ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Hipíci z Kanárů: To neřeš!

 

hipici2TEXT: IRENA PÁLENÍČKOVÁ, FOTO: JIŘÍ PÁLENÍČEK

 

Na člověka může padnout krize jakákoliv a kdykoliv. Pak má všeho dost a chce změnu. Někdo medituje v klášteře a někdo si žije po svém na Kanárských ostrovech. Jako hipík.! Zaplatit pokutu 300 eur?

 

Pan dobry, kde bych je vzala? Mám jen deset, opravdu, podívejte! A obrátila jsem všechny kapsy naruby, bylo slyšet slovenskou polštinu Martiny o tom, jak s partou pěti dalších cyklistů jeli na ostrově Gran Canaria po dálnici. Jízdní kola na autopistu ve Španělsku nesmějí stejně jako jinde ve světě, ale neměli jinou možnost. S tím, že by po Kanárských ostrovech někdo jezdil na kole, se příliš nepočítá. Nová dálnice pohltila původní silnici a jinudy to nešlo. Policie to nakonec vzdala, udělala jim eskortu a patnáctikilometrovou rychlostí vyvedla nezařazené cyklisty mimo dálniční provoz. „Na chvíli kvůli nám úplně zastavili dopravu!“ smála se Marta. Tato dvaadvacetiletá Polka by pozornost mužů-policajtů upoutávala v každém případě. Nejen na dálnici a nejen policejní. Dokonalou image pouliční umělkyně, žonglérky a tanečnice zněkolikanásoboval fakt, že Marta jela na kole ozdobeném na řídítkách květinami. Už tři a půl roku na něm křižovala celou Evropou tak, aby se vyhnula zimě a sněžení. Původně velice kvalitní kolo vezlo i tamburínu, čtyři kuželky na žonglování, dávno prasklou a nenafukující se samonafukovací karimatku, spacáček, hrnec, pánev a všechno další, co může potřebovat umělecky založená mladá dáma, cestující po světě na kole, podle situace sama nebo s někým. Rozuměli jsme si téměř bez problémů a nebylo to jen naším společným zájmem o cykloturistiku. Když Marta po střední škole vyrazila stopem za teplem do Španělska, potkala dva slovenské artisty, putující na kolech. Okouzlili ji. Vrátila se domů, pořídila si nové kolo i celé vybavení a připojila se k nim. Tři roky jezdili spolu a vydělávali si pouličním divadlem. „Teď odjeli do Maroka. Za mnou přijede kamarád, ale nemá kolo, bude jezdit stopem. Uvidíme, jak se budeme hledat,“ odpověděla Marta na mou další otázku. Na Kanárských ostrovech byla už čtvrtou zimu, opravdu teplá Evropa se totiž v zimě jinde nenajde. „Je tu skvěle,“ zářila Marta. „Příroda exotická a teplá jako v Africe, lidi sympatičtí jako v Jižní Americe a bezpečno a služby jako v Evropě,“ pochvalovala si. Než jsme se rozloučili, stačila nám ještě poradit: „Ve Valle Gran Rey je každý večer na pláži takové malé představení s ohněm, žonglováním a tak. Bude se vám líbit. Vyspat se můžete na konci severní pláže. Tak šťastnou cestu.“

 

KANÁRY TAK TROCHU NARUBY

Marta byla tím správným úvodem ke svéráznému letovisku Valle Gran Rey, jednomu ze tří hlavních turistických center na La Gomeře. Chcete-li se do něj dostat po souši z jiného místa na ostrově, musíte nejprve vyjet do tisíce metrů nad mořem a pak zase klesnout. Údolí nad Gran Rey má vysoké strmé stěny, vyšperkované dnes už nepříliš využívanými terasovými poli, které patří k divům ostrova stejně jako prales v národním parku Garajonay. Před časem se zde usadili cizinci hledající alternativní způsoby života. Jedním z návštěvnických center je nejstarší hostel a bar známý jako Casa Maria. Usadili jsme se tam na náměstíčku s malým kostelíkem a velkou kamenitou pláží podél dlouhé zátoky. Za hodinu a něco zapadlo slunce a začaly se dít věci, o kterých Marta správně říkala, že stojí za to vidět a zažít na vlastní kůži.

 

