ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Vlasta z domu Trubačů

 

vlasta2TEXT: LENKA STRÁNSKÁ, FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

 

Léta o ní česká veřejnost neměla ani tušení. Ve světě známá a uctívaná osobnost původem z jihočeských Bernartic. Polyglotka, lékařka, entomoložka. Vlasta Kálalová – Di Lottiová, hlavní hrdinka knihy Doktorka z domu Trubačů. Jak se ve dvacátých letech minulého století dostane děvče z vesnice u Tábora do exotického Bagdádu?

 

Musí být nadáno neobyčejnou vůlí. A to Vlasta byla. Možná po svém otci, řídícím učiteli Václavu Kálalovi, organizátorovi kulturního života v Bernarticích, který rozhodně nezastával teorii, že děvčeti stačí naučit se vyšívat, vařit, trochu brnkat na piano a pak se výhodně provdat. Ostatně Vlasta jako by do tehdejší secese spadla odněkud z jiné planety nebo jiné doby. Už v sedmnácti letech mluvila několika evropskými jazyky, navíc persky a turecky. Na lékařské fakultě Univerzity Karlovy si vybrala chirurgickou specializaci, tedy povolání, pro jehož název nemáme v češtině zažitou ženskou podobu dokonce ještě ani dnes. Chiruržka nebo snad chirurgyně? Přednáška Jaroslava Hlavy na téma exotická parazitologie však nasměrovala její zájem jinam. Stačila zmínka, že by bylo zapotřebí zřídit speciální pracoviště pro výzkum tropických chorob v Damašku či Bagdádu a Vlasta se napevno rozhodla. V cestě jí stála jediná překážka – peníze. Žádosti o půjčku u různých institucí zůstaly bez odezvy, a tak se rozhodla obětovat své věno. Náhoda tomu však chtěla, že se seznámila s doktorkou Alicí Masarykovou (zakladatelkou Československého červeného kříže), která ji vyslechla a zařídila schůzku s T. G. Masarykem. Prezident se projevil velkoryse. I když měl možná pochybnosti, jak si mladá doktorka v cizině poradí, peníze jí půjčil. V roce 1924 Vlasta odjela do Cařihradu, aby získala ostruhy na klinice Omara Paši. Za nějakou dobu přesídlila do Bagdádu, koupila budovu v centru města a založila v ní nemocnici s dvaceti lůžky.

 

PŘEKVAPENÝ BOB HURIKÁN

Vlasta měla smysl pro humor. Když se do Bagdádu dostal na svých toulkách po světě legendární český tramp Bob Hurikán, a rozbolel ho tu zub, nic netuše vyhledal pomoc právě ve Vlastině ordinaci. Vytrhla mu ho prý jemně, rychle a precizně. Celou dobu nedala ani mrknutím oka najevo, že rozumí jeho českému rozhovoru s přítelem, který jej doprovázel. Až na závěr, v reakci na anglické poděkování za perfektně odvedený výkon, zkoprnělým cestovatelům suše česky odpověděla: „Není zač, chlapci!“ Arabsky jí naopak poděkovala spousta pacientů od členů královské rodiny až po ty chudé a bezvýznamné. Vyoperovala nádor pacientce, která se uzdravila, provedla plastickou operaci dívence narozené s rozštěpem rtu, s postižením, s jakým by jinak bez výhledu na výhodný sňatek skončila ještě jako novorozeně ve vodách Tigridu. Pomohla chlapci, jemuž kůň rozkopl tvář. Jejím majstrštykem byla prý i rekonstrukce panenské blány, v Orientu operace nad jiné ceněná.

