ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Na JAZZOVÉM pohřbu

pohreb2TEXT: JIŘÍ ŠKODA, FOTO: ČTK/AP
Dveře se otevřou a líným tanečním krokem se z nich vykolébá černý tanečník s velkým cylindrem na hlavě. Před domem stojí desítky až stovky lidí, dobrá polovina z nich drží v rukou rozličné hudební nástroje.
Kovové trubky a trombony se lesknou na slunci a ulicí se nesou tóny teskného blues. Za prvním tanečníkem vyjde z domu další, tentokrát celý v bílém, ověšen insigniemi klubu, ke kterému náležel nebožtík, kvůli kterému celá tato paráda probíhá. Začíná jazzový pohřeb. New Orleans, kolébka jazzu, dixielandu a Louisiana blues, dala pro svět vzniknout i tomuto prazvláštnímu pohřebnímu rituálu. Hudební, nebo také jazzový pohřeb, jak se mu už několik desetiletí říká, je další z tradic, vzešlých z unikátního složení neworleanského obyvatelstva. Býval původně vystrojován pro muzikanty, vůdčí osobnosti známých karnevalů či členy takzvaných sociálních klubů, pečujících o své členy. Jeho původ leží v době koloniální, kdy francouzské dechové kapely hrály při velkých smutečních pochodech, aby uctily své generály a politiky. Ve stejně době však stále praktikovali otroci dovezení z Afriky své tradiční rituální tance se silným duchovním podtextem. Dnešní jazzový pohřeb je výsledkem obou vlivů. Ostatně stejně jako celý jazz. Za prvními pozůstalými, kteří vyšli z domu, postupně následují další, dokud se na ulici nezformuje celé čelo průvodu. Dechová kapela, pozůstalí a přátelé zemřelého nesoucí rakev se pak pomalým krokem za stálého doprovodu kapely vydají směrem ke hřbitovu. Kývají se lehce do rytmu, prý, aby si mrtvý naposledy zatancoval na své cestě do nebe. Pokud procházejí kolem domů, kde mrtvý někdy žil nebo pracoval, je vidět černé věnce visící na jejich dveřích. Po několika desítkách minut je rakev konečně uložena do země. Všichni účastníci pohřbu se pak potichu odeberou ze hřbitova ven. To ale neznamená, že je konec. Kdo by čekal po smutečním obřadu truchlení a nic než pláč a slzy, byl by velmi překvapen. V dostatečné vzdálenosti od hřbitova totiž pozvedne vůdčí trumpetista svůj nástroj a zahraje dva táhlé tóny. Tím dá znamení všem ostatním hudebníkům, aby se připravili do toho pořádně obout. Kapela vzápětí spustí místo blues svižnou a temperamentní muziku. Celý dav se vydává zpět do města, tentokrát však celý rozjařený. Za čelem průvodu následuje tzv. second line, v níž jsou všichni, kteří se k pochodu přidali cestou. Během tance typickým způsobem mávají deštníky a paraplíčky s ozdobnými okraji. Užívají si, jako by šlo o nejlepší mejdan jejich života. Ve skutečnosti má svižná hudba pomoci nebožtíkovi konečně se odpoutat od pozemského života. Zazní i známá píseň When the Saints Go Marching In. A svatí pochodují... Dnes se tradice pomalu, ale jistě mění. Slavnost si dnes dopřává každý, kdo si ji může dovolit. Stejně tak se mění hudba, která se na akci hraje. Přesto však tradice přetrvává a dokazuje, že hudba v New Orleans je stejně tak součástí života, jako je součástí smrti.
pohreb
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group