ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Skvrnitý přízrak

 

prizrak2TEXT A FOTO: PETR BAMBOUSEK

 

Už dlouho jsem nezažil takovou tmu. Myslím tím opravdovou tmu. Nevidím ani svou ruku, kterou mám před obličejem. Je to zvláštní pocit. Noc v belizské jaguáří rezervaci Cockscomb je opravdu mysteriózní.

 

Řinčení cikád až zaléhají uši, tichý let lelků a jejich krátké zahoukání a někde opodál se možná probouzí jaguár k nočnímu lovu. Když jsme s manželkou přijeli jeepem ráno po prašné cestě ke vstupní bráně do parku Cockscomb, stěží jsem si mohl představit, co se tu odehrávalo ještě před 25 lety. Tehdy zde právě vrcholila těžba vzácných dřevin, buldozery vytvářely přístupové cesty, po kterých se pak proháněla nákladní auta plná dřeva. Pily rachotily a mahagonové stromy ustupovaly těžké technice. Dřevorubci, znaveni úmornou prací a vedrem, odpočívali v jednoduchých dřevěných ubikacích s palandami. Právě v takových, kam jsme složili své batohy, a které se nám staly na několik nocí útočištěm. Není zde žádná elektřina, není zde žádná restaurace. Vše, co potřebujeme pro život, si musíme dovézt. Nejbližší vesnice je asi 10 km odtud. Odpolední průzkumnou procházkou po okolí jsme zjistili, že zdejší les již naštěstí dávno zapomněl na příkoří způsobená těžbou. Bujná vegetace se stala domovem více než 300 druhů ptáků a dalších atraktivních živočichů. Symbolem rezervace se stal jaguár, jehož početná populace byla příčinou úsilí Dr. Alana Rabinowitze, aby přesvědčil belizskou vládu k pozastavení těžby a vytvoření rezervace za účelem ochrany těchto stále vzácnějších kočkovitých šelem. Přestože bylo jeho úsilí úspěšné a Cockscomb bude navždy spjatý s jaguáry, je setkání s nimi velmi nepravděpodobné. Na rozdíl od brazilských jaguárů jsou místní šelmy aktivní v noci. Kdosi vypočítal, že pravděpodobnost setkání s jaguárem je v této rezervaci 1:17 000. Všímavý člověk si však jejich přítomnost uvědomí, když v měkkém bahně podél nesčetných potůčků objeví jejich stopy nebo narazí na strom s rozdrásanou kůrou. A právě obezřetná chůze nám umožnila proniknout do tajemné krásy rezervace Cockscomb. Stejně rychle jako v noci přišla temná a neprostupná tma, objevilo se nad pralesem ranní slunce. Vstali jsme proto ještě před rozbřeskem, abychom stihli nejkrásnější chvíle v tropech. Monotónní vrzání cikád v tu chvíli nahradil neuvěřitelně pestrý zpěv tropického ptactva. Tiše jsme vstoupili na stezku a doprovázeni štěbetáním ptáků jsme míjeli jeden zázrak přírody za druhým.

 

MASKOVANÍ OBYVATELÉ

Mravenci rodu Atta nosili do svých podzemních mravenišť kousky lístků. Mají své oblíbené trasy a na některých místech jsme překračovali i 20 cm široké mravenčí dálnice. Pokud bychom si měli takovou stezku mravenců představit v našem světě, měli bychom před sebou 100 metrů širokou vozovku. Nořili jsme se hlouběji do lesa a po pár krocích jsem se zastavil. Do mozku mi pomalu přicházela zpráva, že jsem před chvílí něco spatřil. Vrátil jsem se ke kmeni stromu, který upoutal mou pozornost. Na něm odpočívaly dvě svítilky bradavičnaté, hmyz, který díky svému dokonalému maskování naprosto splýval s povrchem kmenu. Perfektní maskování těchto tvorů je doplněno výstražnými skvrnami ve tvaru očí, umístěnými na spodních křídlech. Pokud predátor odhalí jejich dokonalé kryptické zbarvení, pokusí se svítilka o záchranu rychlým roztažením křídel. Ohromený útočník na chvíli ztratí koncentraci a tím vytvoří svítilce prostor k úniku do bezpečí. V pralese probíhá každodenní boj o přežití a právě maskování patří k nejúčinnější obraně před nepřáteli. Pouze pár kroků od stromu se svítilkami mou pozornost upoutalo šramocení v podrostu. Dlouho jsem nic neviděl. Zastavil jsem se a čekal, zda se původce šramotu objeví. Po chvíli se kradmými pohyby z lesa vynořilo mládě baziliška, jenž využívá podobně důmyslného ochranného zbarvení. Bazilišci páskovaní navíc vynikají ojedinělou schopností úprku. Dokážou totiž překonat krátkou vzdálenost po vodní hladině. Mnohokrát jsem tento zázrak pozoroval a obdivoval. Úzká stezka nás vedla dál do nitra rezervace k malému kalnému jezírku. Vypadalo bez života, a přesto jsem ve větvích v okolí zaznamenal upřený pohled nějakého zvířete. S trochou námahy jsem získal lepší úhel a objevil nehybně stojící volavku – volavčíka člunozobého. Věděl o nás mnohem dříve než my o něm. Ani se nepohnul a spoléhal na svůj toporný postoj. Pouze nás sledoval pronikavým pohledem. O rok později jsem u tohoto nenápadného jezírka volavčíka nespatřil, zato se v něm vyhříval mohutný krokodýl středoamerický. V okolí tohoto poklidného a tajemného místa je možné objevit stromy s nápadnými kořenovými náběhy. Říká se jim Kaway a nedaleko odtud se nachází nejkrásnější zákoutí rezervace Cockscomb – Kaway swamp. V období dešťů je území pokryto vyšší hladinou vody a je téměř nedostupné. V období sucha je možné do těchto míst vstoupit a spatřit prales v celé jeho nádheře. Deskové kořeny jsou pokryté bezpočtem bromélií, orchidejí a lián. Je to místo, které přímo naplňuje romantické představy o kráse tropického pralesa. Se zatajeným dechem jsme vstoupili do nitra Kaway swamp a kochali se nepřeberným množstvím zákoutí a motivů.

