ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Spojenci zvířat

 

spojenciTEXT A FOTO: OLGA VILÍMKOVÁ

 

Když jsme nastoupili v Guatemale se třemi mayskými přáteli na loďku, jeden z nich ji odstrčil od břehu a zvolal: „Ať žije svoboda!“ Všichni to zopakovali. Svobody si váží nadevše. Už jen cesta za Mayi je zážitek.

 

Jejich vesnice jsou značně roztroušené a k jednotlivým domkům to z centra obce může být i hodinu chůze, a tak se autobus kodrcá po prašné cestě a zajíždí ke kdejakému domku tak, jak cestující potřebují. My jsme se s guatemalským přítelem Alexem vydali do vesničky na břehu řeky Usumacinta, kde má bydlet jeho kamarád z dětství Daniel. Kde přesně, to jsme nevěděli. Řidič se ale vyptával kolemjdoucích tak dlouho, až někdo poradil. Daniel byl doma, čekal nás. Přes známého dostal vzkaz, že přijedeme. Jeho žena Agáta měla hotové těsto na placky a pomalu je pekla na kamnech. V ohni příjemně praskalo dřevo. Za chvíli přišel syn, říkali mu Kráva, a přinesl rodičům peníze, které ten den vydělal. Dal si s námi tradiční kukuřičné placky s fazolemi. Jeho žena už je prý nedělá. Kupují připravené v obchodě, ale ty nemají žádnou chuť – zasytí, ale nepotěší. Mladší indiánky dnes už běžně nevstávají za tmy, aby zadělaly na těsto, rozdělaly oheň a připravily manželovi čerstvé placky k snídani. Starší manželky ovšem tradici uchovávají. Je téměř s podivem, že Mayové po staletích útrap a snah o potlačení identity zůstali sví. Mayské ženy se oblékají do pestrobarevných šatů a podle typu kroje je možné poznat, odkud pocházejí. Do vlasů si vplétají barevnou čelenku s blýskajícími se vlákny, oblékají si tradiční halenu huipil, klenot tkalcovského umění, a balí se do zavinovací sukně, která se upevní v pase páskem. Muži používají tradiční kroje méně, ale přesto například v oblasti jezera Atitlán nebo u Todos Santos můžeme obdivovat jejich kalhoty s květinovými, ptačími či geometrickými vzory. Muži v Chichicastenangu, kde se našla slavná posvátná kniha Mayů Popol Vuh, se oblékají stále do tradičních, převážně černých oděvů a na hlavách jim nechybí pokrývky jasně červené barvy s barevnými výšivkami.

 

ROZDĚLENI NA 13 LET

Po večeři pijeme bylinkový čaj a povídáme o starých zlých časech. Po masakru většiny vesnice v době diktatury, kdy zemřel také Alexův otec a bratr, uprchly matky s dětmi do lesů. Daniel už byl tehdy ženatý a měl malé syny, ale v žáru doby byla rodina rozdělena a její členové o sobě třináct let nevěděli. Daniel líčí téměř neuvěřitelnou historku o tom, jak se vydal hledat ženu a děti do Mexika a jak je tam skutečně našel. Syna viděl naposledy jako batole a najednou mu přišel v ústrety skoro dospělý muž… Diktatury ve druhé polovině dvacátého století na mayské obyvatelstvo nahlížely jako na kolektivního nepřítele státu a tak jej plánovitě vybíjely. Už od dob vyhlášení nezávislosti státu na počátku 19. století bylo součástí sociální politiky státu vytvoření postavy jednolitého Guatemalce, čímž se rozuměl Guatemalec bílý, kreolský, oblékající se do oděvů evropského střihu, hovořící španělsky a praktikující cizorodé „španělské“ náboženství – křesťanství. K dávným slavným Mayům se kreolové hrdě hlásí, ale svůj příbuzenský vztah s Mayi dnešními jako by si nechtěli ani připustit. Podle proindiánských intelektuálů v Guatemale stále existuje „vnitřní kolonialismus“, pryč je ale naštěstí doba, kdy matky raději nemluvily na své potomky rodným jazykem, aby děti svůj původ náhodně neprozradily před státním nepřítelem. Když konflikt v roce 1996 skončil, komise OSN z této doby napočítala dvě stě tisíc mrtvých a další desítky tisíc nezvěstných. Jako uznání své revolty proti diktatuře a poklonění se nevinným mrtvým vnímají Mayové fakt, že v roce 1992 získala Nobelovu cenu za mír mayská venkovanka Rigoberta Menchú Tum za boj za spravedlnost v Guatemale. V Guatemale samotné však viníci dál žijí spokojeně, chráněni tamním právním systémem. Život jde ale dál. Daniel se raduje, že doma mají elektřinu a že k nim nedávno díky kabelům dorazil i televizní signál. Zatímco my jdeme spát, rodina v obývacím pokoji vybaveném zavěšenou sítí, lednicí a televizí usedá k detektivce.

