ikoktejl

Petr Stejskal

PETR STEJSKAL

 

   Připravil David Skoumal

 Chtěl bych potápěčské veřejnosti představit další osobnost našeho technického potápění, Petra Stejskala. Znám ho již delší dobu, jsme oba členy Hranického krasu Olomouc a společně jsme prožili mnoho zajímavých akcí.

Do světa směsového a technického potápění jsme ho uváděli společně se Silvou Pěkníkem. Jenže neuplynulo ani deset let a všichni se můžeme naopak učit od něj – třeba praktickému know how v oblasti trimixového potápění s elektronickým CCR rebrea­therem.

 

   Kdy a kde jsi začal s potápěčskou kariérou a co bylo vstupním motivem?

Jsem ročník 1964, ale potápět jsem se začal pozdě, nejsem ten klasický typ svazarmovského potápěče, na­opak tiše závidím, když všichni ostatní vytahují zažloutlé fotografie štíhlých těl nasoukaných do předpotopních dřevoprénů s automatikami vlastní výroby. Takové kousky bohužel nemám.

S potápěním jsem začal před čtrnácti lety, tehdy mi kamarád na horách ukázal své první pokusy s fotografováním v Rudém moři, a už za pár měsíců jsem byl v Rovinji prvně pod vodou, to se psal rok 1996. Zkušenosti jsem získával klasicky, Chorvatsko, Rudé moře, postupně všechny oceány a všechny možné kvalifikace PADI, až jsem jednoho dne skončil jako divemaster a dumal, co dál. To bylo v roce 2002.

Žádné opravdové technické potápěče jsem osobně neznal, a tak jsem si na internetu našel kurz Nitrox IANTD od těch nejpovolanějších. Tehdy jsem tě vlastně poznal poprvé, kurz jsi vedl zároveň se Silvestrem Pěkníkem, a právě tehdy skončila moje životní etapa potápěče teplých a krásných moří a začal jsem pracovat na kvalifikaci vrakového a jeskynního potápěče. Zdaleka to neznamená, že do té doby jsem se na vracích nepotápěl, absolvoval jsem i kurz WRECK DIVER PADI, ale ten limit vzduchové hloubky znamená, že navštěvuješ vraky jako turistickou atrakci, spolu se stovkami a tisíci ostatních… Musím přiznat, že mě už tehdy lákalo navštívit místa, kde není tolik lidí.

 

   Sedíme nad albem starých fotografií, a sám jsem překvapen fotografií známé „ponorky“ z lomu Borek ještě před jejím zanořením.

Proč překvapen? Vždyť se jmenuje STEJSKANIK a na boku má připevněnou cedulku „Svatební dar Petra a Míši 2. 6. 2001“, ale je pravda, že málokdo si tu souvislost uvědomí. Dostali jsme ji s manželkou jako svatební dar od kamarádů z Liberce. Nějakou dobu jsme ji měli na zahradě, ale nápad Miloše Pilaře, udělat z ní umělý vrak pro výcvik, se nám zalíbil. Dnes už je z ní spíše takové torzo, ale zná ji určitě každý, kdo se na lomech v Česku potápí.

 

   Z takového daru by musela mít každá manželka „radost“…

To asi ano, ale Míša to vnímala jinak. Je to výborná potápěčka, v mládí závodně plavala a její klid pro vodu jsem vždy obdivoval. Dokonce začala s potápěním dříve jak já, a její zážitky z Liberecké přehrady dokumentuje první zápis v jejím deníku – „kapr v bahně“. Nic jiného tehdy neviděla, ale u potápění naštěstí zůstala. Odpotápěli jsme spolu spoustu krásných lokalit po celém světě, až ten přechod k technickému potápění nezachytila. Ještě chvíli se mnou držela krok, ale tu správnou zálibu ve studené a temné vodě nikdy nenalezla. Podle mě má všechny předpoklady pro freediving, musím ji někdy přemluvit do kurzu.

