ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Thriller s kulovnicí

 

thriller2TEXT A FOTO: MAREK HAVLÍČEK A TEREZA TSCHÖPLOVÁ

 

Ten den nezačal dobře a postupem času byl stále horší a horší. Liják a zácpy nás ochromily ještě ve Rwandě a ani po příjezdu do Tanzanie to nebylo o mnoho lepší.

 

Ale že celý den vyvrcholí nočním thrillerem, kdy po nás bude obrovský rozzuřený černoch střílet z kulovnice, jsme opravdu nečekali. Na cestu kolem Afriky jsme se vydali v prosinci 2008. Jen my dva a naše Jahůdka, červený offroad, který zatím srdnatě překonává všechny nástrahy černého kontinentu. Zatímco jiní, svědomitější cestovatelé se na takovou štreku připravují rok dopředu, my jsme vyrazili jen po několika měsících plánování. Naše unáhlenost se nám občas vymstí, ale o to více nám cestu zpestřuje. Vyjeli jsme bez objektivních informací o Africe, bez výrazných jazykových znalostí, zato s dostatečně prorezavělým vozem, z nějž můžeme kvalitu vozovky sledovat skrze díru v podlaze rovnou z místa řidiče. Ten den jsem takto sledoval potoky vody, které na rwandské silnici zanechával silný liják. Ploužili jsme se k hraničnímu přechodu mezi Rwandou a Tanzanií, který byl od našeho nočního úkrytu v houští vzdálen několik desítek kilometrů. Na hranicích jsme vyměnili pouze část peněz, protože kurz nebyl nijak výhodný. Rádi bychom za tu hrstku peněz doplnili palivo do Jahůdky, ale v hraničním městě jsme čerpací stanici nenašli. Nebyla ani v dalším městě, a to už začalo jít opravdu do tuhého. Naštěstí se nám zjevil anděl. Vlastně policista, ale jako anděl skutečně vypadal – policejní uniforma tanzanské dopravní policie se skládá z bílé čepice, bílé košile, bílého saka, bílých kalhot, bílých ponožek, bílého opasku a podle mne také z bílého spodního prádla. Náš problém začal ihned řešit. Pobíhal po parkovišti mezi kamiony a nakonec jednomu řidiči přikázal, aby trochu nafty odpustil do kanystru. Na pár dalších minut jsme byli zachráněni.

 

JSME SNAD DUCHOVÉ?

Jakmile jsme pak přijeli do dalšího hustěji osídleného místa, začali jsme se na čerpací stanici vyptávat. Reakce byly ale nezvyklé, většina lidí totiž dělala, jako bychom byli průhlední. Zastavil jsem u mladé dívky, vystrčil jsem hlavu z okénka, usmál se a řekl: „Pěkný den. Je tady ve městě čerpací stanice?” Dlouze si mě prohlížela a pak přisvědčila. „Výborně! A kde?” ptám se. Chvilku se na mne dívá, pak se podívá doleva, potom doprava a beze slova odchází. Zastavil jsem tedy vedle taxíkáře a položil jsem mu stejnou otázku. Ten ale jen zavřel okénko a začal si číst noviny. Po půl hodině jsme objevili před obchůdkem s potravinami stojan s naftou. K autu se okamžitě nahrnulo pět mladíků, kteří začali hlučně smlouvat o ceně nafty. Teprve po dlouhé diskusi jsme se dostali na cenu stejnou, jakou nám dopoledne sehnal náš anděl. Teprve s klidem, který nám zajistila plná nádrž, jsme si mohli vychutnat krásu a volnost tanzanské krajiny. Volnost či spíše prostorovou extázi! Oproti přetékající a přelidněné Rwandě jsme měli najednou kolem sebe spoustu prostoru, louky, stromy, lesy a třeba celou hodinu jízdy jsme nepotkali ani živáčka. Lidé se nám prozatím zdáli přinejmenším nepříjemní, a tak jsme doufali, že jejich odstup nepatří ke koloritu země a že konečně narazíme na někoho, s kým si uvolněně popovídáme.

 

BĚLOCHU, NEOTRAVUJ!

Slunce už pomalu zapadalo, když jsme přijeli do města Shinyanga. Po večeři v jedné místní velmi špatné restauraci jsme ještě museli sehnat nocleh, to znamená najít nějaké skryté místo, kde bychom nerušeně přečkali noc v autě. Vyjížděli jsme z města a diskutovali o tom, co nám všechny tyto nepříjemné situace naznačují. Varují nás před něčím? Rozuzlení mělo přijít už za pár hodin. Třicet kilometrů za městem jsme odbočili z asfaltky na prašnou cestu, projeli jsme kolem lomu a asi kilometr za ním zaparkovali mezi haldami štěrku. Usnuli jsme asi prakticky okamžitě.

