ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Morče? Chutná jako králík říká profesor s řádem od španělského krále

 

morceText Martin Rychlík, týdeník EURO, foto Martin Pinkas, týdeník EURO

 

Větší autoritu na Latinskou Ameriku v Česku nenajdete, byť by to vlídný profesor Josef Opatrný sám nikdy nepřiznal. Naštěstí to o něm vědí jiní. Od španělského krále obdržel před pěti lety Řád Isabely Katolické.

 

„Byla to pro mne velká čest, tím spíš, že Španělsko tímto řádem dost šetří,“ říká profesor Opatrný. Ač je především historikem a vedoucím Střediska ibero-amerických studií Filozofické fakulty UK, důkladně sleduje dění v Americe a má přehled v ekonomických i politických otázkách. Jak to stíhá? „Čím dál tím hůř. Nyní zejména proto, že neustále píši posudky na žáky evropských a amerických kolegů, kteří potřebují zahraniční dobrozdání,“ usmívá se pod bílými vousy. Proč myslíte, že je Latinská Amerika tak zajímavá, zejména pro mladé cestovatele? Vidím dva hlavní prameny. Jednak fakt, že je to kontinent indiánů a o ty byl ve střední Evropě vždy zájem. A druhá věc: lidé vědí že Latinská Amerika je přírodně velmi mnohotvárná. Někteří jezdí do Patagonie za divokou a neobyčejně drsnou přírodou, jiní na pláže, jichž je ohromná spousta. Pak jsou tu i hory. Když se podíváte na Andy, na Mexiko, všude tam najdete, co srdce ráčí. Některé země si tohle uvědomily a už v 70. letech 20. století začaly propagovat specializovanou turistiku. Například Kostarika přišla v 80. letech s ekoturistikou, čímž předstihla své konkurenty o řadu let. Co říkáte masové turistice? Není to vlastně jiná forma kolonialismu? To určitě ne. Cestování má ovšem proměnlivý okruh konzumentů, a zatímco v 18. a 19. století cestoval velmi omezený segment společnosti, hlavně od 20. a 30. let minulého století se turistika „demokratizovala“. Už tehdy vidíme, že američtí turisté téměř „zaplavují“ Latinskou Ameriku, zejména tu blízkou – tedy Mexiko a Kubu. Také kvůli prohibici. Když se v USA nesmělo pít, sedl jste na loď a během pár hodin už jste mohl na palubě silně nasávat... A v Havaně jste měl potom alkoholu do libosti. Tak se vytvářely první turistické enklávy. Pak v šedesátých letech, kdy se svět rozhodl, že si „užije“, byly šance turistiky obrovské. Ovšem už ne na Kubě. Fidel Castro turistice příliš nefandil... Ano, Kuba toto odvětví počátkem 60. let zrušila s odkazem na prostituci. A Hijas de Fidel, Fidelovy dcery, jak se říkalo bývalým „slečnám“ pro americké klienty, měly získat důstojná zaměstnání. Ale časem i Fidel Castro seznal význam turistiky a vnučky se vrátily opět k profesi svých babiček. Právě. Na turistiku se váží negativní jevy: ať už rozvoj prostituce nebo prodej alkoholu, drog. Nejsou pak navštěvované národy v jakési podřízené pozici? Starosti to asi způsobuje. Turistika může existující jevy umocňovat, ale že byste mohl mluvit o prostituci jen v souvislosti s turisty, to ne. Je ovšem pravda, že se to stalo jistým symbolem. Spolu s hazardními hrami, alkoholem a obrovskými penězi, částečně mafiánskými. To byl i důvod, proč Fidel Castro prohlásil: „Turistika je symbol služebného postavení a je třeba ji zrušit.“ A skutečně ji zrušil. Dočasně.V sedmdesátých letech začala Kuba turisty lákat znovu. Se všemi doprovodnými efekty, a navíc narazila na tvrdou konkurenci dalších latinskoamerických zemí. Tato část světa má stále ještě „divočejší“ pověst. Je opodstatněná? To je do jisté míry tradice podání Latinské Ameriky jako země ne zcela civinárodů v Latinsk populárně-naučný Kubě a dějinác en Camb ro v v lizované. Ale do obtíží se můžete dostat stejně na Smíchově v metru jako někde v Ciudad de México. I v Americe jsou místa nebezpečnější a méně nebezpečná. Třeba mexické Querétaro je prý absolutně bezpečné. Ovšem i naopak. Mexičané by mi, doufám, prominuli: Mexiko je skvělá země, ale hlavní město má strašnou pověst, co se bezpečnosti týče. Má třicet milionů obyvatel, ne-li už více. Hrne se tam populace z celé země. Všude vám budou říkat, že ti útočníci, ti zloději a kapsáři, nejsou místní. Že přimigrovali. Existují i čtvrti, kam by se Evropané neměli vydávat? Právě v Mexiku D. F., před nímž jsem varoval, studovala česká stipendistka – antropoložka. Přijel jsem tehdy do Mexika na kongres, sešel se s ní a říkám, že jdu do národního archivu, kde ona dosud nebyla: „Pane profesore, šla bych s vámi, mohu?