 

   To by se mohla učit u těch nejpovolanějších, vždyť jsi se zúčastnil posledních dvou světových rekordů Martina Štěpánka jako jistící potápěč.

Máš pravdu, jako vždy pomohla náhoda. Martin s Davidem Čánim dávali dohromady tým jistících potápěčů pro zabezpečení Martinových pokusů o překonání světových rekordů v potápění na nádech a naše skupina technických potápěčů s uzavřenými okruhy se jevila jako optimální. Mně se k tomu podařilo na obě akce ještě zajistit hlavního sponzora. Obě akce se pak jmenovaly – SONY free like no other a měly velký ohlas.

Na Martina jsem vždy čekal v největší hloubce, naposledy ve 125 metrech. Ale výkonem se tyto, ač poměrně hluboké ponory, nedají s jinými srovnávat, přeci jen teplá voda, dobrá viditelnost, jak bys řekl kopání pr..lí.

 

   No, až tak bych to nehodnotil. Na první akci v roce 2007 jsem s tebou fungoval jako jistící potápěč s přístrojem. V roce 2009 jsem však byl v pozici lékaře výpravy s nutností být po celou dobu Martinových sestupů poblíž na sestupovém platě a mohl hodnotit celou akci ze sucha. Vše klaplo na výbornou jak díky Martinově formě, tak kvalitě celého UW týmu.

Nejdůležitější je v tomto případě celková souhra, aby v ten správný čas byli všichni jistící potápěči na svých místech, resp. ve stanovených hloubkách. Vím přesně, za jak dlouho se bude Martin zanořovat a podle toho přizpůsobím svůj ponor tak, abych byl dole včas, zkontroloval kameru pro rozhodčí, ale nečekal na Martina zbytečně dlouho. Přece jen asi nikdo netouží po zbytečně dlouhých dekompresích.

 

   Kdy jsi se vlastně začal s uzavřenými okruhy potápět?

S potápěním s elektronickým CCR rebreatherem jsem začal v roce 2004 nejdříve se zapůjčeným a záhy vlastním modelem BI (Buddy Inspiration), posléze s nově dokoupenou elektronikou Hammerhead. Tato koncepce se mi ve studených vodách Baltu příliš neosvědčila a po roce jsem si objednal CCR Megalodon, který s modernější elektronikou používám dodnes.

 

   Vypadá to jednoduše, ale asi až tak jednoduché to zase nebylo. Napotápěl jsi s CCR mnoho hodin, ladil jsi konfiguraci. Jak jsi řešil třeba atypické krizové situace? V kurzech se probírá jen základ a ty jsi toho spoustu „vyžral“. Naštěstí vždy s dobrým koncem.

Často to bylo jako v kurzu, např. manuální dávkování kyslíku ve studené vodě, když zesláblé baterie odmítají sepnout vstřikovací solenoid, to byl spíše trénink krizové situace. Ale dodnes sleduji zvuk solenoidu a poznám, když se děje něco neobvyklého.

Při skútrování ve francouzské zatopené jeskyni Ressel asi 1 km od vchodu v hloubce 60  m jsem před pár lety sluchem nazachytil, že solenoid zůstal otevřený, a byla tu první hyperoxie (nebezpečný vysoký obsah kyslíku v dýchací smyčce). Expozice tlakem O2 2,8 ata byla naštěstí jen krátkodobá, a po vypláchnutí vaků ponor pokračoval s uzavřeným ventilem kyslíkové láhve. Občas jsem ho prostě otevřel, jako při ručním vstřikování…Zajímavé je, že k zaseknutí docházelo jen ve větších hloubkách a při dekompresi fungovalo vše normálně. Dlouho se nám nedařilo zjistit proč, ale byla to jen náhoda. Po rozebrání solenoidu jsem objevil malý uvolněný otřep plastu, který se občas dostal pod sedlo a způsobil stálý průtok kyslíku do okruhu, obyčejná výrobní vada… Horší to bylo s hypoxií (nízkým obsahem kyslíku ve smyčce), to byla moje největší chyba, technika za to tehdy nemohla. V Rakousku na jezerech jsem ve spěchu při strojení začal dýchat z okruhu a zapomněl zapnout elektroniku. Ještě jsem došel k vodě a pak ztratil vědomí… Hezky jsem si vydýchal kyslík a ničeho si nevšiml. Naštěstí se nic nestalo, kamarádi mě probudili a ponor mohl začít. Je dobré vědět, že sice elektronika všechno hlídá, ale přeci jen musí být zapnutá… Proti tomu byla lehká hypercapnie (vysoký obsah CO2) ve 40 m hloubce v zatopeném dolu Miltitz spíše úsměvná chyba. Výsledkem byl zkažený ponor, měl jsem při něm zvláštní pocity deprese, ale pravou příčinu jsem pod vodou neodhalil…, byl to zapomenutý velký O kroužek a následné přimíchávání směsi, která nebyla zbavena CO2, do okruhu.

