ikoktejl

Hranice vzdoru

 

vzdorTEXT: ELEN HÁBLOVÁ

 

Za námi tmavomodrá ocelová obloha a přibližující se hřmění. Před námi dlouhý most přes řeku, na jehož konci se rýsují strážní budka a obrysy obrněného transportéru.

 

Ta řeka se jmenuje Dněstr a my nevíme, co po nás, cizincích s bágly na zádech, budou vojáci na druhé straně chtít. Podle oficiálních hranic jsme stále na území Moldovské republiky, ale podle vlády samozvaně vyhlášené a nikým neuznané republiky právě překračujeme státní hranici. Mladíček ve vojenské uniformě jen mávne rukou, že máme jít dál a obrněný transportér vypadá spíš jako muzejní exponát. Pokračujeme dál, v domnění, že je to všechno, a snažíme se stopovat. Projíždějící řidiči na nás hledí s neskrývaným údivem a ani první kapky deště je neoblomí. Nezastaví nikdo. Teprve po kilometru chůze nám dochází, že stopujeme v pohraničním pásmu. Přichází další závora a zase nikoho nezajímáme. Pro jistotu se sami ptáme, kde můžeme zastavit maršrutku. Kdekoliv za závorou, zní odpověď a celníci mizí v unibuňce, do které v tom okamžiku začíná bubnovat liják. Osiřeli jsme na silnici v průtrži mračen a vyprovokováni situací nesměle mávneme na projíždějící autobus. Zastavuje, i když je plně obsazen. Tak tohle by se u nás stát nemohlo – nabrat cestující mimo zastávku… Avšak do Podněsterské republiky se takto vjet dá a nikomu ze spolucestujících to nepřipadá divné. Po zastavení nám ochotně ukazují do které budky si máme jít vyřídit povolení a zaplatit vstupní poplatek. Ten činí na jeden den asi 12,- Kč. Dokonce i samotná úřednice v dřevěné celnici nám vysvětluje cestu ke skalnímu klášteru. Nás však lákají kuriozity ještě zajímavější – podněsterská poštovní známka a podněsterský rubl. Obojí platí pouze na tomto samozvaně vyhlášeném území o rozloze 4163 km2, a kdo je chce mít, musí si sem pro ně přijet. Město Dubassari působí liduprázdně a ponuře, dílem kvůli nedávnému lijáku, dílem kvůli vlezlé chudobě, která na nás civí ze všech koutů. Nedobré vztahy se sousední Moldovou se odrážejí i v kvalitě zásobování. Bloumáme městem, ve kterém jako by se zastavil čas, a míjíme oprýskanou budovu s nápisem muzeum. Ale proč ne? Stejně tady nic zajímavějšího nenajdeme, a tak vstupujeme dovnitř. Historie města začíná nálezem pravěké stoličky jakéhosi obrovského tvora v přízemí a postupně každé patro se týká historie novodobější. Zaměstnanci muzea vypadají spíš jako jeho inventář, mám pocit že jsou pokryti pavučinami. Myslím, že toto muzeum kromě školních výprav ještě nikdy nikdo nenavštívil. S nostalgií procházíme „leniniádou“, některé odznáčky jsou mi důvěrně známé ze školních let, ale tolik Leninů jsem pohromadě ještě neviděla. V poslední sekci je rozsáhlá expozice ze II. světové války – vyvražďování, utrpení, postup osvobozující armády, smutné černobílé fotografie a zažloutlé dokumenty… Ale pozor, tohle už není druhá světová, rok 1992 přece nebyl tak dávno, tak jak to, že fotografie jsou skoro stejné – umučená těla civilistů, vypálené domy, ty jsou z roku 1992! Uvědomujeme si pozvolně, že takto vypadal konflikt, který přešel v krveprolití a který znamenal vznik Podněsterské republiky. V rohu místnosti se ze židle zvedla stará paní a pomalu, opatrně, jakoby se nás bála, přistupuje k nám. Neuniklo jí, jak kroutíme hlavou nad expozicí připomínající zbraně z husitských válek – násady, palice, plaňky z plotu. „Oni byli vyzbrojeni vojenskými zbraněmi, a my jsme měli jen toto,“ vysvětluje. „Kdo?“ „Rumuni přece, vtrhli sem a začali nás masakrovat.“ „A o co jim šlo?“ „O jazyk, chtěli, abychom všichni mluvili rumunsky,“ odpovídá paní tiše a netečně, jakoby popisovala sbírku vycpanin. „Ale vy jste tu přece měli ruskou armádu, proč vás nebránili?“ předvádím, že jsem si přece jenom něco na internetu přečetla. „Jenže Rusové do toho nezasahovali, nechtěli vyvolat mezinárodní konflikt, vyčkávali na pokyny z Moskvy. V Dubossari to bylo nejhorší, vyvedli všechny představitele radnice, měli zrovna zasedání, a venku je postříleli.“ Ano, ty pomníčky jsme viděli v parku, hned vedle památníku obětí II. světové války. Dokážeme pochopit, že ve válce byli postříleni političtí pracovníci, ale zmrzačené tělo čtrnáctileté dívky… proč? „Ta byla z vedlejší vesnice,“ zní odpověď, aniž bychom otázku vyslovili. Z muzea odcházíme vážní a se spoustou otazníků v hlavě. Průvodkyně nás provází milým úsměvem, avšak oči prozrazují hluboký smutek. Možná se jí ulevilo, že o tom mohla někomu říct. Odjíždíme pryč z města těžce poznamenaného nedávnou historií potěšit se památkami dávně historickými – největším skalním klášterem v Evropě. Jmenuje se Tipova. Nálezy zde dokazují lidské osídlení již ve 12. století před n. l. Unikát. Už ho vidíme v dálce na protějším břehu Dněstru, stačí zajít do vesnice Popenki. „Kdepak, nenechám vás spát venku, podívejte, jaká se žene bouřka….“ zval nás bodře do svého domu. A my jsme rádi přijali a vstoupili do domu Petra a Iriny, Ukrajince a Moldovanky, smíšeného manželství, jakých je v této oblasti hodně. Mají pěkný dům, zahradu a hospodářství zaměřené na chov drůbeže. Dvě stě padesát kachen svou přítomnost neutají, jejich štěbetání se ozývá z nedalekého Dněstru a mísí se do našeho rozhovoru. Jak jsou rádi, že mají hosty! Stůl se plní občerstvením výhradně z vlastních zdrojů a malá dřevěná besídka, kterou prý jim postavili přátelé, aby se měli kde scházet, hosty. Je tu syn, vnuk, a Saša, mladý Rus s potutelným úsměvem, kterému se vyplatí jezdit sem až z Moskvy, aby koupil dům. A ne jeden, projíždí okolí a skupuje domy. Proč ne? Příroda je tu opravdu nádherná a domy jsou opravdu levné. Petr je hrdý patriot, rád vypráví o kouzlu a léčivých účincích tohoto místa. Přímo proti nám se na druhé straně Dněstru vypíná skála se zbytky kláštera Tipova. Střední část je opravena a konají se zde i bohoslužby, jednou za týden.