 

NOČNÍ BĚSNĚNÍ

Ze spánku nás vytrhlo zaklepání na okno a hlasy. Trochu jsem se lekl, ale zůstával jsem klidný. Krkolomně jsem přelezl z naší postele v zadní části auta na místo řidiče, nastartoval, spustil okénko asi o pět centimetrů, rozsvítil světla a byl ve střehu. Venku stáli dva ohromní černoši, v popředí starší plešatý s kulovnicí v ruce. Stálo před námi přesně to, co si vybavíte pod pojmem hrůzostrašný černoch. Akorát v dvojím vydání. „Co tu děláte!“ řval afektovaně. Chtěli jsme tu jen přespat,“ odpověděl jsem stále ještě klidně. „To je soukromý pozemek, vystupte! Okamžitě vystupte!“ řval na nás černoch s kulovnicí. „Proč bychom měli vystupovat? Nemáme tu co dělat, dobře, omlouváme se, je nám to líto. Hned jedeme, žádný strach!“ vysvětloval jsem. „Ne, nikam nepojedete! Nemáte oprávnění k tomu, že tu jste! Musíte tu zůstat!“ křičel černoch.„Zůstat? Proč? A jak dlouho? Máme tu jídla asi na týden, tak snad to bude stačit,” snažil jsem se celou situaci zlehčit. Zubili jsme se na obra s kulovnicí, jak jen to šlo. „Zavři hubu a čekej!” zařval černoch. Naše vtipkování mu očividně vtipné nepřišlo. Když jsem se zeptal, na koho že máme čekat, dostalo se mi na vlas stejné odpovědi. Namísto bezmoci mě ale zaplavila vlna vzteku. Vzpomněl jsem si na nepříjemné tvrďácké metody keňské policie, které skončily teprve ve chvíli, kdy jsem na policisty začal řvát tak silně, že jen otevřeli ústa a zírali. Takže jsem nasadil tvář řvouna tvrďáka a zakřičel jsem na oba černochy z plných plic: „Poslouchej mě, ty tupče! Nebudu tu tvrdnout jen proto, že mi to říkáš ty! Co jsi vlastně zač? Voják, policista, bandita? Máš nějakej průkaz? Tak běž spát a my jedeme!“ Moje snaha se ale minula účinkem. Namířil na mě svou kulovnici, pak ji demonstrativně a rázně nabil a začal řvát mnohem, mnohem silněji než já: „Zůstaneš tu, protože to říkám! Jinak tě zastřelím! Rozumíš?“ „Nerozumím! Proč tu máme čekat? Na co? Zavoláme policii!“ řval jsem dál i já, ale pod palubní deskou se mi už třásla kolena. „Klidně ji zavolejte, ale jste na soukromém pozemku!“ nenechal se odstrašit. Terka mezitím listovala naším průvodcem a hledala čísla na policii. „Určitě na policii zavolej,“ obrátil jsem se k ní, „Řekni jim, že na nás nějaký šílený bandita míří puškou a vyhrožuje, že nás zastřelí. Zavolej i na ambasádu, protože tohle je trestný čin!“ Mluvil jsem nahlas a anglicky a spíše než pro Terezu byla moje slova určená chlapovi s kulovnicí. Ten měl ale pušku zapřenou v rameni a stále na mne mířil ze čtyř metrů.

 

BOŽE, CO DÁL?