Doufám, že už těchto situací víc nezažiju, v kurzech studenty učím, že všechny limity, zvláště ppO2 se musí dodržovat, ale když už dojde k jejich překročení, musí nejdříve začít situaci řešit a nepodléhat panice, ale to vlastně platí obecně…

 

   Tady bych se tě chtěl zeptat na vrakové potápění. Stal se z tebe potápěč, který má za sebou pestrou kariéru náročných sestupů k potopeným vrakům–s prvosestupy do hloubek pod 100m.

S vraky jsem začínal hned po prvním kurzu OWD, dodnes mě trochu mrazí při vzpomínce na podzimní ponor na Barona Gautche, který končil solo výstupem bez deco bóje s půlhodinovou dekompresí, ale to už je dávno… Opravdu jsem se na vraky začal potápět až na Baltu pod laskavým dohledem Silvestra Pěkníka. Kromě potápění na běžně přístupných vracích jsem s ním měl možnost pracovat pro polské námořní muzeum na průzkumu právě objevených vraků. Dodnes si myslím, že právě z potápění na Baltu jsem si odnesl nenahraditelné zkušenosti, které mi pomohly v pozdějších letech při průzkumech vraků v Chorvatsku.

 

   Asi nemáš na mysli vraky, na které se potápí komerčně a jsou všeobecně známé.

Před lety jsem byl pozván k účasti na projektu, který má za cíl mapovat historii válečného loďstva ­Rakous­ko-Uherska, ve vztahu k českým námořníkům.

Hned při natáčení prvního dílu pro Českou televizi o vraku křižníku Zenta, který leží v Černé hoře v hloubce 70 m, jsem se trochu nuceně ujal role potápěče, který sestupuje k vraku první a vyváže sestupové lano pro ostatní členy týmu. Vždy si vzpomenu na zkušené polské kapitány, kteří vrak i ve velkých vlnách naleznou, shodí vodicí lanko doprostřed paluby a potápěče vysadí tak, že je proud snáší k bóji, aby mohli začít sestupovat. Na Jadranu je spíše běžná situace, kdy kapitán odmítá vyplout, protože jsou, světe div se, na moři vlny. Když už nakonec vypluje, nejméně dvě hodiny hledá s pomocí GPS známou polohu, a závaží shodí alespoň 50  m od vraku. Nejlépe malé závaží s krátkým lankem, a tak je bóje vidět jen občas a závaží se po dně posouvá. Potápěče zásadně vysadí tak, že ho proud snáší od bóje a poté následuje jeho tažení lanem na pozici. Kdo to jednou zažil, vlečení velkou lodí s veškerou výstrojí pro hloubkový sestup ve větších vlnách, určitě nemá chuť to opakovat.

Právě na vrak lodi Zenta jsem tehdy sestoupil neplánovaně sám, podařilo se mi ho najít a vyvázat. Velmi mně pomohlo, že jsem tehdy jako jediný člen týmu používal uzavřený okruh dýchání delší dobu a měl s ním zkušenosti. Úsměvné naopak bylo, že další dvojice nechtěla čekat na moji dekompresi, sestoupila po původním lanku a vrak nenašla… Ještě ten večer jsem se seznámil s člověkem, který od základu změnil můj náhled na vrakové potápění.

