nelichotivých titulů: nejšpinavější a nejpřelidněnější město světa, umírající metropole, indické peklo. Už to dávno neplatí. Spousta věcí se tu změnila k lepšímu a řada velkoměst třetího světa je na tom dnes hůř. Mediální obraz Kalkaty jako apokalyptické metropole hladu a nemocí má ale silný život. O obyvatelích zdejších slumů si můžete přečíst třeba jímavý román Dominique Lapiérra Město radosti (City of Joy), podle něhož byl v roce 1992 natočen americký film s hvězdným Patrickem Swayzem v hlavní roli. Producentům filmu se prý indická realita nezdála dost příšerná. Podle návrhů hollywoodských architektů proto za hlavním kalkatským nádražím Howrah vyrostly rozsáhlé kulisy chudinské kolonie, v nichž se pak celý film natáčel. Po odjezdu filmařů a komparsistů se do nich nastěhovali autentičtí chudáci. Nezasvěcenému návštěvníkovi může jako filmová kulisa připadat i Králův trh. Bludiště igelitových přístřešků jako kdyby tu stálo teprve od včerejška. Chatrče připomínají nomádské stany, které jejich kočovní obyvatelé ráno strhnou a vydají se na své pouti zase někam dál. Jenže slum tu stojí už třicet let a jeho obyvatelé nemají kam jinam jít. Mají tady své sousedy, své obchůdky a čajovny, svého holiče i svou opravnu rikš. Jsou zde doma. Tady, v přízračném městě ve městě, připomínajícím postapokalyptickou sci-fi.

 

ŠPINAVÁ CHÁTRA?

Favela, barrio, kampung, bidonville, shanty town, looban... Slumy mají ve světě různá jména a různé podoby. V Bangkoku jsou to čtvrti úhledných dřevěných chatek na kůlech nad řekou s barevnou televizí a ledničkou. V Riu de Janeiro tvoří slumy několikapatrové krabice z betonu. V Káhiře se stal slum z bývalého pohřebiště, kde živí obývají honosné hrobky. V Nairobi musejí obyvatelé slumu neustále hlídat oblohu před „létajícím záchodem“. Soused si prostě uleví do igelitky, roztočí ji nad hlavou a hodí co nejdál. Na Králově trhu se chodí na záchod do stoky, která je všem na očích. Možná i proto obyvatelé okolních bohatších čtvrtí zdejší chudáky tak nenávidějí. „Proč fotíš tuhle špinavou chátru?!“ rozčiluje se chlapík v bělostné košili, když se snažím zvěčnit Ašókova nejmladšího synka. Pokouší se udržet ve vzduchu papírového draka, třepotajícího se ve větru. A zatímco drak na špagátu trhaně plachtí nad vodami stoky, chlapík v bělostné košili na mne anglicky křičí, že určitě chci svými fotkami udělat jeho zemi špatné jméno. Indie má se slumy závažný „imidž problém“. Ale proč vlastně? Podle OSN charakterizuje slum ilegalita staveb, nedostatek životního prostoru, absence pitné vody, toalet a likvidace odpadu. Stejné životní podmínky panovaly v evropských a amerických městech ještě relativně nedávno. Stačí připomenout pražské dělnické kolonie nebo současné romské osady na Slovensku. V podmínkách slumů prý na Západě dodnes žije 55 milionů lidí. Gándhího vlast navíc za nic nemůže. Králův trh a desítky dalších kalkatských slumů je částečně dědictvím politiky anglických kolonizátorů, částečně produktem bouřlivých politických událostí, které se ve dvacátém století přes město přehnaly. Po rozdělení britského koloniálního impéria v roce 1947 zaplavila Kalkatu vlna hinduistických uprchlíků ze sousedního muslimského Východního Pákistánu. Druhá lidská řeka dorazila do města v roce 1971, kdy se po krvavé válce z Východního Pákistánu zrodil dnešní nezávislý stát Bangladéš. Třetí uprchlická vlna trvá dodnes – do Kalkaty se derou neúrodou ožebračení bezzemci ze sousedních přelidněných indických států Bihár a Urísa. Přicházejí sem za falešnou vidinou filmových snů, za bohatstvím a štěstím městských lidí. Ze snů se probouzejí v chatrčích na břehu stoky. Na jednoduché konstrukci z klacků jsou navěšeny kusy igelitu. Za monzunového deště připomíná taková bouda potápějící se loď. Chatrče „bohatších“ kryje plech z rozvinutých a rozklepaných sudů. Uvnitř je jediná místnost, kterou obývají celé rozvětvené rodiny. Za východu slunce, když ranní chlad probudí spáče, zaplní Králův trh temné hučení benzinových vařičů, na kterých si lidé připravují čaj s mlékem. Většině obyvatel slumů však nahrazují sporák ohníčky z doutnajících odpadků, jejichž štiplavý dým vyplňuje vzduch.