Přemýšlel jsem nad plánem úniku. Před námi ležela navožená hlína, plným pravým rejdem bych se jí ale určitě vyhnul bez obtíží. Měl jsem rozsvícená dálková světla, redukci zařazenou, po dvaceti minutách dohadování byla naše Jahůdka zahřátá na provozní teplotu a mohla si okamžitě dovolit extremní otáčky a tedy i rychlé odpíchnutí z místa. Spojka na podlaze, jednička zařazená, pravá ruka na volantu, levá na páčce se světly, připravená je vypnout v případě, kdyby ten psychopat opravdu začal střílet. To aby se mu hůř mířilo. Všude kolem tma, nikde nic, nikdo nepřicházel, nikdo nepřijížděl, nic se nedělo, napětí a nervozita stoupala. Každá sekunda se táhla a zdála se být delší než televizní zprávy. „Na co tu čekáme? Chceš peníze? Řekni si kolik, a my jedem,“ řekl sem sice neklidně, ale už jsem raději nekřičel. „Nenuť mě k tomu, abych tě musel zastřelit!“ Ve stupňující se slovní přestřelce jsem túroval naší Jahůdku, což černocha značně znervózňovalo. V jedné vteřině jsem prudce pustil spojku a Jahůdka se vymrštila. Periferně jsem viděl, jak se spolu s Jahůdkou vymrštil i černoch, udělal dva tři kroky souběžně s námi, zacloumal flintou a pak ten velkej, tlustej, plešatej psychopatickej černoch opravdu vystřelil. Tmu prořízl mohutný záblesk, který vyšlehl z kulovnice někam nad kapotu Jahůdky. Dal jsem nohu z plynu. Černoch rychle nabil a namířil na mne. Otevřel jsem okno a začal řvát: „Ty mě chceš zastřelit? Chceš mě zabít, že tu stojím? Že tu parkuju? To je důvod?“ „Čekej tu! Jinak tě zastřelím!“ opakoval pořád svou a pušku měl zapřenou v rameni. Začal jsem popojíždět, pomalu, možná o centimetr, o dva. „Nejezdi, prosím tě stůj, prosím stůj, prosím!“ obrátila se na mne uslzená úplně zoufalá Terka. Vyřadil jsem, vypnul jsem motor. „Dobře, počkáme tu, dokud nás nezastřelí. A zkrátíme si to voláním na policii,“ řekl jsem o trochu klidněji, ale přesto jsem se třásl. Nevěděl jsem, jestli právě prožíváme naši poslední minutu nebo poslední hodinu. Takhle bych v téhle zemi vlastně nechtěl umřít. Hlavou se mi honilo vše, co jsem ještě nestihl dodělat, vidět, prožít… Každý jsme vzali svůj telefon, naštěstí tu byl signál. Čísla na policii ale nefungovala. Zkoušeli jsme to přes spojovatelku, nic nešlo. S českými SIM kartami se totiž nedovoláte na žádné tísňové linky v Tanzanii, musíte mít přímá čísla, což jsme ale v tu chvíli nevěděli. Jediný telefon, který se nám podařilo rozezvonit, byl v dílně jednoho tanzanského autoservisu, ovšem o půlnoci tam žádný mechanik nevyčkával na naše volání o pomoc.

 

thriller

 

VYSVOBOZENÍ

Po deseti minutách jsme volání vzdali, nemělo to smysl. Snažil sem se dýchat hodně zhluboka, abych se uklidnil. Cítil jsem, jak se napětí a nervozita z auta vytrácí. Když už se ukazatel mého rozčílení neocital v červeném políčku, pootevřel jsem znovu okénko a klidně se zeptal: „Čekáme tu už přes hodinu. Na co tu čekáme a jak dlouho tu budeme ještě čekat?“ „Čekáme na šéfa. Je na cestě,“ odvětil chlap, který na nás nepřestával mířit. Po hodině konečně víme, na co tu čekáme, děláme pokroky. Čekáme tu na šéfa, který by nás nemusel chtít zastřelit. A když je majitelem celého tohoto objektu, nemusel by to být žádný blbec, uvažoval jsem nahlas a uklidňoval tím sebe i Terku. „Vysvětlíme mu v klidu, jak a proč jsme se zde ocitli, omluvíme se mu, nabídneme mu peníze a zmizíme. Jinak nemůžeme vůbec nic.“ Ve zpětném zrcátku jsem viděl světla přijíždějícího auta. Vystoupili z něj tři Arabové. Přistoupili k mým zamčeným dveřím, pootevřel jsem asi o pět centimetrů okno. „Ahoj, jak se máte?“ řekl jeden z nich. „Já se jmenuji Fakir a jsem majitel tohoto lomu. Je mi líto, co se tu stalo.“ Mluvil klidně, omluvně a mačkal se u pootevřeného okénka, abychom ho slyšeli. „Moc se vám omlouvám, netušil jsem, že tenhle primitiv,“ ukázal na svého hlídače, který nás před chvílí málem popravil, „tady zadržel nějaké bělochy z Evropy. Tanzanie je plná lumpů a já myslel, že tu chytil nějakou partu zlodějů. Je mi to opravdu moc líto,“ omlouval se upřímně a bylo na něm vidět, že ho to opravdu mrzí. Do očí se mu draly slzy lítosti i vzteku. Cítil jsem se konečně trochu bezpečněji a klidněji, a proto jsem více otevřel okénko. Fakir nás začal přemlouvat, abychom s ním odjeli do jeho domu, kde nám ten strašný zážitek musí pořádně vynahradit. Chtěli jsme co nejrychleji zmizet z tohoto děsivého místa a také udělat radost našemu nešťastnému zachránci, a tak jsme nakonec přikývli a jeli k Fakirovi domů. U něj jsme po dlouhém dni konečně objevili tu vlídnější tvář Tanzanie, přestože nám ji poskytl Arab původně z Íránu. Na několik dalších hodin jsme se stali jeho královskými hosty.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group