“ Naplánoval jsem bezpečnou trasu. A ona nato: „Tudy je to kratší.“ Zděsil jsem se: „To nemůžete myslet vážně, tam se neodváží ani běžní Mexičané!“ „Já tady chodím všude,“ odpověděla. Přitom chodila s brýlemi proti slunci, s batůžkem – typická turistka a nikdy se jí nic nestalo. Když jsem to vyprávěl mexickým přátelům, říkali: „Ježíšmarjá, to je blázen.“ Je fakt, že pak už jsem o ní neslyšel. A chtěli někdy okrást přímo vás? Napadli vás? V Panamě, v odpoledních hodinách. Na živé ulici ke mně přistoupili tři mládenci, kteří mě slušně požádali, abych vyprázdnil obsah kapes. Já to udělat nemohl, protože jsem měl v kapse pas, což byl v podsvětí hledaný artikl a nejbližší diplomatické zastoupení Československa bylo až v Mexiku. Takže jsem se s mladíky potýkal a měl štěstí, že mne odvezl chlapík, který mě takříkajíc spasil. Pak mi říkal: „Co vás to napadlo, chodit tu jako turista a navíc ještě s pasem?“ No, neměl jsem informaci, kam chodit nelze. Ale zažil jsem tam také, že za plného provozu začali policisté střílet po lumpovi, jenž se pokoušel ukrást slečně kabelku. Nijak jim nevadily desítky lidí v okolí! A skolili ho. Ne, že by jej odpravili na místě, ale trefili ho do nohy a pak, shodou okolností to bylo před nemocnicí, jej tam rovnou odvezli. Jak je dnes silný indiánský prvek v Jižní Americe? Dá-li se to zobecnit... Je silný různě, pochopitelně. Jsou země, kde indiáni v podstatě nejsou, nebo činí jen zlomek populace, například v Argentině. Pak jsou státy, kde tvoří větší část obyvatel, což je Bolívie. Peru je typická mestická země; indiánů je tam hodně, mesticů víc. Více než polovička se někdy uvádí u Guatemaly. A pak máte země, kde činí velký podíl příchozí z Afriky. Asi přede dvěma měsíci Hugo Chavéz, prezident Venezuely, v jednom ze svých svérázných projevů říkal, že v Latinské Americe není žádné španělské dědictví, že je tam pouze africké a indiánské! To může napadnout jenom ignoranta či muže, který je jako jediný významný politik, pokud alespoň vím, zambo čili míšenec černošsko-indiánský. Ostatně už v 19. století byli indiánští prezidenti – třeba takový Benito Juaréz v Mexiku (1860–1872) byl čistokrevný indián. Zapotek. Ti ovšem španělské dědictví nezpochybňovali. Na indiánský původ je pyšný i prezident Evo Morales v Bolívii. Jistě. Ovšem když bychom srovnávali Juáreze s Moralesem, to je výrazný rozdíl. Prvně jmenovaný byl představitelem modernizace, u Moralese si nejsem jist. On neustále mluví o tom, jak je třeba návratu k tradici. To je možná legitimní, ale pakliže budete mluvit o legitimnosti pěstování koky a budete říkat: „Indiáni ji pěstovali vždycky,“ máte pravdu, ale oni ji vždy pěstovali sami pro sebe. Ne pro světový trh. Když jde o pěstování plodin, vím, že milujete tamní ovoce a zeleninu... Tomu musí propadnout každý. Chuť je úplně jiná než v Evropě. Už v 19. století si malíř Bohumil Kroupa poznamenal o řadě plodů: „Název neznám, ale je to vynikající.“ Jedl jste i morče? Ano, ale ne přímo v Andách. Známí Peruánci z Colorada mi připravili tradiční jídla. Maso nic extra, chutnalo jako mladý králík, ale omáčka byla báječná. Co zbožňuji, je molé v Mexiku. Omáčka se dělá z kakaa a koření, jí se s fazolemi a rýží. Kakao je tradiční mexická pochutina, prvně se s ním Evropané setkali u Montezumy a kakaové boby se užívaly tehdy jako platidlo. Ony „peníze“ se poté vypily nebo snědly v podobě čokolády, což nebylo nic pro evropský jazýček – mísila se totiž paprika a hořký kakakový prášek… Takže Hernána Cortése a jeho conquistadory hlavně uchvátilo, že to podávali ve zlatých pohárech. Nevystoupil jste například na mexický Popocatépetl podobně jako dobrodruh Richard Halliburton? Nikoliv, ale vyšplhal jsem na vulkán Paricutín v Michoacánu. Sice má jen 3170 metrů, ale když kloužete sopečným popelem, stačí to. Zrod sopečného kužele, který vyrostl ze země, popsal jako první novinář Egon Erwin Kisch žijící v mexickém exilu...

