ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Cikánští kotláři Kalderaši

 

kalderasi2TEXT A FOTO: IVAN BREZINA (MAGAZÍN MAXIM)

 

Kočovné cikánské kováře z Rumunska už za pár let nejspíš nepotkáte. Jejich tradiční způsob života totiž taje stejně rychle jako cín, kterým pokrývají stěny svých hrnců a kotlů.

 

Na kraji vesnice jsme zaslechli rytmický tlukot kladívek. Po treku divokým pohořím Rodnei na rumunsko- ukrajinské hranici jsme sice žíznili po pivu, ale zvítězila zvědavost. Místo do krčmy jsme zamířili za zvukem. Tam jsme se seznámili s Mariem a jeho lidmi. Cikánský tábor připomínal výjevy ze zažloutlých fotografií. Zaparkované koňské povozy, stany z plátna a igelitu a uprostřed ohniště s velkým měděným kotlem, ve kterém bublá polévka. Ale to už se k nám sbíhají houfy křičících dětí. Ženy v šátcích postávají rozpačitě opodál. „Vítejte,“ překládá můj rumunský kamarád Majk do angličtiny slova starého muže, který sem právě přišel od koní. „Jsme cikáni, kalderaši.“ Mario, jak se děda představuje, nás vede do jednoho ze stanů. Jeho syn Nikolaj tu sedí u kovadliny a rytmicky buší do kusu pozinkovaného plechu. Beztvará plocha se mu pod rukama postupně zaobluje, až v ní začneme rozeznávat budoucí kbelík na vodu. Vzadu ve stanu spatříme hotové lavory, hrnce na mléko, roury ke kamnům a další plechové výrobky. Lesknou se jako zašlé stříbro. „Sbíráme, co vy, gadžové, zahazujete,“ vysvětluje Mario. „Starý plech ze střechy, děravé vany, prázdné sudy od asfaltu... Když to vypálíš v ohni, získáš krásný materiál. Ale abys věděl, co s ním, musíš mít štěstí na předky, kteří ti to ukážou. Jedině pak cítíš plech správně v ruce. Sám ti napoví, kam a kolikrát udeřit, aby se ohnul nebo spojil přesně tak, jak potřebuješ. Dlouho se to učíš, dlouho...“ Zatímco obdivujeme Nikolajovu soupravu kladívek a dalších klempířských nástrojů, jedna stará cikánka mne vezme za ruku. V první chvíli to gesto nepochopím, ale když si mou dlaň začne pozorně prohlížet, dojde mi, že mi chce věštit osud. „Dlouhý život... velká láska...,“ překládá Majk. „Problémy s penězi, které ale překonáš...“ Prostě standardní řeči, které sedí na každého. Když cikánka dověští, natáhne přes mou dlaň tu svou. Když vytáhnu pár drobných bankovek, spokojeně se zasměje a začne je přepočítávat. Mladší ženy se ale od „cizinců“ drží opodál. Později se dočtu, že v tradiční cikánské rodině mají podřízené postavení. Vdávají se velmi mladé a manžel od nich kromě panenství očekává i absolutní věrnost. Navenek ji prokazují stydlivostí – fotit se nechají, až když na to Mario kývne. Obdivujeme jejich pestrobarevné sukně, šátky a vlasy spletené do copánků, které zdobí mušličky a stříbrné mince. V Česku už dnes takové nepotkáte.

 

OLAŠI A RUMUNGŘI

Mezi evropskými cikány se dá rozlišit celá řada skupin, kast a klanů. Jsou dané například historicky, etnicky nebo příslušností k různým dědičným povoláním. Na přesné nomenklatuře se dodnes neshodnou ani romisté. Základní dělení je ale na kočovné olachy a usedlé rumungry. Olaši („vlaši“) pocházejí z Valašska (jih dnešního Rumunska), odkud se v druhé polovině 19. století někteří z nich vydali na západ. Velké skupiny olachů dnes žijí například ve Francii, Belgii, Švédsku, Polsku či Srbsku. Panuje mezi nimi silná soudržnost a často se navštěvují. Přes půl Evropy si hledají nevěsty (za které se rodičům dodnes platí až milionové „výkupné“), sjíždějí se na svatby, pohřby a svátky... „Cizí“ olach je vítán jako vzácný host i v případě, že přijede bez ohlášení. Tuhle silnou „sociální síť“ jsme mohli v Česku sledovat letos v létě v mediálně sledované kauze utopeného rumunského „olašského prince“ Iona Mikleska. Někteří z olachů dodnes kočují, i když už koňské povozy vyměnili za luxusní karavany. S oblibou chodí ověšeni zlatem, což byla dříve čistě praktická věc. Při přechodu hranic totiž peníze ztrácely cenu. Zlato ne. Olaši se dělí podle dědičných povolání, což je pozůstatek kastovního systému, který si před staletími přinesli z Indie. Nejrozšířenějšími podskupinami jsou mezi olachy kalderaši (kotláři, podle rumunského „caldare“, kotel) a lovari (koňští handlíři, podle maďarského „lo“, kůň). Z těchto tradičních způsobů obživy ale plynule přešli k moderním alternativám. Lovari jsou zdatní obchodníci, kalderaši zase často vlastní autoservisy a benzinové pumpy. Druhá velká skupina cikánů, rumungři („Rom Ungro“), pochází z Maďarska. Název jim dali olaši. Chtěli se tím odlišit od „podřadných“ usedlíků, kteří přejali zvyky majority a místo kočování se začali věnovat podobným zaměstnáním, jako „bílí“. Mezi jednotlivými cikánskými „kastami“ dodnes existují nepřekonatelné rituální rozdíly. Členové různých skupin se považují za nečisté („degeš“), nežení se mezi sebou a nikdy by si spolu nesedli k jednomu stolu.

