ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Svobodně v nesvobodných časech

 

svoboda2TEXT: LENKA STRÁNSKÁ, FOTO: MIROSLAV RADA

 

Tereza Boučková rozhodně nejde s hlavním proudem, když něco píše, neřeší, jestli se to sluší, nebo koho tím naštve. A tak jí spousta lidí nemůže přijít na jméno. Nyní podle jejího scénáře vznikla mrazivá komedie. V den 20. výročí sametové revoluce má mít premiéru film natočený podle vašeho scénáře, Zemský ráj to napohled.

 

Jaký bude? Já jsem tím, jak scénář natočila režisérka Irena Pavlásková, moc potěšená. Myslím, že ten film má všechno to, co jsem si přála, aby v něm bylo. Doufám, že získá patřičnou odezvu i u diváků. Ale to je vždycky velký otazník. Bylo obtížné jej prosadit? Za námět jste dostala ocenění za nejlepší nerealizovaný scénář, ale jednu dobu to vypadalo, že k natáčení nikdy nedojde. Scénáře se dlouho žádný režisér nechtěl ujmout. A ten, co se ho ujmout chtěl, toho zase nesnesl bývalý producent. No, nesnesli se navzájem... Vyhrála jsem první cenu za nerealizovaný scénář a myslela si, jak se zájemci pohrnou. Ale nehrnul se vůbec nikdo. Ani jeden telefonát. Když jsem se smířila s tím, že jsem tuhle látku psala roky zbytečně, ozval se Viktor Schwarcz z Cineartu. A co se předešlému producentovi nepodařilo za několik let, udělal pan Schwarcz za čtyři dny: vymyslel a pro režii oslovil Irenu Pavláskovou, udělal rozpočet, požádal o grant a hledal koproducenty. My jsme se s Irenou scházely, hodně jsme si o všem povídaly. Porozuměly jsme si. Jak hodnotíte český filmový průmysl dnes? Jeden čas jste se vyjadřovala velice kriticky a české filmy jste označila za vykalkulované, falešné a prázdné. Myslím, že českému (a nejen!) filmu zásadně schází profese dramaturga. Producentům se zřejmě nechce za tuhle neviditelnou, ale velmi důležitou práci platit. Navíc si spolu se scenáristou – kterým je většinou i režisér filmu – myslí, že dramaturgii zvládnou sami, levou zadní. Tak to podle toho vypadá. Já osobně jsem z českých filmů naší doby pořád velmi zklamaná. I když se pár poctivých filmů našlo, trend je myslím si stále stejný. Já jsem ale podobně zklamaná i z filmů cizích. Některé uctívané ikony, jako třeba Almodóvar či Trier, mě taky totálně zklamaly. Možná je problém ve mně. O čem „Zemský ráj“ bude? Vychází námět opět z vašeho života? Film Zemský ráj to napohled je volně inspirovaný mou prózou Indiánský běh. Ale Běh byl psán z pozice dítěte, kdežto film je víc příběhem ženy, mámy. Je to film o tom, jak jsme žili v „ráji totality“. Je v datu premiéry filmu nějaká symbolika? Datum si zvolil producent filmu a myslím, že zvolil dobře. Film je o lidech, kteří chtěli žít svobodně v nesvobodných časech. To se k výročí pádu totality hodí. Vzpomínáte dnes na dobu, kdy jste podepsala Chartu? Bylo vám přeci jen dvacet, nebyl to unáhlený krok mladé dívky? Vzpomínkám se moc nevěnuji. Podepsala jsem Chartu sice jako mladá dívka, ale bylo to v době, kdy jsem tak jako tak nesměla ani studovat, ani cestovat, ani jakýmkoliv tvůrčím, nepodřadným způsobem pracovat. Byla to msta režimu za aktivity mého otce. Moje rozhodnutí k podpisu neznamenalo příliš velké dilema – režim už mi tak jako tak všechno zakázal, nemohla jsem tedy skoro nic ztratit. Kdybych s režimem spolupracovala, asi bych měla různé výhody (koneckonců mi to při výsleších nabízeli), ale k tomu zřejmě nemám povahu. Ta volba byla jasná a dobrá. Režim vám zakazoval hrát divadlo i v případech, kdy se jednalo o „ideově nezávadnou“ látku. Nemohla jste studovat, mít lepší zaměstnání... Ano, komunistický režim se vyznačoval tím, že držel v šachu celou rodinu. A obzvlášť dobrým rukojmím byly děti. Člověk sám by podobnou šikanu celkem dobře vydržel, ale jakmile začaly trpět děti... Poslušnost k vrchnosti se vymáhala vydíráním právě a nejvíc přes děti. Kdo nebyl loajální, byl z dobrého zaměstnání vyhozen a jeho děti nesměly nic a už vůbec ne studovat, dobře se uplatnit... Prostě jedna velká sprosťárna. Proto se většina lidí nakonec celkem poslušně s dobou normalizace smířila, ačkoli ji málokdo skutečně aktivně podporoval. Kdo si dnes stěžuje na poměry a říká, že je to stejné jako kdysi, měl by si na tuhle šílenou nespravedlnost vzpomenout. Jsem šťastná, že moje děti mají všechny možnosti svobodné volby a záleží jen na nich, co z nich bude, nebo nebude. Oba vaši manželé se pod Chartu nepodepsali. Nevadilo jim, jak jste na tento čin doplácela a tím pádem i celá rodina? Oba si mě brali jako chartistku a uklízečku. Ten první nakrátko, druhý (snad) napořád. Věděli, do čeho jdou. Naše názory byly stejné. Dalo se předpokládat, že se mnou po boku žádnou kariéru neudělají. Spousta lidí se pod Chartu nepodepsala a neznamenalo to, že s režimem souhlasí. Každý si musel sám rozhodnout, na co má povahu, co je schopný vydržet, případně obětovat. Lze brát váš útěk na venkov jako jistou formu emigrace? Stěhovali jste se ještě v době komunismu. Samozřejmě to nebylo tak, že jsem se rozhodla být proti režimu v opozici a od té doby mi bylo fajn. Byla jsem sice moc ráda, že nemusím dělat kompromisy, ale současně jsem trpěla, že nemám a nemůžu mít žádnou profesi. Že se nemůžu realizovat – což pro mne tehdy znamenalo být herečka. Z Prahy na chatu jsme se s druhým mužem odstěhovali, protože jsme potřebovali změnit život. A taky jsme chtěli bydlet sami, bez rodičů. Byl to skvělý krok, protože jsme oba byli „děti města“ a náhle jsme byli vrženi do docela primitivního způsobu života a zjistili, co znamenají čtyři roční období a jak se některá složitě přežívají. Bylo v tom trochu dobrodružství, trochu „emigrace“ z uzavřené společnosti kolem Charty a spousta touhy žít samostatně. Jsem ráda, že jsme ten krok udělali. Byla to tehdy velká výzva. Chovali jsme králíky, slepice, kachny, husy, měli jsme dokonce i kozu. Vždycky jsme nalistovali v knížce Domácí chov zvířectva příslušnou kapitolu, a pak stejně nastoupila metoda pokus/omyl. Žili jsme bez peněz, v primitivních podmínkách letní chaty. Obstáli jsme. Ale tahle „romantika“ nás s léty přešla.

