ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

CESTA z města

 

mesto2TEXT: VÁCLAV WORTNER, FOTO: SWIATOSLAW WOJTKOWIAK/FILCKR.COM

 

Welcome home!“ vítali mě s úsměvem všichni, když jsem zadýchaný vystupoval na horskou louku, po které byly rozesety týpí, stany a jiné improvizované příbytky, tvořící celý kemp letošního festivalu alternativní kultury Rainbow.

 

Z domova jsem vyrážel do neznáma s tím, že se v Užgorodu na nádraží snad doptám, kde to přesně na té Zakarpatské Ukrajině je - nic bližšího se mi před odjezdem nepodařilo zjistit. Teprve na stopu přes východní Slovensko jsem dostal spásnou zprávu od bráchy, který tam vyrazil dva dny přede mnou: „Je to ve vesnici Ljuta. Ve vesnici za mostem doleva, pak dvě hodiny rovně a doprava.“ Nebudu předstírat, že jsem ty dva dny cestoval a pak celé ty čtyři hodiny šel úplně na jistotu. Byl jsem po pravdě moc rád, že vidím nějaké lidi a že jsem to vůbec našel. V kruhu při společném jídle jsem si sedl k lidem, co mi připadali sympatičtí, a začali jsme si povídat. Nikdo mi nedal najevo, že pokud jim nepotřebuji nic důležitého, měl bych se zase vrátit ke svým vlastním kamarádům. Stejně tak může každý jít pomoct do kuchyně, krájet zeleninu, nosit vodu, míchat, přikládat nebo řezat dřevo na topení. Neznám lepší způsob poznávání lidí než při společném dělání! V takové přátelské atmosféře se člověk brzy přestane cítit jako cizinec. Málokde jsem zažil takovou svobodu a toleranci. Existuje pár základních pravidel, na kterých stojí existence celého společenství, jejichž dodržování se striktně vyžaduje - týkají se hlavně ochrany společného pramene pitné vody, hygienických a ekologických zásad života v přírodě. V ostatních záležitostech si ale každý může dělat, co chce. Chceš pomáhat v kuchyni? Chceš se celý den válet na trávě? Do těchto základních životních rozhodnutí nikdo nikomu nekecá. Každý den jsem se proto znovu a znovu divil, že opět bylo co jíst, že rozbitý kohoutek byl opravený, že to zkrátka funguje, i když nikdo nemá nic na osobní zodpovědnosti a všechno je dobrovolné. Záleží na každém, kde si najde rovnováhu mezi příjímáním a dáváním. Někdo to vyvažuje tak, že dává do klobouku po společném jídle víc, někdo hodně pracuje, někdo dává společenství něco, co sám umí a co se ostatní chtějí naučit. Během oběda a večeře pořád někdo něco oznamuje, vyhlašuje a inzeruje. Někdo si všiml, že je potřeba vykopat nové záchody, a hledá další kopáče. Někdo od zítřka otevírá desetidenní kurz masáže shiatsu. Někdo umí postavit z jílu a kamenů pec na chleba a potřebuje s tím pomoct. Někdo se vyzná v léčivých bylinách, po ránu je chodí sbírat, a rád by to naučil ostatní. Někdo prochází se ztraceným dítkem a hledá jeho rodiče. Herec z Belgie po obědě vede dílny kontaktní improvizace. Na Rainbow není žádný program, vyjma společného obědu a večeře, všechno ostatní je prostor pro tvořivost a pro učení odkoukáváním, pomáháním a děláním s ostatními. Pestrá je i skladba účastníků. Potkal jsem holku, která je v podstatě nomádka - přes léto kočuje z jednoho Rainbow na druhé, pracuje na ekofarmách a v mezičasech navštěvuje kamarády po celé Evropě. Podobných kočovníků, cestovatelů, samorostů a vůbec zajímavých lidí, kteří si jdou svou vlastní cestou, jsem tam potkal mnoho.

 

mesto

 

Francouze, který žil 15 let s indiánskými kmeny v amazonském pralese, Čecha, který si postavil katamarán a plavil se s ním 5 let po Karibiku, Inda z Londýna, který se na Rainbow cítí jako doma, a má to blíž na Ukrajinu než do Indie, Rusa, který se rozhodl na vlastní kůži testovat, že ani úplně nahý se za celý den na slunci nemůže spálit, pokud se kompletně pomaže tlustou vrstvou jílu. Rozmanitost a pestrost, to je hlavní dojem, který mám ze všech těch lidí, co jsem tam viděl a poznal. Souvisí to i s výše zmiňovanou svobodou - nikdo nikomu nekecá ani do způsobu oblékání. Mnozí se například nechtějí oblékat vůbec, a tak to nedělají. Jednu holku z Moskvy jsem za celou dobu neviděl oblečenou, ani v noci, kdy jsem u ohně seděl ve dvou mikinách. Na první pohled to samozřejmě vypadá senzačně a může to i vyrazit dech. Po pár dnech si ale i našinec zvykne. A začne obdivovat tu krásu a rozmanitost..., protože nahé tam nechodí jen sebevědomé dívky dokonalých tvarů, ale ženy a muži jakéhokoli věku a tělesné konstituce. Velmi uvolňující pohled. Tady bacha, aby se vám nezačaly rozjíždět bujaré fantazie o zdivočelých hippie večírcích. Na Rainbow mě velmi mile překvapil striktně odmítavý přístup k omamným látkám, protože „člověka ohlupují a jeho okolí znervózňují“. Za celou dobu jsem neviděl jediného opilého člověka a pouze jednu dívku, která byla nejspíš zkouřená. Na jakémkoli jiném náhodně vybraném vzorku letního shromáždění by byla polovina opilá a polovina zkouřená, přičemž mnoho lidí by spadalo do obou polovin. To však neznamená, že po nocích nebylo veselo - každou noc zněly kytary a bubny ze všech stran, úplňková slavnost, na kterou dorazilo přes 1200 lidí, zahrnovala i ohňovou show a poctivě secvičené vystoupení improvizovaného orchestru. Velmi jsem si užíval, že jsem vlastně celou tu dobu žil venku, že moje ložnice, kuchyně, koupelna i obývák byly pod širým nebem. A že tam bylo nebe hodně širé - krásné místo na kopci, nekonečná polonina lemovaná smíšenými lesy, s výhledem na okolní svahy. Celou tu dobu nebylo kam chvátat a vůbec jsem netrpěl tím, že bych něco nestíhal, že by mi něco unikalo, že bych ztrácel čas. Asi jsem zase chvíli žil v uvolněné přítomnosti.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group