ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Svět strachu a naděje

 

nadejeTEXT: MICHAL DVOŘÁK

 

Kalendář je úžasná věc. Ukazuje nám, kdy máme propadat přehnané naději. Oslavujeme příchod nového roku, jako bychom vstupovali rovnou do rajské zahrady.

 

Příchod nového tisíciletí byl pak skvělou záminkou k tomu, abychom petardami vytvořili tolik rámusu, že padaly snad i hvězdy z oblohy. Přitom nebylo co slavit. Skoro polovina lidstva vstupovala do nového tisíciletí se strachem o svou bezprostřední budoucnost. A více než miliarda lidí se v 21. století probouzí s otázkami. Nezemřu dnes já nebo moje děti? Co dnes budu jíst? Co budu pít? Ať chceme nebo nechceme, budoucnost visí nad každým z nás jako Damoklův meč. Je hnacím motorem většiny našeho počínání. Je to časoprostor, ke kterému se obracíme v našem snění a do nějž projektujeme naše zkušenosti z minulosti. Ač se to možná nezdá, tak velkou část našich každodenních myšlenek zaujímá budoucnost. Budoucnost, která někdy přichází nečekaně rychle a neváhá nás kdykoliv pořádně profackovat. Není mnoho lidí, kteří dobrovolně nastavují tvář políčkům, a tak se snažíme dělat vše proto, aby nás budoucnost nezastihla nepřipravené. Jednak všemožně syslíme (okurky, statky, vzdělání, marmelády na zimu), na druhé straně ale dokážeme také vybudovat stavby, které vyrazí dech i největšímu misantropovi.

 

ZEĎ STAVĚNÁ STRACHEM

Třeba taková Velká čínská zeď. Stavěla se v mnoha vlnách od 5. století před Kristem až do 17. století jako obrana před loupeživými nájezdy severních sousedů. „Je naprosto neuvěřitelná,“ vzpomíná fotograf Tomáš Svoboda na první setkání s touto megastavbou. „Kdysi mi učarovala nádherná fotografie donekonečna se vinoucí zasněžené zdi, a tak jsem se rozhodl, že ji musím vidět na vlastní oči. Realita ale předčí všechna očekávání,“ říká o téměř devět tisíc kilometrů dlouhé zdi, při jejímž budování zemřely desetitisíce lidí. Stavba, která ještě poměrně nedávno zajišťovala o něco klidnější budoucnost lidem za jejími hradbami, dnes na mnoha místech chátrá. Jinde zase úpí pod nápory turistů. „Například v Badalingu, neboli průsmyku Juyongguan nedaleko Pekingu. Snad každá cestovka se sem snaží nalákat co nejvíce lidí. Zeď je zde velmi nákladně zrenovována, ale dojem velkoleposti úplně pohřbila disneylandizace této památky – přetéká suvenýry, vlaječkami, kokakolou a samozřejmě turisty,“ říká Tomáš Svoboda. „Jakýsi dojem z velkoleposti celé zdi tady sice získáte, ale musím dodat, že bych toto místo moc nedoporučoval. Teprve daleko na severu, u čínsko-mongolských hranic najdete Velkou čínskou zeď v její nejkrásnější podobě – zapuštěnou do nádherné krajiny a připomínající dnešním lidem, jak velký strach museli mít jejich předkové, že se pustili do stavby něčeho tak nesmírného.“ Vedle strachu o budoucnost národa a ušlechtilých snah o jeho záchranu se mohou zdát obyčejné lidské obavy a strach titěrné, ale jsou to právě ony, které formovaly člověka až do dnešní podoby. Strach je lidskou přirozeností, je dokonce jedním z aspektů přirozeného výběru. To, že dnes naprostá většina lidí prožívá svůj strach zřetelně, ale nijak destruktivně, je pozůstatkem tisíců generací před námi. Zjednodušeně řečeno, lovci, kteří netrpěli žádným strachem, brzy padli za oběť lítým šelmám, a ti, kteří se zase báli moc, zemřeli hlady. Pouze ti, kteří se báli tak akorát, se mohli beze strachu reprodukovat. Takový strach bychom mohli nazvat připraveností. Jsme připraveni vzít nohy na ramena, když se objeví přesila nepřátel, jsme většinou připraveni nedostat se ani na okraj propasti, natož do ní přímo zahučet. Přes toto všechno ale neváháme nasadit vlastní život, abychom zachránili své děti, příbuzné, ale i úplně neznámé lidi. Dějiny navíc znají tisíce případů, kdy dobrovolně dáváme všanc svůj život pro své přesvědčení, pro nějakou ideu. Etické hodnoty patří hierarchicky mezi vyšší city, jsou to hodnoty nadřazené hodnotám běžným a pozemským, jako je láska nebo strach. Patrné je to zejména ve chvílích, kdy jsou etické hodnoty v ohrožení. Nebýt naděje v sílu člověka, nekonaly by se velké objevitelské cesty, člověk by zůstal hrdobcem, jemuž hrouda nohy víže. Naděje je silnější než strach a pomáhá nám vítězit nad námi samými i nad jinými. Naděje ale také často zaslepuje, a tak později sklízíme trpké plody našich záměrů, které se původně zdály být úspěšné a vítězné. Když například 15. srpna roku 1914 projel parník Ankon jako první loď Panamským průplavem, celý svět adoroval moc člověka, která snad ani nezná mezí. Sice za cenu více než pětadvaceti tisíc životů, ale přece – člověk spojil oceány! Dnes se však naplno projevují problémy s nedostatkem vody, které mají své kořeny ve velkých očích tehdejšího velikášství. Neurvalým kácením deštných pralesů v okolí průplavu se významně snížil přísun vody do jezera Gatun, které zásobuje celý průplav. Z velké naděje pro budoucnost se tak rázem stává nositel strachu. Strachu tisíců lidí o budoucnost průplavu, na němž jsou existenčně závislí, a strachu celé Panamy, pro kterou je průplav zdrojem obrovských příjmů.