 

svoboda

 

Nikdy jste nepřemýšlela o návratu do města? Četla jsem i názor, že byste se mohla jako signatářka Charty hřát na výsluní a dohnat, co jste nestihla. Místo toho žijete stejně jako před dvaceti lety na samotě a spíše se svým způsobem života lišíte od zavedených představ o literárních celebritách. Když jsem před nějakým tím rokem prožívala rozpad rodiny, kdy jsme s mužem museli řešit výchovné fiasko s adoptivními syny, strašně jsem toužila znovu změnit život, utéct z místa, kde na mne všechno nesnesitelně doléhalo. Ale nepovedlo se to, nebylo kam utéct. Dnes jsem ráda. Zase se mi „život v lese“ líbí. Přesto zpíváte, navštěvujete pražskou kulturní scénu. Zůstáváte tedy v kontaktu s městem... Doba, kdy mi ke štěstí stačilo kdákání slepic už je nejspíš nenávratně pryč. Ve vaší knize Rok kohouta se často ozývá touha dojít uznání. Doléhá k vám úspěch poslední knížky? Myslím, že každý člověk touží po uznání. Úspěch mé poslední knížky mě samozřejmě moc těší. Když mi čtenáři píší, jak jim Rok kohouta pomohl překonat životní úskalí, anebo jim jen dal pocit, že ve svých těžkostech nejsou sami, těší mě to dvojnásob. A když ještě někdo dodá, že je to i výborně napsané, jsem v sedmém nebi. Rok kohouta je delší než všechny předchozí díla dohromady. Čím to? Sama o sobě v knize píšete, že vám psaní moc nešlo. To jsou ty paradoxy života. Jak hodnotíte debaty, které se po vydání knihy rozpoutaly? Určitě byly v něčem přínosné. Jak které. Spousty debat, spíš anonymních urážek na internetu, mě nejdřív ničily. Když jsem je četla, srdce mi bušilo, hodně mě to rozhodilo. Ale pak jsem nějak otrnula. Taky jsem si uvědomila, že já – na rozdíl od těch přísných soudců, kteří mě nikdy osobně nepoznali, vím, jak jsme s mužem žili a jak jsme kluky vedli. A že se nemáme za co stydět. Řekla jsem si taky, že budu brát vážně jen názory podepsané. A ty byly až na drsné výjimky zajímavé. Mrzí mě, že jsem Rokem kohouta neotevřela odbornou debatu nad adopčním zákonem, která by vedla k jeho změně. Adopce je u nás stále opředena růžovým oparem dobrých skutků a teorie lásky, kterou, pokud dáte, tak se vám přece samozřejmě vrátí... Vše, co se tomuhle pohledu z jakýchkoliv důvodů vymkne, je buď přímo skandalizované, nebo jen tabuizované. Přínosné na všech těch debatách je zatím jen to, že se debatuje... Jsem ráda, že můžu aspoň za to.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group