 

ZPĚT DO VLASTI

Vlasta děti neplánovala. Nepočítala vlastně ani s tím, že se jednou provdá. Ale člověk míní, život mění. Ovdovělý Giorgio Di Lotti, jehož žena Cleofe zemřela v roce 1926 na tuberkulózu, byl šarmantní, vzdělaný a pohledný muž, a tak není divu, že se do něj Vlasta zamilovala. Chlapeček, který se jim narodil v roce 1928, dostal neobvyklé jméno Radbor a po českém dědečkovi příjmení Kálal. Manžel Giorgio začal slyšet na Jiřího, pilně se učil česky a ze syna byl, jako pravý Ital, nadšený. Mezi manžely však vznikl spor o to, zda syna poslat do Čech, anebo ho vychovávat v Bagdádu. Jiří zastával názor, že dítě má vyrůstat se svými rodiči. Ovšem Vlasta věděla své. Ve vražedně horkém letním Bagdádu děti v kojeneckém věku umíraly jako mouchy na obyčejný průjem. Jako lékařka toho byla až příliš často svědkem. V dopise jedné ze svých přítelkyň dokonce napsala, že se k synovi bojí příliš přilnout, protože ho může předčasně ztratit. V roce 1931 se Di Lottiovým narodila Drahomila Lydia a potom, co začala brát rozum, ukázalo se, že mezi oběma dětmi je propastný rozdíl. Chytrá dívenka brzy svého bratra předčila ve všech dovednostech. Jeho mozková dysfunkce, způsobená nejspíš přidušením při porodu, byla tenkrát pro lidi slabomyslností a postižené jedince považovali za obecní blázny. Drahomila Lydia však byla nadprůměrně nadaná. V Bernarticích se říkalo: hezká po otci, nadaná po matce, cílevědomá a dovedná pro babičce Anně. Ale to předbíháme. V Bagdádu Vlasta ve volných chvílích sbírá exotický hmyz a rozšiřuje tak sbírky pražského Národního muzea. Dokázala objevit několik nových druhů. S rodinou také podniká výlet do Kurdistánu. Jako rána z čistého nebe však přichází záhadná nemoc. Vlasta hubne, má bolesti, práce ji vyčerpává. Byla to horečka dengue. Jiřího přemlouvání nakonec přineslo ovoce a rodina se roku 1932 vrátila do Čech. Zpočátku žili v Bernarticích, protože Vlasta musela nejprve obnovit síly. To se podařilo až po několika letech. Vlasta mezitím přijala práci v časopise Zdraví lidu a domovem rodiny se stala Praha, ovšem jen do léta 1939. Vlasta věřila, že v Bernarticích válku přečkají ve větším bezpečí.

 