 

nadeje2

 

STOLETÍ RACIONALITY?

Minulé století, kdy se svět díky informacím, technologiím a obchodu provázal více než kdykoliv předtím, nám ukázalo, nakolik dokáže každý z nás sdílet své prosté obavy i ušlechtilé naděje s ostatními lidmi. Víme, kdy máme mít obavy, a kdy naopak v budoucnost doufat. A kdybychom se dostatečně neorientovali v politické či ekonomické situaci našeho regionu, média nám zaručeně řeknou: Je čas se bát! V posledních několika letech bychom měli mít strach snad nepřetržitě – z teroristů, z ptačí chřipky, z globálního oteplování, z přistěhovalců, z prasečí chřipky, z návratu komunistů k moci, z finanční krize. Paradoxem je, že zatímco strach z chřipky nás přinutí k ostražitosti a my se jí pravděpodobně nenakazíme, tak strach z krize může odradit investory a sama krize se dále prohloubí. Z dlouhodobého pohledu by se také mohlo zdát, že my lidé děláme vše proto, abychom uspokojením svých okamžitých potřeb a blízké budoucnosti připravili co nehorší podmínky dalším generacím. Po nás potopa! Prokazatelně plýtváme vodou, potravinami i fosilními palivy. Představte si labyrint, v němž je v jedné z uliček ukrytý velký kus chutného sýra. Nalezne-li ho myš, tak z něj chodí uždibovat tak dlouho, dokud sýra nezačne viditelně ubývat. To se pak myš vydává i na průzkumy do dalších uliček labyrintu, kde prozíravě hledá další zásoby do budoucna. Chová se tak i člověk? Je tím naším hledáním nových zásob a směrů věda? „Strach z nedostatku vede lidi k tomu, aby raději předimenzovávali objem svých zásob, a to třeba i za cenu překračování únosné kapacity prostředí,“ říká sociolog Jan Keller. Problém je zřejmě v tom, že naprostá většina lidí si nějaké riziko vůbec nechce připustit, protože budoucnost je někdy až příliš vzdálená. A jakékoliv omezení našeho pokroku provází strašák návratu na stromy a do jeskyní. „Ony stromy a jeskyně nejsou ničím jiným než symbolem naprostého nedostatku, jehož se každý ve skrytu duše obává,“ dodává Jan Keller. Svět lidí je zkrátka světem strachu a naděje, a jak při nedávné návštěvě Brna prohlásil papež Benedikt XVI., žádná generace nemá zaručenou pohodlnou budoucnost: „Není snadné vytvořit společnost založenou na dobru, spravedlnosti a bratrství, protože lidská bytost je svobodným tvorem.“ Můžeme se svobodně rozhodnout, k jakým činům nás naše obavy i naděje povedou. Důležité ale je, aby naše svoboda stále směřovala k dobru.

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group