 

BAREVNÝ STŘÍPEK MINULOSTI

Mariovi lidé kočují od jara do podzimu po rumunských vesnicích. Přijedou, postaví tábor, a ženy se pak rozběhnou mezi domy. Vesničané už na ně čekají. Přinesou propálené kotle a poškozené hrnce a kalderaši jim je druhý den vrátí opravené. Dostávají za to buď peníze, nebo potraviny. Nabízejí ale i nové zboží – a to včetně tak životně důležitých věcí, jako jsou měděné destilační aparatury cazane, ve kterých se rodí rumunská domácí pálenka cujka. Na jednom místě se zdrží jen pár dnů, a pak táhnou zase dál jako ptáci. Nikomu neškodí. Sem tam se sice ve vesnici ztratí nějaká ta slepice, ale „bílí“ Rumuni to prý většinou berou s nadhledem jako součást platby. Do svých domů se kalderaši vracejí až na zimu. „Zimujeme více na jihu, u města Vaslui,“ říká Mario. „V domě se nás ale tísní příliš mnoho. Zakopáváme tam o sebe. Pod střechou není slunce a všechno mě tam dusí. Začátkem března se proto začínáme balit na cestu. Kováme koně, opravujeme stany, chystáme kladívka a zásobu plechu... Jenže je to čím dál těžší. Dřív jsme vyplňovali mezeru na trhu a gadžové nás potřebovali. Dneska si ale můžou koupit kbelíky a kotle v obchodě. Vyrábějí si je někde ve městě v továrně, takže jsou levnější, než ty naše. Řemeslo se přestává vyplácet...“ Mariův klan je jedním z posledních. Za pár let tak už možná v Rumunsku kalderaše nepotkáte. Začnou se prostě živit něčím jiným, nebo se usadí natrvalo. Ze světa tím zmizí další barevný střípek minulosti.

 

CIKÁNI A ROMOVÉ

Podle oficiálních statistik dnes v Rumunsku žije asi 600 000 cikánů, ale neoficiální zdroje mluví až o dvou a půl milionech. Jejich celkový počet v Evropě je odhadován na 5–15 milionů. Nikdo tedy netuší, kolik jich je, a nikdo také neví, jak jim správně říkat. Lidé z různých zemí je po staletí nazývali různě: cikáni, zigeuner, gypsies, gitanes, travellers... Slovo „cikáni“ odkazuje na jejich dodržování pravidel přísné rituální čistoty – byzantský výraz „a-thingani“ označoval ty, kdo se nestýkají s ostatními. Slova gypsy a gitani, odvozená z výrazu „egyptoi“, zase odrážela jejich údajný egyptský původ (ve skutečnosti ovšem kdysi přišli z Indie). Oni sami si mezi sebou říkají Sinti (v Německu), Manuš (ve Francii) nebo Kale (ve Španělsku). Ve východní a střední Evropě pro sebe používají různé varianty slova cikáni, i když není jasné, jestli ho psát s malým nebo velkým písmenem. Jsou totiž národ, etnická skupina, nebo spíš jen pestré mezinárodní společenství lidí s podobným způsobem života, ale s různým etnickým původem? Na tom se neshodnou nejen etnografové, ale ani oni sami. Na prvním mezinárodním sjezdu v Londýně v roce 1971 se někteří z nich usnesli, že se budou nazývat Romové. Tenhle výraz má nahradit označení, která během staletí získala hanlivý nádech. Je ale značně problematický. Cikánský baron, cikánská kapela nebo cikánská pečeně jsou výrazy, které do newspeaku politické korektnosti prostě nepřeložíte. Výraz „Romové“ je navíc stejně smysluprázdný, jako třeba výraz „lidé“. Z cikánů dělá jednolitou skupinu a ignoruje, jak jsou ve skutečnosti neuvěřitelně rozmanití a pestří.

 

kalderasi

 

VŮNĚ HORKÉHO PLECHU

Zatímco si povídáme u ohně, Nikolaj ve stanu dokončuje kbelík. Pak rytmické údery utichnou a Mario přihodí do plamenů pár kousků dřevěného uhlí. Vezme do úst delší plechovou trubičku a dmýchá tak dlouho, až vzniknou řeřavé uhlíky. Oba muži na nich kbelík pomalu otáčejí. Jakmile vzduchem zavoní rozpálený kov, vhodí Nikolaj do kbelíku kousek cínu. Za pár vteřin se změní ve stříbrné kapky, které se pod jeho rukama rozeběhnou po vnitřní straně kbelíku. „Málo horké – a cín se správně nechytne. Moc horké – a propálíš plech,“ vysvětluje Mario. Druhý den ráno vyrážím s cikány prodávat do vesnice jejich výrobky. Děda Mario nese stříbrné hrnce z pozinku, jeho dcery Doina a Anna tmavě hnědé měděné kotle na sváření mléka. Ženy se už při focení nestydí. Na rozdíl od včerejška se mi pošklebují. Když je poprosím, aby mi s nádobami zapózovaly, Doina něco zakřičí v rodném jazyce. Pak se obě jako na povel otočí, vyhrnou si sukně a se smíchem na mně vystrčí holé zadky.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group