ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Kivi mluví česky

 

kivi2TEXT: KAREL PAŽOUREK

 

Není kiwi jako kivi. První jméno patří známým subtropickým plodům, druhé jedinečnému nočnímu ptáku s dlouhým zobákem, který žije pouze na Novém Zélandu. A na přezdívku kivi tam hrdě slyší každý jeho obyvatel.

 

Novozélanďané jsou na svého národního ptáka pyšní, kivi je ikonou jejich země. Oč méně jich potkáte ve volné přírodě, tím spíš na kivi narazíte na každém rohu, plakátu, odznaku, vývěsním štítu, obchodním výkladu. Traduje se, že přezdívka vznikla za 1. světové války, kdy Nový Zéland společně s Austrálií vyslal na evropská bojiště silný expediční vojenský sbor. Kivi se tehdy proslavili obětavým bojem o dobytí tureckého poloostrova Gallipoli. Smělý plán Winstona Churchilla sice selhal, ale legenda o hrdinství našich protinožců se stala základem národní identity Nového Zélandu i Austrálie. Dodnes si tam potrpí na okázalé vojenské přehlídky, připomínající výročí slavné bitvy, které je také státním svátkem. Počátky dnešního novozélandského národa však sahají o další desítky let zpět, do poloviny 19. století. Je pozoruhodné, že už v této průkopnické době se na osídlování Nového Zélandu podíleli naši krajané. Jejich příběh je podobný osudům odvážlivců, kteří se z české kotliny vydali za vidinou lepšího zítřka do hornatého Banátu na okraji rakouského mocnářství nebo do ruských či kazašských stepí. Jen jejich odvaha byla ještě neuvěřitelnější. První početnou skupinou bylo několik rodin sousedů ze Stodu u Plzně, které se nechaly zlákat ke kolonizaci oblasti asi 80 kilometrů severně od Aucklandu. Zbudovali zde vesnici, které ponechali místní maorský název Puhoi. Na svůj původ se dodnes její obyvatelé pamatují. Návštěvníky zaujme hezký katolický kostel z roku 1881, skromné, ale zajímavé Bohemian Museum, popisující historii osídlování, hřbitov, kde na náhrobcích snadno vyhledáte česká a německá jména a rázovitá hospoda Puhoi-Pub se stěnami plnými památek na první léta vesnice. Při krojích taneční soubor Puhoi Bohemian Dancers. Češtinu však zaslechnete zřídka, ani s němčinou to není valné. V kostele je na několika místech připomínka mecenášství rodiny Strakovy a Šiškovy. Konají se tam rovněž čas od času bohoslužby, které slouží český kněz ze Sydney. Vesnice Puhoi je dnes vyhlášeným historickým místem. Její poloha na poloostrově, který Severní ostrov Nového Zélandu vystrkuje jako dlouhatánský špičatý nos na sever do vln Tichého oceánu, vesnici zaručuje i trvalé místo v novozélandském povědomí. Je to sem z různých koutů Zélandu tak daleko, že se jako obdoba českého „až do Tramtárie“ vžilo místní „up to Puhoi (až do Puhoi)“.

 

ŠANCE PRO MLADÉ

Nový Zéland v posledních letech přilákal ke krátkodobému či dlouhodobému pobytu tisíce Čechů. Do země Pána prstenů jezdí více našich turistů než do nedaleké země Krokodýla Dundee, každoročně jde asi o pět tisícovek. Mimoto sem díky nedávno uzavřené mezivládní dohodě Česka s Novým Zélandem přijíždí každý rok až dva tisíce mladých Čechů na tzv. pracovní dovolenou. To díky vízu, které mladým mezi 18 a 30 lety umožňuje na Novém Zélandě celý rok pracovat nebo si užívat jeho krás. Mladí cizinci jsou zde vítáni zejména na sezonní práce v zemědělství, jako je sklizeň vína nebo ovoce, nepřehlédnutelní jsou také jako obsluha v restauracích. Rozšiřují se tak i řady českých kivíků, kteří se na Novém Zélandě usadili natrvalo. Přilákaly je v posledních deseti letech možnosti uplatnění pro kvalifikované řemeslníky, IT odborníky a další profese. A samozřejmě také touha usadit se v exotickém koutě zeměkoule, kde sopky vypadají jako cukrové homole, velryby a delfíni si ve skoku drbou záda o hladinu, kde pata ledovce leží téměř na úrovni moře, větrné poryvy zvedají vodopády jako fén dívčí vlasy a kde na několikadenním treku v Jižních Alpách téměř nepotkáte živou duši. České krajanské komunity po celém světě tradičně zacházejí na úbytě, jak se naši krajané přizpůsobují a sžívají se s prostředím. Nejsme Italové či Řekové, kteří tradičně tvoří kompaktní diaspory, přetrvávající po generace. Typický český exulant si však najde dobrou práci, naplno se jí věnuje, založí rodinu, převezme místní zvyklosti a jeho děti zřídka mluví dobře česky, u vnuků je to už prakticky vyloučeno. Krajanské kluby tak pozvolna ztrácejí členy, pokud nepřestanou lpět na češtině jako základním jednotícím prvku. Počet českých krajanů, trvale žijících na Novém Zélandě, se ale za poslední léta zdvojnásobil na úctyhodné dvě tisícovky (to není málo, na Novém Zélandě sice žije 60 milionů ovcí, ale jen pět milionů lidí). Vznikly tak zcela nové krajanské kluby v místech, kde předtím nikdy neexistovaly.

