ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Brána do pekel

 

peklo2TEXT A FOTO: MICHAELA „MYSHA“ KOŠŤÁLOVÁ

 

„Nečekejte, že vám budu vnucovat něco lacině senzačního; bezhlavé rytíře nebo bílé paní,“ uslyšíte od kastelána hradu Houska na Kokořínsku. Na tomhle hradě nejsou k oživení prohlídky obligátní duchové potřeba.

 

Mnoho lidí je totiž přesvědčeno, že se na Housce neskrývá nic menšího než brána do pekla. Houska připomíná spíš prostý, trochu zchátralý pavlačák. Čtyřkřídlá stavba na pískovcové skále obklopuje nevelké nádvoří obehnané pavlačemi. Dříve nebylo možné se dostat z patra do patra jinak, než po dřevěných ochozech zvenčí. Dnes jsou místnosti zrekonstruované, propojené schodišti a zpřístupněné veřejnosti. Přes všechnu tajemnost a historii to tu trochu dýchá modernou. Ne však v kapli! Právě pod ní má být podle pověstí, tradovaných už nejméně od 9. století, ukryt vstup do inferna.

 

HORŠÍ NEŽ SMRT

O tajemné díře do pekelného chřtánu, který se prý nachází kdesi v hlubinách skal pod hradem Houska, vypráví už dobové prameny z roku 878: „…nalezena jest nedaleko díra jedna ve skále, v kteréžto množství rozličných duchův obývalo, kteříž pomalu více a více lidem tu obývajícím překážku činili a někdy v rozličných hovad tvářnosti proměňujíce se, lidem po cestách chodícím se ukazovali tak hrozně, že tudy lidé nesměli choditi…“ Kastelán Miroslav Konopásek přidává další příběh. Pověst o odsouzenci na smrt, kterého roku 1594 spustili do tajemné průrvy, aby vypověděl, co tam viděl a slyšel. Slíbili mu, že pokud se k nahlédnutí do pekla odváží, dají mu milost. Odsouzený neměl co ztratit, a tak se podvolil. „Jakmile se však v díře octnul, volal úpěnlivě a prosil Boha, aby ho vytáhli, že raději zemře jakoukoli smrtí, než by jen o minutu déle pobyl v místě takové hrůzy,“ vypráví kastelán tak přesvědčivě, že se člověku zdá, jako by byl tenkrát u toho.

 

NEVYSVĚTLITELNÉ MDLOBY

Historka o čertovském obydlí pod hradem se rychle šířila a v průběhu staletí se vryla do povědomí veřejnosti. Ďábelskou pověst Housky nevymazal ani fakt, že i samotná existence hradu byla svého času přísně tajena a neměli o ní ponětí ani obyvatelé nejbližších vesnic. Například po třicetileté válce zmizela i z vojenské mapy – narozdíl od mezí, patníků i větších stromů. V letech 1939 až 1945 jako by se vypařila úplně. Neexistuje jediný zápis, jediná písemná zmínka: „Co se tu dělo, nevíme absolutně nic,“ říká kastelán. Magické pověsti této středověké stavby asi nemohlo nic prospět víc. Od doby, co byl hrad roku 1999 otevřen pro veřejnost, se sem každoročně hrnou zástupy turistů. Vcházejí do prastaré kaple s velkým očekáváním – čeho vlastně? Kapli musíte zkoumat, prohlížet si výjevy na zdech a spekulovat o jejich významech, abyste dokázali její jedinečnost ocenit. Teprve pak si všimnete fresek z přelomu 13. a 14. století, které se řadí mezi nejpozoruhodnější díla monumentálního malířství tehdejší střední Evropy. Uvědomíte si poselství obrazů archanděla Michaela bojujícího s drakem a vážícího duše při posledním soudu. Někoho ale zdejší atmosféra dostane hned. „Je pravda, že někteří lidé se tu necítí zrovna ve své kůži, jiní odsud doslova prchají. Až příliš často se zde také lidem dělá nevolno a omdlévají,“ říká kastelán Konopásek.

 

VYKONSTRUOVANÉ ZÁHADY?