Boris Gol, amatérský historik, který se rakousko-uherskému válečnému loďstvu věnuje mnoho let a je pro mě nevyčerpatelnou studnicí informací. Zná nejen plány vraku lodi, ale zná i konkrétní bojovou situaci, která k potopení lodi vedla, až po jména českých námořníků, kteří na lodi sloužili. Ten první večer Boris vstal a slavnostně mi předal vzácnou plastikovou stavebnici modelu lodi Zenta v měřítku 1:700, o kterém jsme sice tušili, že existuje, ale rozhodně nikoho nenapadlo, že je jeho autorem. Pracoval pro firmu, která modely vyráběla a vždy dostal dvě stavebnice. Jednu se rozhodl věnovat tomu, kdo k vraku z našeho týmu sestoupí jako první. Dodnes mám model doma nesložený, na takové měřítko si vůbec netroufám a navíc se jedná o velikou vzácnost. Bylo jich vyrobeno maximálně sto kusů, jako sběratelská série. Dalším díl, který jsme natočili pro Českou televizi je o historii bitevní lodi Szent Isztvan, vysílal se letos v březnu. Za měsíc vyrážíme točit díl třetí, tentokrát až na hranice Chorvatska s Černou Horou. A díl čtvrtý, na ten se všichni těšíme, ale to nechci prozradit, to má být překvapení.

 

   A co předcházelo tvému sestupu k vraku Giuseppe Garibaldi?

Boris Gol nám často vyprávěl o posledním významném, dosud neobjeveném vraku z 1. světové války na Jadranu, ale o důvodech, proč vrak zůstával tak dlouho neobjevený, jsem samozřejmě neměl ponětí. Naše objevitelská práce byla už několikrát popsána, jen připomenu, že celé pátrání po vraku bylo od počátku velmi složité. Neexistovaly žádné bližší informace o lodi, dochovalo se málo jejích fotografií, jen nějaké nepřesné souřadnice místa potopení, uvedené v jednom starém časopise. Když se podařilo po více než dvou letech, dopátrat alespoň nějakých informací a zjistit předběžnou polohu potopené lodi (ukázalo se, že to byla poloha trosek z potopené lodi), bylo jasné, proč Garibaldiho nikdo až dosud neobjevil a ani po něm pravděpodobně nepátral. V místě jeho předpokládaného potopení a v blízkém okolí jsou velmi velké hloubky, od 120 do 250  m. Nám se to 23. 4. 2008 v 11.32 hodin podařilo. Náš tým byl první, kdo italský pancéřový křižník Giuseppe Garibaldi, potopený rakousko-uherskou ponorkou U4 v ranních hodinách dne 18. 7. 1915, objevil. Celou tu nepředstavitelnou práci, bádání po archivech, studium všech možných veřejných i soukromých zdrojů, odvedl historik Boris Gol. Mně připadla úloha prvního potápěče, který k vraku do hloubky 125 m sestoupil, dá se říci také náhoda… Bohužel, za pár měsíců si tento vrak vybral za své objevení cenu nejvyšší. Nemohu na tomto místě nevzpomenout kamaráda z týmu Honzu Otýse, který bohužel při dalším průzkumu vraku zemřel.

Chorvatské úřady nebyly samozřejmě od počátku nadšeny naší činností, ale na jejich „podporu“ jsou asi všichni, kteří něco organizovali, zvyklí. Na podzim 2009 mě proto velmi překvapilo pozvání z Chorvatského archeologického institutu k účasti v mezinárodní expedici, kdy mělo dojít k průzkumu vraku pomocí ponorky s tříčlennou posádkou. Mou úlohou, jako jediného hloubkového potápěče, bylo v případě problémů k ponorce sestoupit a v rámci možností se podílet na její záchraně. Bylo naprosto úžasné, že se k vraku tentokrát podíval jeho objevitel, nepotápěč historik Boris Gol. Vše dopadlo dobře a pevně věřím, že tato spolupráce bude v budoucnu pokračovat.

