ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Na počátku vládla žena

 

zenatext Vička Gančeva, ilustrace Dalibor Nesnídal

 

Amazonky nejsou jen postavy z říše bájí. Byly doby, kdy měly velké říše a silnou armádu, před níž se třásla vojska po zuby ozbrojených mužů.

 

Dávný svět antických válečnic ožívá v současnosti díky nejnovějším archeologickým objevům, které nám připomínají neprávem zapomenuté doby, kdy nejvyšší politika, diplomacie a války byly výhradně doménou žen. Kořeny Amazonek je třeba hledat v dávných časech, kdy byla uctívána mateřská božstva a mateřství bylo považováno za posvátné. Jedním z nejrozšířenějších kultů v těchto dobách bylo uctívání Velké matky země, známé také jako Magna Mater nebo Matka země. Žena byla tehdy přirovnávána k zemi, na jejíchž tajemných silách závisel život všech živých bytostí. Byla ztělesněním její plodnosti a života. Žena – matka byla považována za následnici a zástupkyni Pramáti země. Z těchto dávných časů se v zemi zachovalo mnoho figurek mateřských božstev. Jejich podoba a zobrazení symbolů se v průběhu času začalo lišit, ale základní charakter přetrval velmi dlouho – nahé ženské tělo se zvýrazněnými pohlavními znaky: narůstající břicho nesoucí nový život a prsa, symbol hojnosti a přežití. V některých antických kulturách důležité postavení žen stále přetrvávalo. Žena byla nositelkou politické i životodárné moci, jako panovnice i jako manželka a matka. Proto byla vysoká politika v těchto společnostech vždy ženskou doménou. Děti dostávaly jméno podle matky, po svatbě muž přijal jméno své manželky a přestěhoval se k ní. Pro antické Řecko, kde již ve středu společnosti stáli muži, to bylo něco nepředstavitelného. Hérodotos popisuje mravy v Lýkii, ležící v Malé Asii, následujícím způsobem: „Mají zvláštní obyčej, v němž se liší od všech ostatních lidí. Pojmenovávají se po svých matkách a ne po otcích. Při představování uvádějí rodné jméno své matky a pramáti.“ O sto let později Hérakleidés z Pontu zprávu doplnil: „Lýkijci nemají zákony, nýbrž jen zvyky, od starých dob jim vládnou ženy.“ Vláda žen naháněla pravděpodobně hrůzu i Aristotelovi, a proto ji označoval za rozklad demokracie.

 

PRÁVO PRVOROZENÉ DCERY

Pradávná moc žen nebyla cizí ani starému Egyptu. Hérodotos zaznamenal: „Ženy u nich chodí na trh a obchodují, muži zůstávají doma a tkají. Synové nejsou povinni živit své rodiče, když nechtějí, kdežto dcery tuto povinnost mají.“ Diodóros Sicilský se v prvním století před naším letopočtem podivoval nad tím, že se egyptský ženich před vstupem do manželství písemně zavazuje poslouchat a respektovat svou nastávající. V Egyptě si ženy ještě v pozdní době římské mohly samy vybírat manžela, a rovněž jim bylo dovoleno se s ním po vyplacení patřičného odstupného rozvést. Také královna požívala v Egyptě větší moc a úctu než král. Z výzkumů panovnických dynastií vyplynulo, že království se dědilo po matkách. Trůn nedědili synové, ale dcery. Možná i proto byly v královských rodinách běžné sňatky mezi sourozenci, aby se syn také mohl podílet na politické moci. V této souvislosti existuje názor, že mýtus o Osiridovi a Isidě představuje podobný svazek. Jejich spojení symbolizovalo ženu-Zemi, kterou oplodňoval muž-Nil. Pod vládu žen neboli gynekokracii patřila i dávná Libye. O jejích obyvatelích již zmíněný Diodóros Sicilský píše: „Veškerou autoritou oplývá žena, v jejíchž rukou spočívají všemožné veřejné odpovědnosti. Muži se naproti tomu starají o domácí záležitosti, které vyřizují ženy u nás. Musejí se řídit příkazy manželek. Mají zásadně zapovězeno vykonávat válečnou službu, státní funkce nebo zastávat veřejný úřad, což by jim možná dodalo odvahy vzepřít se svým ženám. Hned po narození se děti předávají mužům, kteří je posléze zaopatřují mlékem a stravou přiměřenou jejich věku.“ Matrilineární kulturní odkaz se zachoval také ve Španělsku. Strabón (66 př. n. l.–asi 24 n. l.) ve svém Zeměpise poznamenal, že muži hispánského kmene Kantabrů přinášejí věno svým ženám, z potomků dědí jen dcery a sňatky mezi sourozenci pro získání podílu na mocenských právech jsou běžné. Tyto zákony se zachovaly až do novověku. Podobné to bylo u Basků. V matriarchální společnosti začali v průběhu času muži bojovat o přímé mocenské postavení. Aby získali větší podíl slávy, moci i bohatství, vedli z počátku v rodině „tichou válku“, která postupně přešla v otevřený boj. Bylo popsáno mnoho příběhů o tom, jak milenci, manželé nebo synové využívali citů a slabých míst svých matek a žen, aby dosáhli vytouženého cíle. Tím také uctívaná božstva začala postupně měnit pohlaví, neboť kdo měl moc, určoval i pohlaví bohů. Odborníci se domnívají, že právě v dobách, kdy mužská božstva začala nahrazovat ženská, pravděpodobně vzniklo společenství Amazonek. Zpočátku jeho příslušnice poukazovaly na převrácení tradičních hodnot. Posléze se radikalizovaly ve snaze původní hodnoty zachovat.