Mezi ostatními návštěvníky s blízkajícími fotoaparáty a hovořícími o práci a plánech na příští víkend mi kaple připadá stejná jako každá jiná historická místnost na jakémkoli hradě. Když s kastelánem zůstaneme sami, komentuje to s potutelným úsměvem: „Myslím, že zdejší mocnosti jsou plaché. V přítomnosti většího počtu lidí odcházejí.“ V jednadvacátém století, době počítačů a letů do vesmíru, kdy už dávno víme, že Zemi nenese na hřbetu želva, mi jeho žertování připadá trochu scestné. Chci informace, ne spekulace. „To bude těžké. Dobové materiály vypovídají o tom, že od 16. století se místní snažili smrdutou díru zasypat, ale marně. Podařilo se to až roku 1615. Dokážete to vysvětlit?“ vrátí mi mou skepsi i s úroky. „Nebo se podívejte na tamtu stěnu nad schodištěm,“ ukazuje směrem k oprýskané malbě, prý datované někam do gotiky. „Je na ní levoruká lučištnice, napůl člověk a zpola zvíře, mířící šípem na člověka. To do této části kontinentu nepatří! Odborníci dosud nedokázali vysvětlit, jaké pohnutky vedli dávného umělce k takovému dílu.“ Ať už to je s povídačkami kolem vstupu do pekla jakkoli, Houska je jedinečná a záhadná. Dříve tu muselo být něco, čeho se lidé báli. „A to NĚCO neexistovalo vždy, to by se zde nikdo ani nezabydlel,“ doplňuje moje úvahy kastelán a přidává další z možných vysvětlení: „Vyloučit nemůžeme ani variantu, že se tu lidé MĚLI bát! Tedy alespoň někteří, snad ti nežádoucí. Třeba ten obrázek levoruké kreatury mohl být zamýšlen jako varování, demonstrace nebezpečí. Něco jako „vyhýbej se tomuhle místu, člověče!“ Možná se tady odehrávalo něco, co nebylo pro každé oči – snad proto všechny ty záhady a strašení; někdo mohl jednoduše chtít, aby se lidé Housce vyhýbali.

 

MÁCHA V PEKLE

Příběhu o pekle pod Houskou přidává na atraktivitě dopis Karla Hynka Máchy, který měl napsat 10. srpna 1836 v Praze. List adresovaný příteli Eduardovi s popisem básníkovy noční výpravy na Housku vyšel roku 1996 v knize Čas hradů v Čechách III od autorů Milana Myslivečka, Ludmily Koubové, Františky Vrbenské. „Došel jsem na Housku s druhé hodiny půlnoční,“ píše se v něm. „Císařský háv nebes, lesy šuměly nočním vánkem. Jasno všude, lampy nepotřebí, v duši horší temnota. Jeť prý na hradě jáma, sluje jakási, vede do pekla. Jda po nádvoří, v hlubokých stínech zahlédl jsem temnější – otvor v podzemí. Pro tu chvíli zažehl jsem borovou soušku, a Eduarde, já se toho odvážil – vlezl jsem do té díry. Chvíli sestupuju, závanem z hlubin louč zhasla. Kolem děsivé nicoty, noha se třásla na výstupcích kamení, chrastění kostlivců, světlo modravé, co odraz v hladině, v něm stíny jak strašidla... Když jsem k sobě přišel, Eduarde, já byl v pekle – nebo v zimničních snách. Mraky bledé, slunce nevidno, nebe povlečené obrovitou sítí pavučin. Povětří sytila síra, prach a čoud štípal v plicích, že jsem stěží dýchal. Pomíšený hluk se rozléhal, dunění a potlumené ryčení – lkala zem z roztaveného kamene.“ Záhadný dopis okamžitě vzbudil pozornost a dodnes ho najdete otištěný takřka v každé publikaci o Housce. Přitom jedna z autorek zmíněné knihy doktorka filozofie Ludmila Koubová přiznala, že si autoři Máchův text vymysleli – prý jako jedinou mystifikaci v celém díle. Jisté je tedy jen to, že Karel Hynek Mácha Housku skutečně navštívil; je zachycena na jeho perokresbě z 30. let 19. století.

 

peklo

 

KELTSKÝ ORNAMENT

Na gotické omítce v Rytířském sálu mě zaujala další „nepatřičnost“. Původní keltský ornament. „Na první pohled to vypadá jako záhada,“ přitakává kastelán, „ale vlastně to jen svědčí o tom, co si myslím už dávno: Česko bylo původně součástí Keltiké, pravlasti Keltů. To vysvětluje i to, jak se keltský motiv dostal na hradní zeď. Bezpochyby ho tam umělec vyvedl na popud některého z keltských pěvců, vykladačů, bardů nebo snad druidů. Do dnešních dnů se zachoval díky tomu, že ho ochránila pozdější renesanční omítka.“ Složitější je to s teorií, podle které Keltové pod hradem něco ukryli. „Cosi zakopaného tu každopádně je,“ tvrdí kastelán, „důkazem je císařský výnos z doby po třicetileté válce, v němž bylo přikázáno, zarumovati prostory pod věží ve skále vysekané‘. Navíc pískovec, na němž Houska stojí, je pro podzemní prostory jako stvořený. V neposlední řadě kapacita zdejších sklepů zdaleka nekoresponduje s pozicí takzvaného nedobytného hradu.“ Tajemné a záhadné příběhy, ve kterých figuruje Houska, zdaleka nekončí povídačkami o pekle. Mnoho pověstí spojuje hrad s nedalekým Bezdězem: pevnosti měly být v minulosti propojeny jakýmsi drátem, prostřednictvím kterého si hradní posádky předávaly zprávy. Povídá se, že na Housce je z jednoho místa slyšet všechno, co se děje na Bezdězu – a platí to i naopak. Lidoví vypravěči nezapomínají zmiňovat tajnou podzemní chodbu, která má středověké hrady propojovat, a když se vydáme už docela mimo realitu, nesmíme zapomenout ani na přízrak rytíře Smrtihlava, který prý kdysi po nocích pendloval mezi pevnostmi po koženém mostě.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group