 

morce2

 

To nás přivádí k českým vazbám. Je pravda, že prvním „Čechem“ na americkém kontinentě byl jáchymovský Hans Trumpel, jenž roku 1528 připlul na Haiti? To máte těžké. Kdo to byl v 16. století Čech? Ale je pravda, že Welserové, kteří budovali svou venezuelskou kolonii, tehdy nehledali ropu, nýbrž zlato. A měli s sebou důlní odborníky, mineros, jež byli určitě z Krušnohoří. Ale zda to byli Češi či Němci, se nedá říci. Prokazatelně byl v severní Americe jistý Augustin Heřman, jenž po roce 1633 vypracoval slavné mapy Marylandu. Dostal za ně pozemky, české manství, z něhož dle mýtu chtěl udělat kolonii českých náboženských exulantů. V Novém Španělsku pobýval i Andrés Morab z Brna a pochopitelně poté celá řada jezuitů z České provincie: Samuel Fritz v Amazonii, Václav Link v Baja California či Josef Neumann u Tarahumarů. V SIAS se už objevily i diplomové práce například o ekologickém pěstování kakaa, imigraci či těžbě ledku. Jakým dalším tématům se poslední dobou věnují vaši studenti? Nyní hodně mapujeme české cestopisy z 20. a 30. let minulého století, jichž existuje překvapivé množství. František Vyšata, Vlastislav Forejt a další. Texty jsme znali, ale osudy cestovatelů ne. A třeba studentka, která odevzdala znamenitou práci, se dostala až k Forejtově dceři a k materiálům, které nebyly v odborném prostředí známy. Jiná kolegyně zpracovává osudy Anny Kodýtkové, jež ve 20. letech patřila k zapáleným komunistkám, pak se rozhodla, že pojede do Argentiny. Tam asistovala při založení komunistické strany, vystřídala snad dvacet profesí a nakonec se vrátila domů, kde vydala svoje argentinské memoáry. To ale nebyly, pokud vím, jediné „gründerské“ snahy Čechů v Argentině? Máte pravdu. Ještě před první světovou válkou existoval projekt vytvoření rakouské „kolonie“ v Argentině; funkcionář agrární strany Ferdinand Klindera už obhlížel terén potom, co zde Rakousko-Uhersko dostalo nabídku kolonizovat padesát tisíc kilometrů čtverečních s tím, že je zalidní rakouští zemědělci. Ferdinand Klindera napsal velmi informovaný cestopis Český rolník napříč Argentinou. Argentinu považoval za perspektivní průmyslový trh, ale soudil, že „český rolník patří na českou hroudu, ne do Patagonie“.

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group