ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Pašeráci Tabáku

 

paseraci2TEXT: LEOŠ ŠATAVA, FOTO: ALAND TOURISM BOARD

 

„Žije se tu dobře,“ říká mi na Alandech seversky decentně elegantní námořní kapitán. „Lidi jen hodně naštvalo, že nám po vstupu do EU zakázali snus, tradiční žvýkací tabák.

 

I proto bude náš parlament Lisabonskou smlouvu hodně zvažovat!“ Dnes se snus pašuje ze Švédska, které má na jeho prodej výjimku. Na Alandech, svérázné autonomní ostrovní zemičce mezi Finskem (k němuž politicky patří) a Švédskem (se kterým ji pojí jazyk a kultura) se stopování příliš nenosí. Každý má auto a pro turisty jsou tu půjčovny. Na nejfrekventovanějších trasách také fungují autobusové linky, které zároveň rozvážejí poštu a další zásilky. O ty se tu zjevně není třeba bát, protože leží jen tak volně vyskládané na zastávkách. Mně se však v Godby, situovaném zhruba ve středu hlavního ostrova, nechtělo v mrholivém večeru čekat na autobus do pobřežního hlavního města Mariehamn (finsky Maarianhamina) a tak jsem zamával na kolem svištící auta. Zabralo to, a přátelský kapitán mě zavezl až před můj penzion. Alandské ostrovy disponují od roku 1921 širokou autonomií. V pravomoci finské vlády zůstaly pouze roviny zahraniční politiky, právního a soudního systému a daní. Co více: jediným úředním jazykem je na tomto finském území švédština (!), která je mateřštinou 92 procent obyvatel. Nejen cizinci, ale ani Finové z pevninské části se nemohou na ostrovy volně stěhovat ani zde vlastnit pozemky. Status občana může udělit pouze místní vláda, a to po pětiletém pobytu a prokázání dostatečné znalosti švédštiny. Naopak po pěti letech pobytu mimo Alandy zdejší občanství automaticky zaniká. Zvláštní forma politické správy vznikla po první světové válce jako kompromis mezi zájmy tří stran – nově vzniklého finského státu, Švédska a alandských aktivistů. Archipel se stal i demilitarizovanou zónou. Ostrovní politici v současnosti usilují o další posílení samosprávy a lepší zastoupení Aland v institucích EU. Cílem je jedno poslanecké křeslo v Evropském parlamentu.

 

GIBRALTAR SEVERU

Mám za sebou nabitý den. Hned ráno jsem se z Mariehamnu vydal autobusem k hlavní historické pozoruhodnosti ostrovů – rozvalinám obří ruské pevnosti Bomarsund z poloviny 19. století. Ano, ruské, neboť souostroví se v roce 1809 stalo po staletí trvajícím švédském panství součástí carské říše, v níž setrvalo až do roku 1917. Že Alandy byly déle než století nejzápadnější částí ruského impéria, sahajícího odtud až po Aljašku, ostrovy politicky i kulturně silně ovlivnilo. Ostatně stejně jako celé Finsko. Právě monumentální Bomarsund ve východní části hlavního ostrova, budovaný v letech 1829-1854, se po dokončení měl stát „Gibraltarem Severu“. Uskutečnění této vize však zabránilo jeho dobytí a následné zničení anglicko-francouzskou flotilou za Krymské války v roce 1854. Zbytky pevnosti jsou dnes hlavní Alandskou turistickou atrakcí – dlužno říci, že mimořádně působivou. Trosky a hromady suti hlavní budovy, gigantického objektu, jehož součástí byly mimo ubytovacích prostor mužstva a dělových palpostů i důstojnické křídlo garnizony či posádkový kostel, vystupují z vysokých křovin paradoxně ne nepodobné mayským pyramidám ve středoamerické džungli. Pevnost byla postavena ze speciálních cihel a obložena na ochranu proti dělostřelbě zvláště tvrdou červenou žulou; to se týká i zachovaných zbytků tří masivních dělových věží stojících samostatně opodál, kde můžete dodnes spatřit původní děla s odlitými emblémy carských orlů. Část vysoce kvalitního materiálu však nepřišla nazmar – byla později použita kupříkladu na stavbu Uspenské katedrály v Helsinkách. Zachovány jsou i hřbitovy bývalé ruské posádky, oddělené podle náboženské příslušnosti zemřelého.