 

vzdor2

 

Do jeho vyprávění jakoby se z podvědomí vynořovaly jiné myšlenky, které hned zase zatlačí zpátky. „Vždycky jsem mluvil po našem, proč bych se teď měl učit rumunštinu? Eh, ale nebudeme se přece bavit o politice.“ Irina vypráví o rodině, o hospodářství, o své práci na úřadě. Než odešla do penze, měla na starosti celý okrsek, všichni ji tady znají a teď si k nim chodí kupovat husy. Směje se a přesvědčuje nás, abychom za rok přijeli na pár dní, aby nám mohla všechno ukázat. Irina je prostě společenská, veselá dáma, není divu, že zazlívá snaše, že nechce pouštět vnuka mezi lidi. „Vždyť to má teď tak těžké, když mu táta zahynul při té strašné tragédii…“ Zhluboka si povzdechne, posmutní, …a nám to pomalu dochází. Leží snad její syn pod některým pomníčkem v Dubossari? Nemáme odvahu zeptat se nahlas. S Irinou jsme ještě zhlédli její oblíbenou telenovelu, nad kterou Petr jen pohrdavě kroutil hlavou, a ráno nás jejich nejstarší syn Sergej převezl k protějšímu břehu pod klášter. Na rozloučenou jsme mu nasypali hrst podněsterských drobných, za které bychom si už nikde nic nekoupili. Podněsterskou republiku jsme opustili, zvolna stoupajíce uzounkou pěšinkou ve skále. Čím výš jsme stoupali, tím víc se Sergejova lodička vzdalovala, až se nadobro ztratila v hustém rákosí. A s ní nám navždy zmizelo i tajemství té strašné tragédie. Nepodařilo se nám utéci od reality prožitého válečného konfliktu. Stopy nejsou zahlazeny a rány na duších mokvají v rodinách skrytě dál. Co si může myslet o svých rumunských sousedech desetiletý kluk, kterému zavraždili otce? Bude vychováván k lásce či nenávisti? Jak by se k nám chovali, kdybychom byli Rumuni? Projeli jsme Moldovu i Podněsterskou republiku. Nikde jsme neviděli černý trh se zbraněmi, nikdo nás neunesl ani neohrožoval. Naopak, setkali jsme se s pohostinností a vstřícností. Ale nikdo nám neodpověděl na otázku, jaké je řešení situace v Podněsterské republice. Ani na pravém, ani na levém břehu Dněstru. Ačkoliv se názory na původce konfliktu antagonisticky mezi břehy lišily, obě strany se vzácně shodly na tom, že konflikt není řešení.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group