 

milionari

 

CHUDÁCI SE DĚLÍ

Slumy v nás asociují přelidnění, bídu, kriminalitu, alkoholismus, vysokou dětskou úmrtnost, negramotnost a nemoci. To všechno je pravda. Naprostá většina obyvatel si ale slum vybrala dobrovolně – město jim zaručuje stálejší a vyšší příjmy, než by měli na venkově. Najdou tu řadu zaměstnání od třídění odpadu přes malé dílničky na výrobu všeho možného až po pouliční prodej. Podle některých studií jsou slumy velmi důležitou součástí „oficiální“ ekonomiky rozvojových zemí. Ašók, který se živí taháním rikši, je na místní poměry docela boháč. Jeho chatrč se pyšní stěnami z odpadového dřeva, které připlavila stoka. „Vlastně není tak docela moje,“ vypráví mi lámanou angličtinou. „Patří zamindárovi, který si každý měsíc chodí pro nájem. 300 rupií za bydlení, 100 za elektřinu, pane.“ Projede mnou pocit viny. 400 rupií, to je asi dvě stě korun. Za cenu mé letenky do Kalkaty by Ašók mohl bydlet sedm let! „Zdá se mi, že ztrácím cenu, indickejm dědětem hlad stejně nezaženu,“ zpíval kdysi Vladimír Merta. A pak překvapeně zjišťuji, že Patrick Swayze měl nejspíš v tom přeslazeném americkém filmu o Kalkatě pravdu: na rozdíl od bohatců se totiž chudáci vždycky dělí. Ašókova rodina mi jako váženému hostu připravuje vařenou rýži se zeleninou a placky čapátí. Kolem se shlukují houfy smějících se dětí a sousedi zblízka i z dálky si nevěřícně přicházejí prohlédnout cizince, který zavítal na Králův bazar a neštítí se tu povečeřet. Kromě studu s tím mám i hygienický problém. Odkud je voda na čaj, který mi právě vaří? Stoka hned vedle chatrče obsahuje víc bakterií, než biologická zbraň... Mám urazit Ašókovu pohostinnost? Pak si ale vzpomenu na hydrant, kolem něhož se na ulici myly desítky lidí. Kapky vody zářily ve vycházejícím slunci jako drahokamy. I když jsou slumy vlastně ilegálními stavbami, kalkatská radnice toho za poslední léta pro jejich obyvatele mnoho udělala. Do některých chatrčí už dnes proudí elektřina, docházejí sem učitelé a lékaři. Jenže to pořád nestačí. Problém kalkatských slumů je mnohem větší, než aby si s ním sama poradila jakákoliv vláda světa. Sedíme a pijeme čaj, zatímco na igelitovou střechu nad našimi hlavami bubnuje monzunový déšť. A tak u na kost obnažené lidské bídy se mohu ubránit svým pocitům jen chlapáckým cynismem, nebo mesiášskou snahou spasit svět. Třetí možností terapie je práce. A tak když přestane pršet, chodím po Králově bazaru a fotím to Město radosti, abych o něm podal zprávu.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group