SVĚDECTVÍ PAMĚTNÍKŮ

Procházíme domem Kálalových, který otec Vlasty vybudoval pro svou rodinu. Stojí naproti bernartické škole a je ozdoben vlysy králíků, jejichž chovem řídící učitel Kálal proslul nejen v jihočeské vesnici, ale i u odborníků ve světě. Přízemí dnes funguje jako knihovna a v patře je umístěna expozice, která mapuje osudy slavných místních rodáků. Vévodí mezi nimi rodina Di Lottiů. Našimi průvodci jsou lidé, kteří ji ještě pamatují. Jindřiška Motlová, bývalá učitelka a příbuzná manžela její sestry Milady, doktorku charakterizuje jako ženu, která si uměla zjednat respekt. „S kamarády jsme k ní chodili na návštěvy, vyprávěla nám arabské pohádky a vzpomínala na své cesty. Žáky posledních ročníků každoročně před prázdninami zvala na oslavu. Jako malou holku mě léčila, když jsem onemocněla. To víte, že jsem se jí bála. Ale uměla všechno – chirurgii, pediatrii, gynekologii, vyznala se i ve stomatologii. Nejblíže jsme se poznaly v nemocnici, když se po válce zotavovala ze svého zranění. Já jsem tenkrát musela na operaci slepého střeva a doktoři mě k ní dali, snad aby ji měl kdo rozptýlit. Tenkrát jsem jako desetiletá celou tu tragédii ještě neuměla tolik vnímat a pochopit, ale pamatuji si, že mě tam naučila slova české a slovenské hymny, která jsem jako válečné dítě neznala. Také mě učila anglická slovíčka. Když vrcholil proces s Miladou Horákovou, přijela k nám domů její sestra s manželem a prozradili naší rodině, že byli vyslýcháni StB kvůli Vlastině protestu proti popravě Horákové. Na ni samotnou si kupodivu netroufli. Jsem přesvědčena o tom, že se s doktorkou Horákovou seznámily přes práci v Červeném kříži. Jednou jsem jí také řekla, že jsme velice toužili mít nějaké skalničky ze zahrady Karla Čapka. Projevila údiv: ,Proč jste se mi o tom nezmínili, já bych Olgu (Scheinpflugovou) poprosila…‘ Olga ostatně v jedné ze svých knih – Byla jsem na světě – píše: ,A ještě jedna žena se mi stala životním příkladem, předlohou antické velikosti. Doktorka Di- Lottiová, lékařka.‘ Při svém pobytu v nemocnici, již na sklonku života, měla Vlasta stále zájem o knihy. „Nabídla jsem jí publikaci o Chetitech. Je tam zmíněna práce Bedřicha Hrozného a doktorku vzpomínka na něj rozveselila. Při setkání české komunity v Cařihradě se prý tenkrát vědec podivil, že tak mladičkou slečnu doktorku rodiče pustili do světa. S úsměvem, pro ni tak typickým, mi vysvětlila: ,Byla jsem dotčená, neboť jsem nosila černé šaty upjaté ke krku, dlouhé sukně a připadala jsem si důležitě starší´. Teta Vlasta měla ohromný smysl pro takový anglický humor s úžasnými slovními obraty,“ pokračuje Jindřiška Motlová.

 

vlasta

 

ZÁVĚŤ V BOLESTECH

Zdeněk Hrubec chodil do první třídy s Vlastiným synem Radborem. „Když se sem v roce 1934 poprvé po návratu z Bagdádu přestěhovali, tak se ukázalo, že Radbor první třídu nezvládá. Pak ho učili doma a jeho otec se mu hodně věnoval. Chodili na procházky po okolí a fotografovali. V patnácti letech dali syna do učení na zahradníka. Na tu tragédii, která se udála 8. května 1945, mám živé vzpomínky,“ otevírá Zdeněk Hrubec nejčernější kapitolu Vlastina života. „Do Bernartic přijel odzbrojovat ustupující Němce major Bělohlávek, příslušník vládního vojska z protektorátu. Byl tady zmatek, mysleli jsme, že už je po všem. Lottiovi ozdobili svůj dům vlajkami spojeneckých vojsk, což asi Němce rozzuřilo a vydali se po jejich stopách. Chladnokrevně zavraždili Jiřího, Drahomilu Lydii, Radbora a hospodyni Vali. Vlasta byla těžce poraněná. Následná přestřelka s ustupujícími Němci byla osudná i pro všemi oblíbeného učitele Františka Hodíka, který byl ten den již zvolen předsedou národního výboru. Pak už jsme jen pod vrchem Posvátný počítali mrtvé. Zraněnou doktorku jsme donesli do našeho domku a uložili na moji postel. Já s ní zůstal a ona se rozhodla, že mi nadiktuje závěť. Přinesl jsem si nějaký sešit, který jsem v tom zmatku našel. Pak mi otec vytkl, že jsem si měl k tomuto účelu najít nějaký důstojnější papír.“ Rodinnou tragédii připomíná náhrobek na bernartickém hřbitově. Na prosté pískovcové desce jsou vytesána jména všech obětí – Jiří Silvio Di Lotti, Radbor Kálal, Drahomila Lydia a Valeria Victoria Pančíková, dvaatřicetiletá hospodyně rodiny. V dolní části je uvedeno, že zahynuli rukou „nadzvířat německého národa“. Fotografii náhrobku znám z knihy Doktorka z domu Trubačů, ale bez tohoto „dodatku“. Nakladatelství se zřejmě nezdálo politicky korektní, aby se objevil v plné kráse.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group