 

CHUŤ DOMOVA

V Christchurch, největším městě Jižního ostrova Nového Zélandu, se každé druhé pondělí sejde stovka Čechů v Bohemia Café. Předsedou českého klubu je šlachovitý šedesátník s mladistvým elánem Jiří Navrátil. Nejde o tradiční spolek poúnorových nebo posrpnových exulantů, ale vesměs o lidi mezi dvaceti a pětatřiceti, s dětmi v kočárcích a ipody v kapse. První předsedkyní klubu v Nelsonu, městečku poblíž Tasmanova národního parku, je Lenka Scarlett Čáslavská, drobná mladá tmavovláska s ochotným manželem a dvěma batolaty kolem sebe. Duší českého života v turistickém ráji Queenstownu jsou manželé Slívovi, třicátníci, kteří vedou skvělou webovou stránku, informující v češtině o Novém Zélandu a neméně skvěle pokoušejí štěstí v cestovním ruchu dovolenou šitou přesně na míru jednotlivých zájemců. Na Čechy narazíte na univerzitě v Dunedinu, městě jakoby přesazeném ze skotské Vysočiny. Při víkendové procházce historickým centrem Christchurch nemůžete přehlédnout Lubomíra Mlčocha, vlasteneckého prodavače českých palačinek a povidlových a makových koláčů, s krámkem vyzdobeným českou vlajkou i nápisy. Nejvíc Čechů na Zélandě potkáte v Aucklandu – není divu, když tam žije polovina všech Novozélanďanů. Krajanský klub vede třicátník Jaromír Pištora s podporou manželky Lydie, také oni se postarali o tři česko-slovenské kivíčky. Krajanský život organizují zásadně prostřednictvím internetu a mobilu, na jejich vyhlášené gulášparty na pláži poloostrova Whangaparaoa se sjíždějí Češi desítky i stovky kilometrů. Ani v aucklandském klubu nezapomínají na starší krajanskou generaci, po Pištorově boku v nečekané harmonii působí osmdesátníci František Trombík a Mirek Kordina. Aucklandský klub se velmi hezky věnoval jedné z největších českých legend druhé světové války. Kousek od Puhoi, ve Warkworthu, prožil podzim svého života také válečný veterán Ladislav Světlík, který se nejvíce proslavil svou poválečnou emigrací. Wellingtonský klub, vedený ráznou právničkou Kamilou Skapa, má nejdelší tradici. Krajané tu žijí rozeseti po kopcích kolem krásného přístavu i v dlouhých údolích, mířících do vnitrozemí. Přesto se jich několik desítek pravidelně schází a dokážou mnohdy neuvěřitelné. Jako Jan Koppan, který před pár lety ve Wellingtonu pomohl zorganizovat největší výstavu současné české malby na jižní polokouli. Desítky pláten Michaela Rittsteina, Vladimíra Kokolii a Borise Jirků zhlédlo v galerii na Connaught Place (wellingtonský Václavák) na deset tisíc lidí. Češi tak důstojně připomněli, že jedním z otců zakladatelů novozélandského malířství byl Bedřich Lindauer (1839-1926), který od roku 1873 portrétoval významné Maory a zprostředkoval nám tak kromě uměleckého zážitku také svědectví o hrdé předevropanské civilizaci.

 

kivi

 

HRDINOVÉ V ČERNÉM

Když před kivíkem zmíníte, že jste Čech, nezasvítí mu žárovka v podobě slavných fotbalistů či hokejistů. Kivi uctívají All Blacks, své ragbisty s pověstí nejlepšího týmu světa. A místo fotbalové Champions League tu vášnivě sledují Super 14, ragbyovou profiligu klubů z Nového Zélandu, Austrálie a Jižní Afriky. A věřte nevěřte, ragbyoví fanoušci létají se svými týmy i tak šílené vzdálenosti. Do kolen mě dostal náhodný spolustolovník na Fidži, z něhož se vyklubal fanoušek, který se plavil na své jachtě z Evropy povzbudit ragbisty Walesu na sérii přátelských utkání po jižním Pacifiku. Kivi budou znát automobily Škoda, které se prodávají třeba hned vedle jejich národního muzea Te Papa ve Wellingtonu. Mnozí vzpomenou na Bedřicha Turnovského (1916-1994), předválečného českého politika, který sem utekl před Hitlerem r. 1940, založil úspěšnou továrnu na kožené výrobky Tatra a vešel do dějin jako mecenáš umění, zakladatel Wellingtonské společnosti komorní hudby, zakladatel novozélandské Opery i muzea Te Papa. Téměř určitě se jim vybaví jméno Mirek Smíšek (1925). Mirek je slavný novozélandský keramik, který na svém hrnčířském kruhu vymodeloval mj. veškerou keramiku pro filmovou trilogii Pán prstenů. Film, který zaostřil pozornost světa na Nový Zéland, zemi odevšad tak vzdálenou, ale tak krásnou, že nevydat se tam by byla velká škoda.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group