ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Dřív, než se rozpustí

 

rozpustiText Michal Dvořák, foto Petr Horký

 

„Severní pól je hlavně o palici. Můžete mít dostatek peněz, výbornou fyzičku, ale jak nemáte v hlavě srovnané kam a proč jdete, tak se brzy vracíte zpět na základnu. V tom lepším případě,“ říká cestovatel Petr Horký.

 

Ví, o čem mluví – loni s polárníkem Miroslavem Jakešem absolvovali zatím nejdelší českou expedici k severnímu pólu. Doba velkých polárníků Nansena, Amundsena či Herberta je již nenávratně pryč. K severní točně míří každý rok na dvě stovky lidí, mezi nimi turisté, které dopraví helikoptéra přímo na pól, kde si bouchnou šampaňské, vyfotí si displej GPS s magickými číslicemi 90°00'00', a když je jim frišno, letí zpět. Další se nechají vysadit v takové vzdálenosti od pólu, na kterou se cítí. Každý rok se však najde také několik opravdových nadšenců, kteří si chtějí sáhnout až na dno. Dobýt pól. Obecně se dnes za dobytí severního pólu považuje překonat poslední stupeň severní šířky (last degree) vlastními silami, tedy bez pomoci psů nebo třeba motorového skútru. Celkem to dělá sto dvanáct kilometrů. Petr Horký a Miroslav Jakeš si však stanovili ještě náročnější úkol. „Výzvou pro nás byla slavná expedice Reinholda Messnera, který na cestě k pólu překonal dva stupně severní šířky, tedy přes dvě stě kilometrů,“ vysvětluje Petr Horký. Následovaly dva roky příprav, jednání, shánění financí. Morální podpory se cestovatelům dostalo i od předních českých cimrmanologů. Polárníci jim na oplátku slíbili, že pokud najdou ztracený kompas výpravy Čecha Karla Němce, vrátí ho dědicům.

 

V HLAVNÍ ROLI BULDOZER

Cesta, na jejímž konci byl kdesi daleko na severu nejistý pól, začala čekáním. Na Špicberkách. Je to nádherný kout Země, který by sám o sobě stál za důkladné probádání. Téměř panenská krajina pod březnovým sluncem, venku minus třicet, prostě nádhera. Expedice ale nabírala zpoždění. Na vině byl stávkující buldozer na ruské polární stanici Barneo. Ta se buduje každý rok v březnu kolem devětaosmdesáté rovnoběžky na driftujícím ledu, ale bez buldozeru to zkrátka nejde. Pouze buldozerem lze led upravit do jakžtakž rovné podoby, aby tam dokázalo přistát letadlo s vybavením stanice i s polárníky. Pravda, v roce 1925 po kolizi svých létajících člunů Dornier Wal dokázali polárník Amundsen a dalších pět mužů sami upravit ledovou plochu tak, že z ní mohli vzlétnout. Ovšem tehdy usilovně kopali a přehazovali led tři týdny, aby se zachránili. To si však polárníci na Barneu nemohli dovolit, protože expediční sezona v Arktidě trvá pouze do dubna. Pak už ledy tají. Naštěstí se nakonec buldozer uráčil a přistávací plochu upravil, a tak oba čeští cestovatelé přistáli 1. dubna v rozestavěném Barneu. V tu chvíli se Petr Horký a Miroslav Jakeš ocitli nějakých sedmdesát kilometrů od severního pólu. Za pár hodin je už ale helikoptéra odnášela na místo, kde to všechno teprve začne. Dvě stě kilometrů od severní točny. Teď už jsou odkázáni jen sami na sebe. Na své vybavení, schopnosti a hlavně psychiku.

 

