ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Okem sem, okem tam

 

okoText a foto Michael Fokt

 

Pro nezúčastněného pozorovatele je chameleon snad tou nejbizarnější sbírkou různých podivností, jaké mohla příroda dlouhodobou evolucí vytvořit. Zdá se, že se už od dob konce dinosaurů bavila postupným přidáváním dalších kuriozit do utváření těla těchto zvláštních ještěrů.

 

Nové výzkumy navíc ukazují, že některé „vynálezy“ chameleonů fungují ještě zvláštněji, než jsme se dosud domnívali. Hlavním smyslem chameleonů je zrak. Na své oči se spoléhají tolik, protože nemají vyvinutý ušní bubínek k citlivému vnímání zvuků. Zrakové orgány těchto ještěrů jsou vskutku unikátní ukázkou vnímání okolního světa. Zarážející je už fakt, kterého si povšimli již starověcí přírodozpytci – každé z chameleonových očí se pohybuje nezávisle na tom druhém. Není divu, že si lidé takové zvláštnosti všimli na první pohled. Každé z chameleonových očí se může ve vodorovném směru natáčet o plných 180 stupňů a ve svislém směru v úhlu přibližně polovičním. Díky nezávislému pohybu může jedno z nich sledovat dění před ještěrem, zatímco druhé hledí přes rameno a hlídá, jestli se k němu zezadu neplíží nějaký proradný lovec. Aby mohly oční bulvy neustále a plynule skenovat celé okolí chameleonovy hlavy, mají podobu obrácených šupinatých trychtýřů s malým otvorem pro zorničku uprostřed. Tento útvar vznikl srůstem obou očních víček. Díky svému přizpůsobení se oči mohou plynule otáčet téměř libovolným směrem.

 

OŽIVLÝ ZAMĚŘOVAČ

Ještě větší senzací je však způsob, jak chameleoní oči vnímají svět a jak mozek bizarních ještěrů jejich informace vyhodnocuje. My lidé jsme zvyklí vidět své okolí trojrozměrně – prostorově – a díky tomu také přesně odhadovat vzdálenosti mezi předměty kolem nás. Obě naše oči jsou namířené dopředu a jsou od sebe vzdálené několik centimetrů – na obličeji přece musí zbýt trochu místa pro náš všetečný nos. Každé oko proto vidí krajinu před námi z trochu jiného úhlu a svůj obraz posílá do mozku. Mozek pak oba mírně posunuté obrazy složí dohromady a vytvoří dojem trojrozměrného vnímání prostoru. U chameleonů to tak ale fungovat nemůže. Po většinu času hledí každé z jejich očí jiným směrem a vidí tedy úplně jinou část zorného pole než druhý zrakový orgán. Po složení obou výjevů by pak v mozku vznikl zmatený obraz podobný dvojí expozici na stejné políčko fotografického filmu. Řídicí nervové centrum chameleonů proto obrazy z obou očí neskládá. Šupinatí dravci slídící mezi listím po chutném hmyzu však evidentně vzdálenosti přesně odhadují, jinak by nemohli používat svou vybroušenou loveckou techniku. Dělají to nečekaným způsobem – jejich mozek posuzuje napětí oční čočky při zaostřování. Tak se „dozví“ vzdálenost od předmětu, na který oko zaostří, stejně jako si při fotografování můžeme odečíst vzdálenost od roviny ostrosti na stupnici objektivu.

 

VIDÍ I ZA ROH

Sama oční čočka je dalším skrytým unikátem chameleonů. Na rozdíl od všech ostatních obratlovců nemá povrch vyklenutý ven, ale zaoblený dovnitř. Nefunguje tedy jako „klasická“ oční čočka, která zaostřuje obraz do jednoho bodu, ale jako rozptylka, která obraz zvětšuje podobně jako optická soustava teleobjektivu. Má to ještě jeden zajímavý důsledek. Jedna z optických charakteristik oka, takzvaný uzlový bod, se posouvá vpřed někam mezi čočku a rohovku. U nás je totožný s osou otáčení oční koule. Když tedy vidíme dva předměty v zákrytu (třeba v lese dva stromy stojící za sebou), jsou pro nás v zákrytu stále, i když koulíme očima sebevíc. Chameleoni ale vidí jinak. Když pohnou okem (aniž by hnuli hlavou), předměty ze zákrytu „vykouknou“ – zdánlivě se vůči sobě posunou. Díky tomu bystrozrací ještěři dohlédnou svým způsobem „za roh“. Mohou si prohlédnout i věci, které se nám odkryjí až ve chvíli, kdy pohneme celou hlavou nebo rovnou uděláme krok stranou.

 

ZAMÍŘIT, PAL!

