TEXT: JANA SOUKUPOVÁ

Otesánek. Slovo, které v nás evokuje představu obézního a žravého stvoření, bylo na začátku pohádky hezkou zdrobnělinou a jménem vytouženého děťátka. Karel Jaromír Erben kdysi nalezl mezi poklady lidové slovesnosti příběh chudobných manželů, kteří léta marně toužili po dítěti, ačkoli sami neměli co jíst.

Režisér Jan Švankmajer ve svém úspěšném filmu Otesánek umístil klasickou pohádku do současných reálií. Na dotaz, co symbolizuje hlavní postava, řekl: „… Otesánek je určitá část, iracionální část, našeho života, kterou jsme svými smysly vyvolali v život, ale zároveň organizací našeho života (civilizací) vypudili na okraj společnosti a kterou se marně snažíme nějak racionálně zpacifikovat. A tak Otesánek je stále s námi a požírá nás. Možná je to trest za zpackanou civilizaci.“ Otesánek se tak stává téměř filozofickým tématem, nad jehož významy by šlo debatovat nekonečné hodiny. Otesánek ve smyslu nenasytného žrouta, který sní vše, na co přijde, ale není výmyslem z české kotliny. S bizarními nenasyty se setkáváme i v exotických grónských mýtech. Většina z nich je opravdu hrůzostrašná a mohli bychom pochybovat, zda je dětem nečíst až od patnácti let. Inuité možná vidí v pohádkách bez příkras přípravu svých potomků na reálný život. Jedna vypráví o kojící červa, další je O Ingimarusussukovi, který snědl svou ženu. Inuitským otesánkem by mohla být holčička z Ikaarissatu, která málo jedla, ale zato spolykala všechny členy domácnosti, tedy vedle svých rodičů také fenu se štěňaty. Když jí na konci jediná přeživší dívka rozpárala břicho, ukázalo se, všichni mrtví příbuzní jsou v těle žravé holčičky naskládaní přesně v pořadí, v jakém byli snědeni. U našeho otesánka alespoň vyšli z břicha všichni živí a zdraví. Otesánek tedy může být mnohým. Nenasytným jedlíkem, chamtivým já uvnitř nás nebo kusem dřeva, jež obživne pod rukama šikovného umělce.