 

SVĚDECTVÍ STARÝCH SPISŮ

Mnoho vzrušujících a zajímavých příběhů o Amazonkách pochází z pera řeckého cestovatele Hérodota, který se zapsal do paměti lidstva jako otec dějepisu. Tento pozoruhodný muž, který se narodil roku 484 před naším letopočtem v Halikarnassu v Malé Asii, si na svých cestách vedl deníky, do kterých zaznamenával své dojmy a poznatky, rozhovory s lidmi, analýzy a kritické postřehy. Velkou část těchto deníkových záznamů moderní věda přijímá jako věrohodné a řadí je mezi historická fakta. Při práci s nimi je ovšem třeba brát zřetel i na skutečnost, že Hérodotos věřil v bohy a osud a jeho spisy obsahují celou řadu odkazů na mýty a legendy. Řekové Amazonky nikdy nepochopili. Odkazovali je do říše bájných bytostí obklopených tajemnem. Podle řecké mytologie byl otcem prvních Amazonek bůh války Áres a matkou jeho vlastní dcera, nymfa Harmonia. Diodóros Sicilský v prvním století před naším letopočtem napsal, že Amazonky mají „způsob života úplně odlišný od našeho“, a že se neustále cvičí v boji. Mladé dívky musely určitou dobu sloužit ve vojsku a po tu dobu zůstávaly pannami. Po propuštění z armády se mohly vdát, aby měly děti. S muži se však Amazonky scházely jen na krátkou dobu především za účelem zachování rodu. Ponechávaly si přitom jen děti ženského pohlaví a chlapce po dvou letech od narození vracely otcům. Hérodotos píše, že žádná dívka se nevdala, dokud nezabila alespoň jednoho nepřítele. V jeho Dějinách, v knize IV., je dokonce zmínka o tom, že „některé zestárnou a zemřou neprovdány, jelikož se jim nepodařilo toto poslání splnit“. Amazonkám podle této knihy vládla královna a jejich armáda vedla války stejně často a za stejných okolností jako muži. Velmi často Amazonky bývaly v boji mnohem statečnější než jejich protivníci a řeckým hrdinům byly rovnocennými sokyněmi. Pod jménem Amazonky vstoupily do dějin proto, že si prý uřezávaly prs, aby mohly snáze napínat luk – řecký výraz pro bezprsé je amazos. Další název, který se v literatuře také vyskytuje, je skythský oiorpata, v překladu mužobijky.

 

KDY ŽILY AMAZONKY?