Další z unikátních zvláštností chameleonů je způsob, jakým se zmocňují potravy. Loví nejrůznější hmyz a větší druhy chameleonů i jiné ještěry, ptačí mláďata či dokonce drobné savce. Musejí však přitom vyřešit jeden problém. Žijí většinou ve větvích stromů nebo keřů a zřídkakdy se proto můžou k čilé kořisti přiblížit až na dotek. Hbitý hmyz vyhřátý sluncem by navíc při klasickém lovu pomalému plazovi pravděpodobně často unikl. Chameleoni mají proto v záloze další „převratný vynález“. Na dně ústní dutiny čeká svinutý dlouhý trubicovitý jazyk, který je stejně dlouhý jako tělo chameleona. U velkých druhů tedy může dosáhnout do vzdálenosti větší než třicet centimetrů. Právě on je tím rychlým poslem, kterého lovec vyšle pro chutné sousto. Konec jazyku je rozšířený v jakousi přísavku pokrytou lepkavou látkou, která spolehlivě přilne k tělu bezmocné oběti. Někteří chameleoni mají na jejím okraji dokonce jakési „prstíky“, kterými jazyk lapenou kořist přidrží. Celá akce vymrštění jazyka i s jeho navrácením do tlamy trvá zlomek sekundy. Nejdůležitější část, výstřel směrem k oběti, přitom zabere pouhých několik setin vteřiny. Lepkavý terč letí hmyzu vstříc rychlostí pěti metrů za sekundu, takže zpravidla nemá nejmenší šanci na únik. Celou bleskovou akci ovládá složitý svalový aparát zadní části tlamy, hrdla a okolních oblastí. O vymrštění jazyka se stará hlavně okružní sval, který jej svým stahem katapultuje podobně jako naše ruce mokré mýdlo, které znenadání sevřeme. Zpět do úst jazyk „sroluje“ podélný sval, který během vymrštění odpočívá v jeho nitru.

 

MRŠTNÝ LOUDA

Těsně před vymrštěním se obě chameleonovy oči upřou přesně na nic netušící sousto. Protože však plaz patrně nepoužívá „klasické“ prostorové vidění, je kompletní fungování očí při zaměřování kořisti stále tak trochu záhadou. V porovnání s rychlostí konečné fáze lovu připomíná zbytek života chameleona zpomalený film. Ve větvích se pohybuje opatrně a s nekonečnou trpělivostí, jako by se bál, že každou chvíli spadne do hlubiny pod sebou. Přitom byste mezi větvemi pralesních stromů jen těžko hledali tvora, který by byl životu na stromech přizpůsobený lépe než on. Srostlé prsty na koncích všech čtyř jeho končetin vytvářejí klíšťky, jež se pevně přichytí jakékoli slabší větévky. Ve složitějších situacích či při zakotvení těla před vystřelením jazyka mu pomůže silný ovíjivý ocas, který funguje jako pátá končetina. Tělo chameleona je zploštělé jako list, aby se co nejvíce ztrácelo ve svém přirozeném prostředí. Pomalý pohyb má však pro váhavého střelce hned několik důvodů. Při lovu nevyplaší ostražitou kořist, sám se neprozradí všudypřítomným predátorům a navíc uspoří velké množství drahocenné energie.

 

oko2

 

BAREVNÉ DIALOGY

Jako by toho nebylo dost, může se tělo chameleonů pochlubit ještě další zvláštností. Je vlastně jakousi oživlou barevnou paletou. Pod průhlednou pokožkou se skrývají tři vrstvy buněk nesoucích barevné pigmentové granule, takzvaných chromatoforů. Nejblíže povrchu jsou buňky žluté a červené, pod nimi bílé a takové, které vytvářejí modravé tóny. Zcela vespod je vrstva chromatoforů nesoucích černé barvivo melanin. Pod taktovkou autonomních nervů i centrální nervové soustavy buňky jednotlivých vrstev smršťují či roztahují své výběžky a vysílají do nich barvivo nebo ho naopak stahují do svého středu. Díky této buněčné symfonii se na kůži chameleona vytvářejí nejrůznější barvy a vzory, které může živočich plynule měnit. Celý proces je přitom poměrně rychlý. Někdy proběhne změna zbarvení i za několik málo sekund. Díky barvoměně se mohou chameleoni pružně přizpůsobovat prostředí, ve kterém se pohybují. Zamaskují tak svou přítomnost před dravci i kořistí zároveň. Změna barvy těla pro ně však má mnohem dalekosáhlejší význam. Při ztmavnutí jejich tělo pohlcuje mnohem víc slunečního záření, než když na sebe vezmou světlý šat. Barvoměna jim tak pomáhá regulovat tělesnou teplotu. Rychlými změnami zbarvení navíc můžou jedincům vlastního druhu sdělit překvapivé množství informací. Vyjadřují tak podráždění, obavy i připravenost k páření. Samičky dávají svým svatebním úborem nápadníkům najevo, zda mají zájem o jejich partnerské služby. Když zabřeznou, sdělují změnou barvy svému okolí, že už se pářit nechtějí. Samec poražený v boji o partnerku může zase zblednutím vyvěsit bílou vlajku, aby se vyhnul dalším útokům úspěšnějšího soka. Podle nejnovějších zjištění se navíc zdá, že chameleoni dokážou vnímat světlo celým povrchem těla. Jejich kožní pigmentové buňky totiž obsahují bílkovinu, která je velmi podobná látce v našich očích a která nám umožňuje vidět.

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group