 

MEZI KROKODÝLY A ŠELMAMI

Ráno vstáváme brzy. Daniel obstarává zvířata, Alex dává coby praktický lékař rady sousedce, já koulím s Agátou placky. Dnes je máme s míchaným vajíčkem. Daniel nám chce ukázat hospodářství s pozemky. Bere si holínky, pušku a vyrážíme. Holínky nemám, ale stejně by nepomohly. Brodíme se mokřinou s vodou nad kolena. Kousek od sebe vidím z vody vykukovat hrbolek hlavičky s okem. „Není to krokodýl?“ ptám se. „Nekrvácíš?“ „Ne,“ odvětím nejistě. „Tak si ho nevšímej…“ Krokodýl cítí krev i na dva stě metrů, ale pokud člověk nekrvácí, stačí prý zůstat v klidu. Takových pravidel se člověk od Mayů naučí spoustu. Tak například, nešlapeme na velké spadlé listy, protože by pod nimi mohl být had. Potkat se s většinou z nich je sice pro radost, protože z mnoha desítek druhů jedovatých hadů guatemalské džungle je prý nebezpečný jen jeden, ten ale stojí za to: barba amarilla, což česky znamená doslova žlutá fousatá, správně pak křovinář. Je to jediný had, který prý útočí, aniž by byl ohrožen. Prostě si jen tak kousne. Barba, na kterou se právě dívám, měří tak metr... Tady nezbývá, než se opatrně vrátit a vyhnout se jí velkým obloukem. Zřejmě nás pozorují jaguáři, jsou totiž zvědaví a přicházejí se podívat, kdo se pohybuje jejich královstvím. Mayové je vidí rádi: „Pojď se podívat, kočka!“ pozvali mě jednou. „Je to máma, dívej vedle, dvě koťata, bude jim tak rok.“ Pro Maye jsou zvířata spojenci. Nebojí se, ani když jaguár vztekle řve a krouží kolem stanu. „No, nelíbí se mu, že jsme tady, je to jeho území,“ dostalo se mi v takové situaci „uklidnění“ mé obavy. Za chvíli obchází kolem stanu další tvor, který vydává zvuky podobné kručení v břiše. „Tady jsou medvědi?“ divím se. „Ne, to je puma,“ zní klidná odpověď. „Až půjdeš na záchod, podívej se do větví, jestli tam nesedí. Když bude vědět, že o ní víš, tak nezaútočí.“ Člověk se tu zkrátka nesmí chovat jako kořist. Nesmí utíkat nebo divně ztuhnout a hlavně, nesmí v sobě vyprodukovat hormon strachu, který je výzvou k útoku. (Což se ovšem lehko řekne.) Takže když potkáváme pumu, prostě ji uvolněně zdravíme…

 