NOCI JSOU HLUČNÉ A JITRA TICHÁ

Na velkých valounech podél pláže, které jsou seskupeny do tvaru hodně širokého amfiteátru, se usadili diváci. Většina z nich svírala v rukou třetinkové láhve s pivem stejně jako účinkující, kteří se trousili podle své chutě a časových možností. Pod tabulkou psům na pláž vstup zakázán si na písku hráli hned tři psi, jeden s pár spletenými dredy mezi ušima. Do ticha večera zazněly první africké bubny. Vedle nás si na lavičce rozložila mladá dívka jménem Ingrid na kus látky náhrdelníky a náramky z mušlí a semínek. Na ostrově tráví celou zimu, pronajala si s kamarádkou pokoj. Ve dne prodává na pláži, navečer na nábřeží. „Co si vaříme? To záleží na tom, kolik vyděláme. Někdy to dá i 40 eur, pak s kamarády jíme a jíme, až dojdou peníze.“ Mezitím na pláži vrcholilo představení. Spolu s rudou oblohou a zapadajícím sluncem mohli diváci pozorovat a poslouchat pět bubnů, jeden kravský roh znějící jako dudy a dvě píšťalky. Diváci se po celou dobu volně prolínali s účinkujícími. Na závěr ještě vystoupil žonglér se zapálenými tyčemi a dívka s hořícími koulemi na provaze. S nadcházející tmou jsme se přestěhovali na pláž Inglés. Poletující jemný písek není pro stavění stanu nejvhodnější, a tak sme se uložili na ploše bývalého parkoviště mezi balvany. Po probuzení jsme spatřili všechny spáče, kteří se sem přesunuli na noc z bubínkové pláže, přestože tabule jasně oznamovala zákaz stanování (podle Marty policie dělá čistku tak jednou za 14 dní). Poslední pohled na Playa del Inglés byl nezapomenutelný. WC je stejné jako v Indii, mořský břeh, a na něm stál dlouhovlasý blonďák. Na sobě jen flísku, holé pozadí mu svítilo v ranním slunci a klidně si povídal se dvěma postaršími solidními turisty, kteří si už přinesli své opalovací rohože a slunečník. Mluvili německy. I předešlý večer na pláži převažovala němčina. Kanáry stále zůstávají německou destinací, přestože po zavedení eura na nich už není tak levně, jako bylo ve starém období pesetovém.

 

BYL TO OSUD

„Byl to osud,“ tak odpověděli ti dva zvláštní Němci na otázku, proč jeli do Afriky, kde se v Senegalu poznali, a proč teď už dvacátý čtvrtý rok žijí na El Hierro, nejmenším z osídlených Kanárských ostrovů. „Ne, nebyl jsem tam pracovně,“ začal pomalu vyprávět Kitambo. „Prostě jsem cestoval. V Senegalu bylo krásně a teplo. Asi jsme se tam měli setkat. Aminata chtěla ještě do Jižní Ameriky, ale já onemocněl a nikdo nevěděl, co mi je. Zkusili jsme i místní šamany a čínskou medicínu. Nic nepomáhalo. Nakonec jsme se vrátili do Německa. Když mě dali trochu do pořádku, doporučili mi doktoři, abych se vrátil tam, kde je stále teplo, ale raději už ne do Afriky. Senegal a Afriku jsme milovali a Kanáry byly hned vedle. Od jednoho přítele jsme koupili rozpadlou fincu na zelenější a deštivější straně ostrova." Stále jezdí jednou za rok do Německa za rodiči. „Za 2–3 týdny toho mám ale dost, Evropa je na mne už strašně uspěchaná a vystresovaná. Doma jsem tady. Dcery už jsou úplně místní, dvě studují na Tenerife, jedna v Granadě a nejstarší za mořem v Seattlu. Ale i když máme statut rezidentů, úplně místní nejsme,“ pokračuje. Starousedlíci totiž berou za místní jen ty, kteří se tady narodili. I lidé z jiných Kanárských ostrovů jsou pro ně cizinci. Začalo nás zajímat, jak vypadá místní domácnost lidí, kteří provádějí po El Hierro pěšmo turisty a mají senegalská jména, protože „ta naše německá se špatně vyslovují a neznějí hezky“. Aminata má kromě průvodcování tisíce dalších aktivit. Především připravuje ženy na porod doma a pak asistuje specializované porodní bábě, která často přilétá i z Evropy. Vede kurzy jógy, které jsou i na ostrově s pouhými devíti tisíci obyvatel naplněné, má cvičení i pro děti nebo pro nastávající matky a jejich manžele. Nedávno zrekonstruovala sousední domek na perfektní malou tělocvičnu. Na zařízení a celkové image domu je znát, že jsou, jak sami sebe označují, „hippies životním stylem, i když ne svými názory“. Starý strop z pokroucených větví v jediné původně zastřešené místnosti zůstal zachován. Mají jen venkovní záchod, kamenný, záměrně bez dveří, jen se závěsem, porostlý vegetací. Ukazuje nám koupelnu, kterou dokončili teprve před dvěma lety, její podlaha je poskládána z barevných úlomků dlaždic, jakoby ji navrhl sám slavný Antonio Gaudi. „Už máte dům hotový?“ Směje se: „Kdepak, ten nebude hotový nikdy, teď bez děvčat máme sice víc času, ale už se nám do práce moc nechce a hlavně, nic nás nehoní.“

 

hipici

 

ROZHODNOUT SE MUSÍ KAŽDÝ SÁM

Nejsou jediní, kteří žijí pozvolným tempem. Celoročně teplé kanárské podnebí usnadňuje život a čisté životní prostředí přitahuje. Potkali jsme Němce, který se s rodinou na rok přestěhoval na La Palmu, protože měl po havárii v Černobylu obavy z kontaminovaných potravin. Marta vykládala o řezbáři ze Slovenska, který žije v kolonii v jeskynních obydlích na La Gomeře a prý každou neděli prodává své dřevěné sochy na bleším trhu v Los Llanos. Nenašli jsme ho, za to jsme pomohli mladé Němce, která zde nabízela své CD, usadit jí dítě v šátku na prsou tak, aby zároveň mohla hrát na kytaru a zpívat. Měla nádherný hlas. Zimu trávila na Kanárech, v létě žila doma. Je hodně alternativních způsobů života. Těm kanárským se rozhodně nedá upřít zdravé, bezpečné a příjemné životní prostředí.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group