 

   Ale nepotápíš se jen v mořích na vracích, co jeskyně?

Určitě, jeskyně Mexika, Kuby, Francie jsou krásná místa, kam se budu vždy rád vracet. Začínal jsem jeskynním kurzem ve Francii, na známých lokalitách v oblasti řek Lot a Dordogne. Několikrát jsem se tam od té doby vrátil a skútrování v jeskyni Ressel je nezapomenutelný zážitek. Nejdále jsem se dostal s Honzou Žilinou a Radkem Fuksou do vzdálenosti 1550  m od vchodu do tzv. zadní studny v hloubce 83 m, tak mám ještě na co navazovat… Na Yucatánu jsme byli tři týdny a prozkoumali a nafilmovali krásu jeskyních systémů v okolí malebného městečka Tulum… Expedice Cuba navázala na objevitelskou činnost českých potápěčů z naší organizace 7-02 Hranický kras Olomouc, zahájenou již v roce 1980 v lokalitě Bahía de Cochinos, známé to zátoky Sviní. Nedaleko pobřeží mezi Playa Larga a Playa Giron se tam táhne 70 m hluboká tektonická puklina, která se na povrchu občas otevře a právě tyto „casimby“ jsme navštívili a proplouvali. Je úžasné, že jejich původní české názvy, obvykle jména tehdejších manželek a dcer, se dochovaly dodnes, a Kubánci je běžně používají. Mohli jsme tedy po mnoha létech v roce 2004 uskutečnit první ponor, který propojil dříve objevenou Casimbu Ilonu s Casimbou Dagmar. Zlomovým okamžikem bylo pro mě přijetí do České speleologické společnosti ZO 7-02, kde se věnuji průzkumu světově známé lokality Hranická propast a zároveň mohu trénovat hloubkové sestupy pod 100 m, za kterými musejí ostatní jezdit do studených vod rakouských a německých jezer. Hranická propast je opravdu úžasné, čarovné místo… Nedávno o ní vyšel článek v National Geografic, na jehož přípravě jsem se podílel a pořídil i úvodní fotografii.

 

   Potápíš se vůbec ještě někdy s otevřeným okruhem?

Samozřejmě, ale většinou jen tehdy, pokud musím. Buď by byla přeprava výstroje složitá, nebo to není vhodné. Ten první případ se týká letecké přepravy, která je sice možná a vyzkoušená, ale pokud neplánujeme ponory do trimixových hloubek vezmu zavděk na místě zapůjčeným dvojčetem. Naposledy to bylo v Norsku v okolí přístavu Narvik, kde jsou zajímavé vraky z druhé světové války. Jen mi ve velmi studené vodě chybělo dýchání teplého vzduchu z uzavřeného okruhu. Druhý případ jsou kurzy, kde má mít instruktor stejnou výstroj jako jeho žáci.

Jsem rád Petře, že jsi před léty opustil mělké teplé vody a dal se zlákat vábením temnot zatopených jeskyní a hlubokých vraků. Myslím, že nikdo u nás nemá (s vyjímkou snad jen Silvy Pěkníka) tak široký záběr ponorů na vracích i v hloubkách pod 100m. Dále jsem rád, že jako člen naší malé rebreatherové komunity mohu chodit za tebou pro rady a naše společné akce jsem vždy považoval za velmi pohodové potápění. Z celého srdce přeji, ať ti to šlape ve vodě jako dosud a fotí tak, jak si sám přeješ.    

 

Petr Stejskal

Narozen 2. 6. 1964

IANTD Advanced EANx Instructor

IANTD Trimix Megalodon Rebreather Diver

IANTD Technical Cave Diver

IANTD Technical Wreck Diver

IANTD Trimix diver

Člen České speleologické společnosti
ZO 7-02 Hranický kras Olomouc

Podvodní fotograf

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group