 

MINIATURNÍ METROPOLE

Prohlídku trosek, rozptýlených na velké ploše, absolvuji za vytrvalého mrholení. Kolem poledne se tak uchyluji do nedaleké restaurace na kávu a inzerovanou rybí polévku. K mému překvapení je v její ceně automaticky započítán i dezert – všude na ostrovech oblíbená speciální palačinka se šlehačkou. Dál mě pak s sebou berou autem finské turistky z „pevniny“ – směrem k dobře zachovanému středověkému hradu Kastelholm. „Se švédštinou nemáme problém,“ říkají. Vždyť Finsko se oficiálně deklaruje jako dvojjazyčný stát. A i když podíl švédské menšiny v zemi nedosahuje ani šest procent, je švédština ve škole povinná i pro finské žáky. V romantickém okolí hradu obklopeného loukami a jezery nalezneme i rozsáhlý skanzen či prostou budovu věznice. „Ta byla využívána ještě v polovině dvacátého století,“ tvrdí zdejší průvodkyně. Zbývá mi už jen jediný denní úkol – dojet na zpáteční cestě do Godby, kde se prý dá koupit speciální látka s překvapivě věrohodným potiskem, napodobujícím pobřežní oblázky. I tady mi štěstí přeje: v rozhrkané dodávce mi zastavuje stařík, jak z filmů o americkém Západě, a v obchodě na mne čeká poslední štůček látky. Starší prodavačka sice na rozdíl od mladších generací takřka nemluví anglicky, ale brzy se domluvíme. A pak už poslední stop zpět do Mariehamnu. V miniaturním hlavním městě souostroví je soustředěno přes čtyřicet procent zdejší populace. Celkem jedenáct tisíc lidí. Na uličním půdorysu v pravoúhlém stylu je znát plánovitost a novost města založeného roku 1861 podél dvou hlavních os, vytyčených do tvaru kříže na malé ploše asi kilometr širokého poloostrova. Na obou koncích hlavní avenue, osázené vzrostlou lipovou alejí, se nacházejí dva přístavy. Významnější z nich je ten západní, ve kterém je terminál trajektů. Naopak při východním jachtovém přístavu se rozkládá politické centrum země: u malého náměstí zde nalezneme budovy alandské vlády a parlamentu, na nevelkém návrší magistrát a nedaleko i Alandské muzeum. Do něj jsem se dostal kuriózním způsobem zadarmo – z důvodu rušení návštěvníků nácvikem rockové skupiny v hlavním sále mi prominuli vstupné...

 

STOMETROVÉ HORY

Další den se obloha silně zatahuje, hrozí déšť. Je neděle, mnohé autobusy nejezdí a představa stopování v dešti mě nijak neláká. Navíc mám v plánu navštívit řadu od sebe vzdálených míst a na pondělní odpoledne mám již zakoupen zpáteční lodní lístek. Vyrážím tedy do autopůjčovny a za chvíli už ujíždím směrem k západu. Právě zde, na trase „poštovní cesty“ – staleté spojnice mezi Stockholmem a Petrohradem – nalezneme dalšího svědka ruské epochy. V nejzápadnější obci ostrovů, Storby ve farnosti Eckerö, stojí až nečekaně monumentální poštovní a celní budova v novoklasicistním slohu. Objekt z roku 1828 měl být zároveň symbolem, působivou vstupní branou do impéria, rozkládajícího se na třech kontinentech. Cesta vede dál – díky přidané drti ze zdejší rudé žuly po vesměs načervenalém asfaltu – malebnými končinami, v nichž se střídají pole, pastviny, lesy a vodní plochy (vedle jezer i zátoky a průlivy). Déšť postupně sílí až se mění v intenzivní dlouhotrvající liják. Stěrače auta jen stěží dokážou přívaly vody zvládat; i tak jsem ale „svému“ autíčku vděčný za úkryt a pocit bezpečí – to když pro nebezpečnost další jízdy zastavuji snad v nejromantičtější obci Skarpnatö ve farnosti Hammarland. Právě jeden ze zdejších domů využili filmaři i při natáčení adaptace historických příběhů alandské spisovatelky Anni Blomquistové. Zároveň se dostávám do jádra prudké bouře, blesky a hromy bijí všude kolem a já jen doufám, že pneumatikami izolované auto je opravdu tak bezpečným úkrytem, jak je možné se dočíst v popularizačních příručkách. Asi po hodině bouře zvolna odeznívá a já si mohu užít nádherného ozónu, namíchaného se slaným vzduchem z mořského pobřeží.