DRIFTUJÍCÍ PEPE

Na led s nimi z helikoptéry vystoupil také první Latinoameričan, který zdolal korunu planety – šest nejvyšších vrcholů všech kontinentů, ekvádorský horolezec Pepe Jijón. S českou výpravou se seznámil už na Špicberkách, jako správný samorost však Petra s Mirkem ujistil, že na pól pošlape sólo, a že si s ním tedy nemusejí lámat hlavu. „Vyrazili jsme společně,“ vzpomíná Petr Horký. „Pepe měl ale bídné zkušenosti s pochodem na lyžích a ještě horší s tempem, které jsme nasadili. Držel se sice nějakých tři sta metrů za námi, ale když jsme zastavili a on k nám došel, tak jsme viděli, že má dost!“ V tu chvíli si mohli výbrat ze dvou možností – buď Pepeho nechají napospas osudu, chtěl jít přece sólo, nebo se o něj postarají. „Říkali jsme mu, ať se zapře, že na to má, není to přeci žádný elév, a on se vážně snažil. Bylo ale jasné, že trpí jako kůň. Vzali jsme deset kilo jeho bagáže a doufali, že se nezhroutí.“ První dny Arktida ukazovala tu nejdrsnější možnou tvář. Drift byl šílený. Led se posouval směrem na jih rychlostí čtyřiadvaceti kilometrů za den. To znamená, že když ujdete za celý den dvacet čtyři kilometrů, tak se ráno probudíte na místě, ze kterého jste včera vyšli. K tomu udeřily těžko představitelné mrazy. „Nebrali jsme si teploměr, ale ve vodce mi zmrzly velké kusy ledu. Vodka se mění na viskózní želé někde v minus pětatřiceti, led se v ní tvoří při minus pětačtyřiceti. A to byla v saních. K tomu fičelo proti nám a padal sníh. To podle tabulek US Army sníží teplotu třeba ještě o deset stupňů. Nic mi ale neumrzlo, mám všechno,“ vzpomíná teď už se smíchem Petr Horký. A Míra Jakeš dodává, že podobné podmínky ještě na cestě k pólu nezažil.

 

ŽIVOUCÍ ARKTIDA

V takových okamžicích se naplno projeví psychická připravenost. Štreka se zdá být nekonečná a každé zastavení hrozí promrznutím. Jde se v lehčím pochodovém oděvu, aby se člověk nepotil. Po deseti sekundách, kdy vysoukáte ruku z rukavic, abyste udělali pár záběrů, vám omrzají konečky prstů. Oči máte ale navrch hlavy. Neskutečně proměnlivá Arktida přímo před vámi tvoří krajinu. Ledy se o sebe třou a za úžasného kvílení a burácení před vás kupí kouzelné, ale těžko překonatelné hromady ledu − torosy. Není zrovna bezpečné chodit do jejich blízkosti, protože kde jsou torosy, tam je led nejaktivnější a neopatrného či pomalého polárníka může každou chvilku uvěznit. Někdy ale není jiná možnost než ledové hromady zdolat. A to není se šedesátikilovou zátěží a saněmi nic jednoduchého. V tu chvíli oceníte jednoduchou genialitu starého severského triku – tuleních pásů na lyžích. I ty nové, syntetické, poslouží jako pravá tulení kůže. Při pohybu do kopce lyže nepodkluzují, při pohybu z kopce jedou. Jak Míra Jakeš, tak Petr Horký byli na toto všechno připraveni. Ekvádorec ale s takovými podmínkami nepočítal a šlapal z posledního. „Vždy večer ve stanu sice trochu pookřál a chodil si k nám popovídat, ale s dalšími kilometry se situace zhoršovala. A nám se pól vzdaloval,“ říká Petr Horký. Řešením byla helikoptéra, která by Pepeho vyzvedla. Ovšem ostřílený Viktor Bojarskij ze společnosti Vicaar, která jako jediná lety zajišťuje, byl nekompromisní. Pepeho podpořil, ale vrtulník nepošle, dokud nepůjde o život. Chtěl jsi na pól? Tak jdi!

 