Jeden z nejpodrobnějších popisů života společenství Amazonek přinášejí spisy Diodórovy. Týkají se Amazonek, které obývaly břeh Thermodontu blízko Černého moře. Vládla jim královna, která měla obrovskou moc a vynikala velkou odvahou. S perfektně vycvičeným vojskem neustále podnikala válečné výpravy a byla postrachem pro své nepřátele i sousedy. Zajaté muže nezabíjela, ale ponižovala je tím, že jim přikazovala vykonávat domácí práce a příst vlnu. To bylo tehdy pro Řeka horší než smrt, bylo to považováno za nejhlubší pohanu, která může bojovníka potkat. Po úspěšném boji zakládaly bojovné ženy často města, například Themiskýru u ústí Thermodontu. Královna nakonec nalezla smrt na bitevním poli jako pravá válečnice. Na trůn po ní nastoupila její dcera, která byla fyzicky zocelována a připravována na válku od raného dětství. Podnikala četná válečná tažení, postavila se proti národům na druhém břehu Donu a dobyla všechna území až po Thrákii. Vždy, když se vrátila z války, věnovala se „umění míru“: stavěla honosné chrámy a odměňovala své ženybojovnice. Těšila se jejich velkému obdivu a oddanosti. Netrvalo dlouho a svou říši rozšířila i na jih, když si podrobila celou Malou Asii a Sýrii. Do které doby vlastně Amazonky zařadit? Slepý básník Homér, o kterém se předpokládá, že žil někdy kolem roku 750 před naším letopočtem, se v Íliadě v popisu událostí, které se odehrály před pěti sty lety, zmiňuje i o Amazonkách jako o „národu válečnic, se kterým válčily generace otců“. Dále pak čteme, že i trojský král Priamos v mládí bojoval proti Amazonkám po boku fryžského krále jako jeho spojenec u řeky Sangarios ve střední Anatolii. Král Priamos byl jedním z hlavních protagonistů trojské války, která se odehrála kolem roku 1200 před naším letopočtem.

 

BYLO JICH VÍC

Zprávy o Amazonkách se objevují i na jiných kontinentech. V 15. století portugalský misionář Duarte Lopez popsal říši Monomotapa, rozprostírající se na území dnešního Zimbabwe. Král se honosil titulem Mwana Mutapa, v překladu Pán dolů. Vlastnil obrovské bohatství z dolování různých drahocenných surovin. Jeho armádu tvořilo dvanáct tisíc válečnic, které s sebou vodily dvě stě psů a měly vlastní provincii. Měly také právo volit krále. Armáda Amazonek střežila i Dahomejské království, současný Benin. V roce 1860 čítala pět set žen povinných zachovávat cudnost. Koncem 19. století se tato armáda střetla s francouzskými kolonisty. V roce 1900 anglický diplomat Burton napsal: „Všechny příslušnice této armády jsou považovány za královské manželky. Každý, kdo se jich třeba jen nedopatřením dotkne, je potrestán jako velezrádce. Muži se těchto žen bojí a raději se jim vyhýbají. Jsou zvyklé bojovat až do trpkého konce, protože jejich jediným cílem je zabíjení. Milují krev.“ Zvláštní ženské jednotky ostatně povstaly také ve dvacátých a padesátých letech 20. století proti koloniální moci v Nigérii a Kamerunu. Ani v čínských kronikách nechybí Amazonky, zvláště v těch z prvního století našeho letopočtu. Popisují ženské říše v hraničních oblastech Číny, sousedících s Indií. Jedna z nich se jmenovala Země krásné královny a rozprostírala se po celém severním Tibetu. Zahrnovala osmdesát měst a disponovala armádou deseti tisíc bojovnic. Královna byla volena z příslušnic vládnoucí rodiny a měla vždy svou zástupkyni, aby v případě smrti nebylo zpochybněno vedoucí postavení její rodiny. Když německý orientalista David Mordtmann v roce 1862 zkoumal dobývání Kanárských ostrovů Španěly, podivil se nad tím, co zaznamenal španělský kronikář Bory de St. Vincent: „Při španělském vpádu na La Palmu hájily ostrov překrásné obryně, velmi statečné a odhodlané.“

 

zena2

 

ARCHEOLOGICKÉ NÁLEZY

Velmi bohaté na archeologické objevy je pobřeží Černého moře. V Gruzii archeologové našli hrob – s velkou pravděpodobností skythské Amazonky. Podle dávné tradice byla žena pochována vsedě a na kolenou měla meč. Na levé straně lebky měla zranění, očividně způsobené hrotem kopí. Její věk se odhaduje na dvacet až třicet let. Také na dolním toku Dněpru bylo v 80. letech odkryto šest hrobů se ženskými kostrami. Dva prsty na pravé ruce vykazovaly známky silného opotřebení, což možná způsobilo napínání tětivy luku. V hrobech byly objeveny i hroty železných kopí a pozůstatky kožených toulců se čtyřiceti sedmi šípy. Amazonky si tělo chránily jakýmsi „bezpečnostním pásem“, který tvořila soustava železných plátků a železná košile. V několika dalších hrobech byly pohřbeny válečnice i s dětmi. Soudí se, že zřejmě zemřely při porodu. Z pečlivě provedeného výzkumu také odborníci usoudili, že válečnický život pro tyto ženy začínal již v šestnácti letech. Valná část z nich umírala kolem třicátého roku věku. Z analýzy koster vyplývá, že tyto ženy měly štíhlou atletickou postavu jako současné sportovkyně.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group