 

OCHRÁNKYNĚ LODÍ

Většinu mé alandské cesty mám za sebou. V krátkém časovém limitu již nestihnu navštívit šest ostrovních okrsků na východě, ve kterých dohromady žije jen 2300 osob. Rytmus tamního života je bytostně spjat s odjezdem a příjezdem trajektů. Právě vzhledem k „nudě na ostrůvcích“ odsud v současnosti odcházejí mladí lidé, mimo jiné i v souvislosti se vzděláváním, hlavně do Švédska. Existuje však i protiproud: část společnosti, toužící po nerušeném životě, prostředí osamocených ostrůvků naopak vyhledává. Duch ostrovů uzavírajících jako pomyslná netěsnící zátka hrdlo Botnického zálivu je obsažen také ve zdejším všudypřítomném symbolu: májkách, pestře zdobených stuhami, věnci, modely lodí a korouhvičkami v alandských barvách (modrá, červená a sytě žlutá). Máje se vztyčují každoročně koncem června u příležitosti oslav letního slunovratu (midsommar) a zůstávají stát po celý rok. Duch ostrovů je obsažen i v bohaté sbírce ženských postav z lodních přídí – bohyň, mořských panen a dalších zpodobení ochránkyně lodi – jež jsou dnes exponáty Muzea mořeplavby v Mariehamnu. Tyto dřevořezby, mnohdy na hraně barvotiskového insitního umění, které v sobě mají mnohdy až nečekanou hloubku a eleganci, jsou připomínkou toho, že zhruba před sto lety disponovalo malé souostroví snad největší flotilou plachetnic, zajíždějících na všechny kontinenty včetně Austrálie. O tehdejší úspěšnosti místních rejdařů vypovídají dodnes jejich okázalé domy, postavené kolem hlavní zdvojené mariehamnské tepny Norra Esplanadgatan a Storagatan.

 

paseraci

 

LÁHVOVÁ POŠTA

Ani dnes nejsou Alandy, přes silný tradicionalismus a zdánlivou i skutečnou ospalost a provinčnost, zemí peciválů, žijících v jakémsi skanzenu. Ekonomika ostrovů těží z lokálního klimatu, na skandinávské poměry až nečekaně mírného a příhodného pro zemědělství. Tradičně silnou pozici si udržuje rybářství, především lov sleďů. Obchodní flotila ostrovů má 59 lodí. Konečně posledním z fixních pilířů alandského „národního hospodářství“ je turismus. Jedním z ekonomických odvětví se od roku 1984, kdy byly do praxe zavedeny alandské poštovní známky, stala i filatelie. Pošta z ostrovů musí být vyplacena místními ceninami – finské známky zde neplatí! Zdejším specifikem jsou ploché plastové láhve, v nichž je k použití zasazen srolovaný papír pro napsání zprávy. Patřičně oznámkovanou láhev je pak možno odeslat jako dopis. Ostrovy jsou od roku 1995 spolu s Finskem v Evropské unii, mají však řadu výjimek. Stojí mimo celní unii a nepodléhají daňovému systému EU. Finský stát zde sice vybírá daně, ale podle zákona musí jít 0,45 procenta finského rozpočtu zpět na Alandy. Pokud by příjmy z Aland převýšily půl procenta rozpočtu Finska, má souostroví ještě nárok na doplatek. Hrubý národní produkt ostrovů je v současnosti vysoký – zhruba 40 000 eur na osobu. Nezaměstnanost je naopak velmi nízká, 2,2 procenta. Zdá se tedy, že Alandy v řadě rovin úspěšně nalezly „zlatou střední cestu“ mezi dvěma protipóly dnešní doby: globalizačními a unifikačními trendy na jedné a snahami o uchování osobitého lokálního mikrosvěta na druhé straně.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group