ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Cestování tmelí vztahy

 

vztahyPtala se Barbora Literová, foto archiv Leoše Šimánka

 

Fenomén. To je Leoš Šimánek. Vypadá jako Reinhold Messner, na cestách žije jako Jack London. Se svými diashow objíždí každoročně Českou republiku a pokaždé má nabité sály jako popová hvězda.

 

Návštěvníci vzrušeně naslouchají vyprávěním o dobrodružstvích, která překvapivě absolvuje vždy v doprovodu své rodiny. Dobrodruh a přitom rodinný typ. To zní jako hrdina moderní doby. Jak se vám to podařilo skloubit? Já to nijak neplánoval. Z mé strany nešlo o žádný vykalkulovaný pokus o image. Prostě to vyplynulo ze života a zjistil jsem, že mít na cestách své blízké mi vyhovuje. Navíc jsem dal ženě slib u oltáře. Kdybyste to své ženě tenkrát neslíbil, utekla by vám? Lenku jsem poznal v lednu 1990 v Orlických horách, kde rodiče měli chlapu a kde můj otec založil školu v přírodě. Všiml jsem si tam sympatické hezké učitelky, která s dětmi lyžovala. Chtěl jsem udělat dojem, a tak jsem jí v rámci konverzace nabídl, že se chystám s kamarádem do Ruska a jestli by se k nám nechtěla připojit. K mému velkému překvapení souhlasila. Jedna žena se dvěma muži na cestách, může to fungovat? Kupodivu vše probíhalo naprosto výborně. Nedocházelo k žádnému pnutí. Tam jsem si řekl, že s touhle holkou do nepohody se ožením. Vy jste ale v životě neměl nouzi ani o dramatické momenty. Emigroval jste do Německa, pak do Kanady, v nepřítomnosti jste byl za své politické postoje odsouzen k nuceným pracím. Co bylo impulzem k odchodu ze země? Můj otec, profesí kantor, vedl před válkou skautský oddíl. Vštípil mi, že si mám vážit přírody. Pod jeho vlivem jsem si našel vztah k horám a vodáctví. Pak přišli nacisti, po nich komunisti. Táta trpěl v obou režimech, aby udržel partu kluků pohromadě a hlavně myšlenku sounáležitosti. Už jako dítě jsem v rodině vnímal pohnutou situaci. V šedesátém osmém jsem byl Dubčekovou politikou nadšený a tušil jsem, že by mohla nastat změna k lepšímu. S partou kamarádů jsem tehdejší dění aktivně podporoval. V srpnu jsme pak strhávali rudé hvězdy, psali vápnem okupantům vzkazy, ať táhnou domů. Následky na sebe asi nenechaly dlouho čekat. Přesně tak. V Plané u Mariánských Lázní jsem zastával post vedoucího stavebního úřadu. Pro výstrahu jsem byl sesazen z funkce, což mě pochopitelně rozčílilo. To byl ten impulz, kdy jsem pochopil, že v dohledné době to lepší nebude, že se železná opona uzavřela. Řekl jsem si, teď nebo nikdy. S mou první manželkou jsme tehdy sebrali pár nejnutnějších věcí a na pražském hlavním nádraží jsme se na neurčito rozloučili s naší republikou. Musel jste zfalšovat výjezdní doložku, aby se vám to podařilo. Tenkrát z vás systém udělal kriminálníka z donucení. Protože jsem byl krátce před Pražským jarem v Německu, měl jsem v pase výjezdní doložku. Jako vystudovaný stavař jsem docela slušný kreslíř, takže jsem našim dokladům trochu pomohl. Jaký svět čekal za komunistickými branami? Krásný a krutý zároveň. Našli jsme azyl v západním Německu. Pracoval jsem nejdřív v továrně, učil se jazyk, šlo mi to ale poměrně snadno a rychle jsem se vypracoval. Uchytil jsem se jako projektant, později jsem si jako architekt založil vlastní společnost. Dařilo se. Měl jsem hezký dům, rychlé auto. Dřel jsem jako kůň. Manželka měla také dobrou pozici, jenže záhy zemřela na rakovinu. Kdy se ve vaší projektantské kanceláři ozvalo volání dálek? Když mě navštívil kamarád a uchvátil mě svým vyprávěním o zážitcích z cesty po Kanadě. V ten okamžik jsem neváhal opustit rýsovací prkno a odjet mimo civilizaci. Tam proběhl můj přerod ze zajištěného architekta v tuláka bez jisté existence. Když jsem se vrátil zpátky do Německa, věděl jsem, že v kanceláři už dál pracovat nebudu. A z Němce jste se stal Kanaďanem. Zažádal jsem si o kanadské občanství, své idylické útočiště, srub, jsem si za pomoci kamarádů vybudoval uprostřed severské divočiny. Domů do Čech jsem se vrátil hned začátkem ledna roku devadesát, to už bylo moje jezero dostatečně zamrzlé, a já se tak mohl dostat v letadle na lyžích ze svého divokého ráje. Jak si člověk může vybudovat srub v kanadské divočině? Předpokládám, že to není tak jednoduché a že je k tomu třeba mnoho razítek. Je zde několik podmínek. Musíte být občanem Kanady a navíc obyvatelem Severozápadních teritorií. K tomu, abyste si mohli v divočině vybudovat obydlí, je třeba prokázat tam nějakou činnost. Asi jste se neprokázal jako stavitel. Nikoli, jako zlatokop. Získal jsem licenci, což nebylo nijak obtížné, vykolíkoval si území a postavil obydlí. Byla to sice jen zástěrka, ale je pravda, že se zlato u jezera Clark skutečně rýžovat dá, jenže by to stálo spoustu námahy za málo peněz. Začátkem sedmdesátých let vstoupil v Kanadě v platnost metrický systém. Takže zatímco já si budoval rozlehlý srub v metrech, místní úředníci pořád ještě přemýšleli ve stopách. Ti mi ho povolili deset na dvanáct a žasli pak nad jeho velikostí. Na srub jste se vypravil i se svou novomanželkou Lenkou a jejím synem Jakubem. Strávili jste tam společně rok, uprostřed lesů, obklopeni pohořím Mackenzie s civilizací vzdálenou dvě stě kilometrů. Není po takové době samota k zbláznění? Pro nás ne.