SMÍŘENÍ

Říká se, že při dobývání žádného koutu planety nezemřelo tolik lidí jako při cestách na severní pól. Lidé tu umrzali, padali k zemi vysílením a hladem, podléhali sněžné slepotě, bílému šílenství a ledním medvědům. Propadali se do vody nebo navždy zmizeli na utrženém ledu. Ví se i o několika případech kanibalismu. A to všechno proto, že Arktida není kontinent jako její jižní kolegyně. Jsou to stále se pohybující obrovské masy ledu, který je ale místy velmi slabý. Každý večer usínáte s vědomím, že se v noci pod stanem může rozevřít led, jako se to stalo bratrům Messnerovým. Každý den se pak probouzíte do jiné krajiny. Kde byla včera bílá rovná pláň, je dnes nepřekročitelná řeka, a naopak. Velikost té krajiny je všudypřítomná. „Pravidelný pohyb, pravidelný dech, námaha a relativně monotóní krajina – to všechno se v podstatě podobá meditaci. A pokud jdete v pohodě a nemusíte řešit nějaký fatální problém, myšlenky se začnou toulat kdesi v krajině vlastní duše,“ vyznává se Petr Horký, „Najednou jako bych začal odpouštět všem, kteří mi někdy v životě ublížili. A kdesi hluboko v sobě jsem ucítil velebný mír. Až mi z očí vyhrkly slzy a začaly přimrzat na tvářích.“ Petr tak možná dosáhl cíle své cesty dávno před pólem. Ovšem pohled na plahočícího se Pepeho přivedl oba české polárníky rychle zpět do reality. Před nimi se navíc otevřela mohutná průrva mezi ledy. Dál už to nešlo. Co dělat, když se před vámi v Arktidě zničehonic objeví řeka? Jsou dvě možnosti. Buďto vyrazit podél toku a hledat místo, kde je dostatečně silný led, nebo na místě přenocovat a doufat, že řeka do rána zamrzne, nebo že vás drift pootočí na sever tak, že se jí vyhnete. S tím rizikem, že do rána může být z řeky moře. „Mírovi Jakešovi jsem naprosto důvěřoval. Bezpečně poznal, kdy se dá přes led projít a kdy už je příliš tenký. Vydali bychom se podél řeky, ale s Pepem to už nebylo možné. Byl na konci,“ říká Petr Horký. Postavili stan a opět zavolali Bojarskému, který tentokrát helikoptéru už přislíbil. Peklo pro Pepeho skončilo.

 

rozpusti2

 

KONEČNĚ PÓL

Když přiletěla helikoptéra, nasedli do ní všichni tři. České polárníky vysadila daleko za řekou, kde byl led opět pevný, Pepeho pak odnesla až na severní točnu, aby si ji zaslouženě užil. Našlapáno měl stovku kilometrů v těch nejdrsnějších podmínkách. České výpravě se však sen o zdolání Messnerových dvou set kilometrů rozplynul. Čekání na Špicberkách a potíže s Pepem je natolik zdrželo, že by v plánovaném termínu dojít nestihli. Přestože je ale helikoptéra poponesla o příjemný kus cesty, zbývalo před českými polárníky ještě několik desítek kilometrů. Arktida se však tentokrát rozhodla nastavit svou vlídnější tvář. Cesta v rázném pochodovém rytmu ubíhá rychle a až na nějaký toros či úzké říčky nemusejí polárníci překonávat žádné překážky. Poslední úsek cesty byl pak rovný jako kulečníkový stůl. „Chodili jsme tou bílou planinou, v ruce GPS, a hledali jsme ten téměř mystický bod, kde zemská osa protíná Zeměkouli. A pak nám do toho zavrčela helikoptéra,“ vypráví Petr Horký. Turisté. Z helikoptéry se vyhrnulo jedenáct Italů, fotili se, připíjeli šampaňským a zpívali. „Pak se nás zeptali, jak dlouho jsme k pólu šli my. Když jsme jim řekli, že dva týdny a že jsme ušli přes sto padesát kilometrů, začali se fotit i s námi. Připadal jsem si jako cvičený lední medvěd,“ vypráví Petr Horký. Kdo by si ale nechal zkazit chuť z takového okamžiku několika všetečnými Italy? Čeští polárníci si naplno vychutnávali nádherný pocit malého velkého vítězství. Žádný Čech před nimi nevykonal takový pochod k pólu, sto padesát kilometrů vlastními silami. Možná Karel Němec. Na jeho poctu do sněhu zakopali DVD Dobytí severního pólu a podívali se po kompasu slavného polárníka. Na pólu pak strávili několik dní a natočili o nejsevernějším bodě Země dokumentární film. To se ovšem kvůli driftu neobešlo bez neustálého hledání toho správného místa. „Jasně, pól je o ukojení ega, to nezapírám. Pro mne ale bylo hlavní motivací něco jiného. Chtěl jsem natočit film na téma proměny času, proměny Arktidy. Objevuje se totiž stále více hlasů, že se Arktida rozpustí. Má tedy smysl budovat archiv, díky kterému budeme vědět, jak Arktida vůbec vypadala,“ říká Petr Horký. Vědecké studie z posledního roku mu dávají za pravdu. Arktida se otepluje dvakrát rychleji než ostatní části planety a do konce století může být v létě bez ledu.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group