ikoktejl

Dvě moře - dva vraky

    Text a foto Václav Kříž

Přiznávám se, nejsem vyznavač vrakového potápění, kovové relikvie na mořském dně mě nechávají klidným, ale občas nastanou situace, kde je i potápění na hromadě šrotu příjemným zpestřením celé akce. Ostatně, právě na vraku se člověku může stát, že se tu setká s něčím, po čem předtím bezvýsledně pátral po celou dobu v okolí.

Naše potápění na sulaweském ostrůvku Bunaken se po sedmi nádherných dnech chýlilo ke konci. Skvělé ponory v Celebeském moři na severní špičce indonéského ostrova Sulawesi nám splnily téměř všechna naše potápěčská i fotografická přání, a tak ani závěrečné nabídce naší posádky, potopit se ke starému vraku z válečných časů druhé světové války, nikdo z nás neodolal. Po pravdě, byli jsme už trochu unaveni z téměř nepřetržitého driftového potápění mezi ostrůvky bunakenské rezervace, a tak nás nemusel nikdo dvakrát přemlouvat. Po dlouhém čase to vypadalo na docela jiný ponor.

   Loď beze jména

Loď, ke které jsme se vydali, byla potopena za druhé světové války nedaleko přístavu Manado. Nemá jméno, respektive ho nikdo nezná. Nazývá se Molas Wreck, molaský vrak, podle jména nedaleké vesnice. Tak je uveden i na všech dostupných mapách. Mimo informace, že se jedná o menší, 60 metrů dlouhou holandskou nákladní loď, potopenou při válečných operacích v roce 1942, která byla objevena potápěči v roce 1980, jsme už nic podstatného z našich průvodců nedostali. Ani na internetu se žádný další detail nevynořil, ani jméno lodi, cíl její cesty nebo příčina potopení, nic. Prostě Molas Wreck a hotovo! Těsně před ponorem nám ale místní hoši ještě stihli říct, že loď je ve slušném stavu, leží na kýlu přídí mírně vzhůru směrem k pobřeží a se šrouby zabořenými do písečného dna v hloubce 42 metrů. Viditelnost bývá kolem patnácti až dvaceti metrů. Přistihl jsem se, že i já se začal na ten vrak těšit…

První, co mě překvapilo, byla mizerná viditelnost, něco kolem deseti dvanácti metrů. To však bylo jediné minus pro celou následující hodinu super potápění. Loď je velice dobře zachovalá, porostlá snad vším, co tady korálové moře nabízí. Spousta měkkých korálů, lilijce všech barev, ryby, langusty, murény, jen obří kanic na nás po celou dobu ze žádné plechové jeskyně nevykouknul. Slušně velké vrtule, zaseknuté před lety do písku, stále vypadají použitelně a i celý vrak má navzdory korálové výzdobě pořád důstojný tvar malé nákladní lodě. Zábradlí je ještě zábradlím a ne změtí zohýbaných trubek, komín míří vzhůru a lodní prostory vybízejí k průzkumu. Krátce a stručně, molaský vrak je krásný a byl by ozdobou každého podmořského filmu. Umím si tu představit třeba natáčení slavné Hlubiny (The Deep). Užili jsme si ho do sytosti, od vrtule až po komín. S bunakenskou rezervací jsme se tak rozloučili víc než příjemně.

   Kultovní místo podmořských fotografů a Mawali Wreck

Pak už jsme se podle plánu přesunuli s celou domorodou posádkou ze základny Two Fish k jejich další filiálce na slavné Lembeh Straits, úžině mezi ostrovem Lembeh a Sulawesi, na kultovní místo podmořských fotografů a filmařů v Moluckém moři. Nachází se na druhé straně hubeného sulaweského výběžku Sulawesi Utara. Tolik jedinečných forem života, kolik se nachází tady, na „nejdražším hnojišti na světě“, jak píší příručky, to se snad už opravdu nikde nenajde. Černé sopečné bahno lety střádané sopkami Lokon (poslední aktivita 2008!), Klabat a Tangkoko tu skrývá tak neuvěřitelná překvapení, že máte chvílemi pocit potápění na jiné planetě. Ale čeho je moc i toho je příliš, a tak, když jsme si po dalších čtrnácti dnech potápění potřebovali znovu odpočinout od všech možných mořských koníků, mlžů, plžů a podivných ryb-neryb, odvezli nás naši průvodci na další památku válečných časů, na Mawali Wreck. Asi je to v Indonésii normální, ale ani tady neznáme skutečné jméno japonské lodě, říká se jí prostě vrak u Mawali. Tak se jmenuje nejbližší vesnice na břehu průlivu, u které vrak na mořském dně v hloubce něco přes třiceti metrů na věky odpočívá. Leží na boku a jeho paluba je jako členitá stěna, táhnoucí se až k rovnému blátivému dnu ve více než třicetimetrové hloubce. Jeden jeho veliký šroub je k dosažení už kousek pod hladinou na konci železné plošiny, která kdysi bývala bokem 70 metrů dlouhé nákladní lodě. Viditelnost v průlivu není obecně nijak špičková, je to pravá „živá voda“ plná planktonu a na vraku to není o nic lepší. Navíc je v dohledu přístavu Bitung a loď leží uprostřed plavební dráhy. Naštěstí je ve směru, kterým nejezdí nic velkého. Menší tankery a trajekty mají namířeno jinudy. Na hladině se pohupuje plastový sud, od kterého vede letité lano, přivázané k zábradlí. Přistání na železné plošině je už samo o sobě zážitkem, protože se ocitnete uprostřed podmořské zahrady, plné velkých pohárových hub a masivního porostu tvrdých korálů. Ani o ryby tu není nouze, třeba hned na začátku se k nám přidal krásný exemplář pilníko­trna (hrozné jméno, ale co naděláte…). Doprovázel nás po laně dolů k zábradlí, kde trpělivě čekal na náš návrat a vystoupal s námi znovu až k hladině.

Od lana vedla naše cesta právě ke šroubu, ovšem jeho fotografování v mírném proudu plném planktonu nebylo nic moc. A tak jsme s chutí zamířili podél zádi k jeho bratříčkovi u dna. Tmavá dutina šroubu pod vrakem byla plná ryb všech velikostí a když jsem se ohlédnul do volného prostoru, za zády nám projel krásný třímetrový šedý žralok. Ale jak rychle se objevil, tak rychle i zmizel.

Vrak Mawali není žádný krasavec, na rozdíl od Molasu. Je to obrovská železná bedna plná zákoutí a černých prostor, kam se bez jeskyňářského vybavení nikomu moc nechce. Navíc je bohatě zarostlý širokou nabídkou zdejších korálů. Mnohem víc, než jeho nedaleký kolega. Domnívám se, že to není jiným mořem, ale právě specifickými podmínkami v průlivu. Je to opravdu životodárná polévka, ve které se tu loď máčí už sedmdesát let. To by bylo, aby všechno nezarostlo! Škoda jen, že se i tady jedná o transportní vojenskou loď, nikoliv tu pravou, bojovou, takže tady schází jakákoliv válečná „výzdoba“, jako jsou kanony, kulomety, munice a tak podobně. Díky malé hloubce a velikosti se dá Mawali pohodlně obeplout a můžete se tak alespoň trochu seznámit s dalším pozůstatkem válečných časů minulého století. Znovu připomínám, že co krásy chybí vraku od výrobce, o to víc má přidáno od přírody. Nádherné korály, spousta ryb, nahožábrých plžů a všelijakých endemitů, jaké právě tady dokáže nabídnout Molucké moře, to bude moje vzpomínka na vrak u Mawali.