 

vztahy2

 

Žijeme tam odříznuti od okolního světa skutečný život bez starostí, které na člověka nanesla civilizace. Věnujeme se jeden druhému, nasloucháme si, bavíme se. Když se vrátíme domů, do našeho domu v Podkrkonoší, je to právě naopak, všichni jsme rozlítaní, řešíme si svoje povinnosti a najít si společnou chvilku je vzácnost. Proto tak rád cestuji s rodinou. Od roku 1990 je to u nás pravidlo. Jsme například jediná rodina na světě, které se podařilo v doprovodu dětí absolvovat trasu americkým západem, vedoucí od mexické ke kanadské hranici. Pacific Crest Trail celkem měří 4250 kilometrů, a my tu stezku zvládli během dvou let pěšky a koňmo. Lidé, které jsme na cestě potkávali, nechtěli věřit, do čeho jsme se to pustili. Děti přitom byly celou dobu nadšené a braly to jako ohromné dobrodružství. Posiluje cestování mezilidské vztahy? Určitě se toho o tom druhém hodně dozvíte. A pokud projde vztah zkouškou, jakou je pobyt v divočině, nemůže to dopadnout špatně. Je to buď a nebo. Jak vypadá takový běžný den v kanadském srubu? Musíme hodně pracovat, abychom přežili. Lelkování a romantika je ve filmu, skutečnost je ale jiná. Jestliže chceme něco jíst, musíme si to ulovit. Jestliže chceme, aby bylo teplo, musíme jít na dřevo, a když chceme zeleninu, musíme si ji vypěstovat. Varianta, že nemusím, protože si skočím do obchodu, tam neexistuje. Vařil jsem si i pivo a žena dělala marmelády. Nedokážu si představit, že bychom se tím zabývali v Česku, když je vše tak lehce dostupné. Poraďte, jak si uvařit pivo v divočině. Není to extra složité. Měkká voda z jezera, chmel a slad se povaří, pak se přidají kvasnice. Směs se nechá ustát a další den se slije do demižonu. Tři týdny vše bublá a kvasí. Nakonec se přidá trochu cukru a pivo se může stáčet do láhví. Je silné, chutná výborně a nádherně pění. V Kalifornii vám proviant odnesl medvěd. V jakých situacích jste měl o rodinu strach? Příhoda s medvědem zní legračně, do smíchu nám ale opravdu nebylo. Přišli jsme o veškeré zásoby a doplnit je znamenalo jít několik dní pěšky. Další tvrdou lekci od přírody jsme dostali při plavbě na nafukovacích člunech z Kanady na Aljašku. Přestože jsem se předtím snažil rizika omezit na minimum a obletěl jsem celou trasu sportovním letadlem, některá možná úskalí ani nedomyslíte. Ve fjordu u ledovce LeConte nás uvěznily kry. Museli jsme se prosekávat ledem a bylo to opravdu o fous. Manželce u oltáře jsem taky slíbil, že míra rizika na našich cestách bude nejvýš deset procent. Někdy se nám to ale nečekaně přehoupne přes stovku. Doslechla jsem se, že své toulavé boty chcete také pověsit na hřebík. Každé své poslední cestě říkám poslední. Jenže pak zjistím, že by bylo fajn, abychom se ještě podívali do Austrálie, kam se mimochodem chystáme letos v červnu. Květen trávíme pravidelně na Ródosu, kde píši s manželkou texty k mým fotografickým knihám. Vyrazím si s blokem, tužkou a gumou a za měsíc je kniha na světě. Lenka pak můj rukopis přepisuje do počítače. V budoucnu bych tam chtěl psát dobrodružné romány. Jeden jsem už napsal, knihu jsem nazval V zajetí polární zimy. Psaní románů je pro mne ohromný špás.

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group