 

UVĚZNĚN V BAHNĚ

Pro tvorbu fotografií v přítmí pralesa je povinnou výbavou nejen dobrá fotografická technika, ale zejména velké množství trpělivosti. Zvířata se tady naučila přežít díky dokonalé adaptaci na zdejší podmínky, a v mnoha případech sází na dokonalé kryptické zbarvení. Jaký to rozdíl proti mokřadům, které díky své otevřenosti budí dojem, že tu získáte kvalitní snímky mnohem snáze. Přehledný terén sice přináší dobrý výhled pro pozorovatele, ale stejně tak pro místní faunu. Ptactvo a další živočichové zde uznávají odlišnou formu způsobu přežití, a tou je rychlý útěk. Hranice, při jejímž překročení živočich uprchne, je několikanásobně větší než v hustém podrostu pralesa. Fotografování tak mnohdy vyžaduje stejnou míru trpělivosti jako v pralese. Při stoupání do strmého kopce v hloubi pralesa jsem si v té souvislosti vzpomněl na jinou svou výpravu do Belize. Tenkrát jsme se vypravili na jih země pořídit snímky brodivých ptáků. Celou cestu jsme klopýtali po vlhké dřevěné lávce, která podle místních správců měla vést k laguně obývané četným ptactvem. Ověšeni těžkou fotografickou technikou, stativem a barelem s vodou jsme přes veškerou opatrnost vytvářeli jednou komické, jindy nebezpečné taneční kreace, a co chvíli jsme se museli zastavit, abychom se koncentrovali na nečekaně záludný pochod metr a půl vysoko nad zemí. Zdálo se to nekonečné. Trvalo to bezmála tři čtvrtě hodiny, než jsme se dostali na konec dřevěné lávky. Čekalo nás zděšení. Tam, kde končila lávka, končila i možnost pokračovat dál. Všude kolem bylo jen husté křoví. V tu chvíli nám došlo, jak pohodlná byla chůze po vlhké lávce. Postupovali jsme mnohem pomaleji, křoví nám bránilo v chůzi a bahno nezřídka přeteklo přes obrubu pohorek. Chvílemi jsme museli lézt po kolenou a po další půl hodině jsme se doplazili k cíli. Prostor se najednou otevřel a stáli jsme před nádhernou lagunou, v níž se pohybovalo několik druhů volavek, pisily karibské a další druhy ptactva vázaného na vodu. Cítil jsem, jak mě pálí pot na mnoha oděrkách, které jsem právě utržil, ale nadšení to vše překonalo. Přestože jsme se museli k večeru vrátit stejně strastiplnou cestou, umínil jsem si, že se na toto kouzelné místo musím ještě jednou vrátit. A tak se to druhý den opakovalo – klouzání po lávce, ponižování hustým podrostem a dnes o něco hlubším bahnem, a pak ta odměna. Po příchodu k laguně jsem zjistil, že už na ně není nic suchého ani čistého, a tak jsem se rozhodl jít o kus blíže k ptákům. To znamenalo překonat menší vodní tok, o jehož hloubce se dalo jen spekulovat. O den dříve jsem si všiml, že se tudy procházely volavky a tak jsem správně usoudil, že voda nebude příliš hluboká. Nános bahna na dně byl také uspokojivý, a tak jsem se krok za krokem blížil k hejnu volavek. Zprvu je to vyplašilo, ale asi půl hodiny po mém zamaskování se k oblíbené laguně vrátily a nechaly mě vytvořit fotografie, které patří k tomu nejlepšímu, co jsem si kdy z Belize přivezl.

 

prizrak

 

TAJEMNÝ JAGUÁR

Toto nádherné divadlo se mi stále honilo hlavou, když jsme s posledním dechem vystoupili na vrchol nad Cockscombem. Otevřel se před námi nádherný výhled na panorama rezervace s hustým porostem pralesa pod námi. V dálce se tyčila druhá nejvyšší hora Belize Victoria Peak, k níž se dá dostat pouze náročnou čtyřdenní túrou. Pocítil jsem touhu k té hoře dojít a vím, že jednou tuto výpravu podniknu. Cesta dolů ubíhala mnohem snáze než vzhůru. Bylo už pozdě odpoledne. Po chvíli sestupu nás opět pohltil stín pralesa a o něco později jsme příjemně unaveni konečně dorazili do hlavního kempu. S napětím jsme si vyslechli historku místních správců, kterak dnes v noci slyšeli jaguára přímo v táboře. Se zatajeným dechem jsem sledoval jejich vyprávění. Jak šli směrem od recepce, zvuk sílil a oni se blížili k chatce, kde jsme spali. Zklamaní se pak vraceli zpět, když zjistili, že onen typický jaguáří křik vydávám v hlubokém spánku já. Den se chýlil ke konci a na vše kolem nás padala rychle tma, kterou opět naplnilo hlasité řinčení cikád a nesmělé houkání lelků. A někde opodál se opět probudil jaguár ke svému nočnímu lovu. A já se už nemohl dočkat, co nového pro nás chystá prales, do kterého se vnoříme zase zítra, ještě před svítáním.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group