PRALESNÍ MĚSTA

Tato pravidla se hodí, když se chce člověk vydat do krajů starých mayských měst. Kromě překrásného restaurovaného Tikalu s mnoha pyramidami jsou mayských měst v Guatemale desítky: Yaxhá u zadumaného krokodýlího jezera, Quiriguá s vysokými stélami s nápisy, Piedras Negras na břehu řeky Usumacinta, kde pracovala Tatiana Proskurjakov, podílela se na částečném rozlučtění mayského písma. Mně se v Peténu nejvíc líbí výlet do pralesa, kterým mayská města zarostla, a teď v nich žijí v nich opice, hadi a jaguáři. Kvůli návštěvě těchto míst člověk našlape desítky kilometrů. Ráno se vyjde do lesa, šlape se svižným tempem více méně celý den, a večer se dojde do areálu hustěji se vyskytujících vyšších kopečků (zarostlých rozpadlých staveb), kde tu tam prosvítají zdi nebo schody, které vás vyvedou na vrchol pyramidy. Kolkolem se rozprostírá oceán lesa a z něho na obzoru vystupují zarostlé kopce. Ve skutečnosti to nejsou kopce, ale zarostlé pyramidy jiného města, kam dopochodujeme zase zítra. Prales je samozřejmě bohatý na hmyz. Obdivuji světlušky, které se ve světle baterky blyští na nočním trávníku jedna vedle druhé. Jen mi je divné, že se nepohybují. Vše se vysvětluje při pohledu zblízka. Nejsou to světlušky, ale oči stovek pavouků, mezi kterými budeme nocovat. Ráno vyklepávám stan, kterým jsem byla jen tak přikrytá, a bum – vypadl obří pavouk. Na můj polekaný výkřik guatemalští přátelé jen mávli rukou. Když se tedy druhý den situace opakovala a opět jsem výkřik neovládla, alespoň jsem rádoby ledabyle dodala: „To nic, to je jen pavouk.“ Guatemalci se ale k mému zděšení pohledu na něj zarazili: „A sakra, tak tenhle už by byl horší…“ Začala jsem tedy spát pod stanem. Ráno mě něco šimrá na noze mezi prsty, pomalu ji přitáhnu a hle: obří chlupatý pavouk. Guatemalský přítel vedle mě říká: „Tarantule.“ Otevřel stan, vzal ji do ruky a položil vedle vchodu. „To nám ukazuje,“ pronesl vesele, „že pavouci nejsou zas tak hrozní.“

 

spojenci2

 

STÁLE ŽIVÉ OBŘADY

Z obce Carmelita, kde končí silnice, je to na El Mirador, největší mayské město blízko mexické hranice, asi osmdesát kilometrů. Hlavní tepna El Miradoru byla v době své slávy dlouhá šest kilometrů a lemovaly ji stovky staveb. Při putování můžeme například udělat kruh z Carmelity do Carmelity přes mayská města Florida, Nakbé, El Mirador a El Tintal. Za šest dní obejdeme takto několik měst a všechna jsou zajímavá. Po cestě můžeme nacházet tu mayský mlecí kámen, tam keramiku, onde kamenný kalendář zarostlý trávou. Z lidí potkáváme jen sběrače kaučuku. Pozůstatkem dávné minulosti, kdy neexistovala jednotná mayská centralizovaná říše s jedním jazykem, nýbrž mnoho městských států, je dodnes velký počet mayských jazyků. V Guatemale jich odborníci napočítali 19 až 23, podle toho, jestli pokládáme některé z nich za samostatný jazyk nebo dialekt sousedního. Problémem existence mnoha jazyků je, že si Mayové mezi sebou nerozumějí. Pro vzájemnou komunikaci proto používají španělštinu. Okrsky starých mayských měst patří mezi posvátná místa. Například v Iximché (hlavní město Cakchiquelů) se odehrávají významné obřady a také mezinárodní setkání indiánů. Tradiční Mayové vykonávají obřady poměrně často. Obětinami jsou květiny, plody a svíčky. Obětiny se pálí na ohni. V některých oblastech se dokonce dochovaly dodnes obřady krve. Jen obětinou bývá kohout nebo slepice. Obřady se konají také například před kostelem, který byl v mnoha případech postaven na místě staré indiánské svatyně. Guatemala je zkrátka země zajímavá pestrou přírodou, bohatá na historické památky a osobitá svým multikulturním obyvatelstvem, mezi kterým jsou Mayové nositeli starobylých kultur a moudrostí.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group