ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Zemí lidí vděčných za úsměv

 

usmevText a foto Jiří Marek

 

Vzpomínám na oči dívky stojící ve dveřích chatrče ve východní Kambodži. Vzpomínám na oči dívky hledící z fotografie na zdi phnompenhského vězení S-21 Tuol Sleng.

 

Vzpomínám na oční důlky lebky dívky na bývalém popravišti Rudých Khmerů. Utloukli ji motykou. Sedím pod stromem nedaleko angkorského chrámu Ta Prohm a poslouchám zlověstný hlasitý zvuk cikád z okolní džungle. Stejný zvuk doháněl k šílenství americké vojáky v době vietnamské války. Společně s kamarádem Jindrou jsme na počátku pětitýdenního putování po zemi Khmerů. Chci se pokusit pochopit zemi, v jejímž čele stojí „český“ král, a ve které před třiceti lety skončila hrůzovláda jednoho z nejkrutějších genocidních režimů v moderní lidské historii. Z monumentálních rozvalin Angkoru se vydáváme do méně známých míst v centrální Kambodži. Je večer a se správcem malé turistické kanceláře v Sambor Prei Kuk domlouváme, že bychom rádi přespali ve spacákách na betonové terase budovy. Prý to není problém. Správce odchází do blízké chatrče, která je domovem jeho rodiny, a po chvíli nám přináší vařené brambory. Během jídla přijíždí muž na motorce. Pozdraví, vytahuje z tašky černou hamaku a přivazuje ji mezi trámy terasy. „Žádný problém,“ reaguje správce na naše udivené pohledy. „To je policista a přespí tady s vámi. Jsme rádi, že jste přijeli, ale tady na venkově není ještě úplně bezpečno. Takhle to bude lepší.“

 

TUDY KRÁČELY DĚJINY

I zdejším krajem kráčela historie. Ráno se nás ujímají správcovy děti a vedou nás do džungle. Po chvíli se ocitáme v prastarém chrámovém komplexu. Jedná se o pozůstatky Íšánapury, hlavního města raného khmerského státu Čenla z první poloviny 7. století n. l. Cihlové „létající chrámy“ byly zasvěceny hinduistickému bohu Šivovi, který zde byl uctíván v podobě lingamu – pohlavního údu. Ten symbolizuje Šivovy božské plodivé síly. Lingam byl v chrámech omýván a voda potom používána k rituálním účelům. Historické prameny popisují poměry na tehdejším králově dvoře: „Pouze synové královny, legitimní ženy krále, jsou oprávněni zdědit trůn. Toho dne, kdy je prohlášen nový král, všichni jeho bratři jsou zmrzačeni. Jednomu je odebrán prst, jinému je useknut nos. Pak je každému z nich poskytnuta obživa, každému na jiném místě, a nejsou nikdy jmenováni do úřadu.“ Rudí Khmerové si s historickým dědictvím ovšem nedělali přílišné starosti. A tak nám děti ukazují jámy po granátech a roztříštěný podstavec Šivova lingamu – prý následek ofenzivy jednotek Rudých Khmerů proti postupujícím Vietnamcům na sklonku Pol Potovy vlády koncem roku 1978. Ze Sambor Prei Kuku pokračujeme dál na venkov. Nejprve stopem a později pěšky. V jednu chvíli v protisměru přijíždí asi desetiletý kluk na kole. Když nás uvidí, zahazuje kolo a utíká. Všudypřítomná plakátová kampaň na ochranu místních dětí před západními zvrhlíky patrně přináší své plody. Přespáváme v buddhistickém klášteru ve vesnici Kleng. Stejně jako později v jiných klášterech zde zcela chybí starší generace mnichů. Mniši starší dvaceti let jsou naprostou výjimkou.

 

TROCHU JINÝ VENKOV

V dalších dnech procházíme oblastí, ve které jsou ve velkém káceny a vypalovány lesy. Na jejich místě vznikají nové vesnice a zejména nekonečné plochy nově zakládaných kaučukovníkových plantáží. V nově založené vesnici Kehoch přijímáme od jednoho z mužů pozvání k večeři a k přespání v jeho domácnosti. Domy jsou jednoduché konstrukce z trámů a prken. Jsou vystavěny na vysokých kůlech a přízemní prostor slouží jako úkryt pro hospodářská zvířata nebo jako místo pro polední siestu. Zatímco sedíme na prkenné podlaze a bojujeme s horou rýže doplněnou slepičím vývarem se ze leninou, přichází do domu neobvykle krásná mladá žena. Poslali pro ni, protože mluví trochu anglicky. Představuje se jako Lai, je jí 28 let a anglicky se prý naučila na studiích v Phnompenhu. Nechce nám ale říct, jakou školu studovala. Během hovoru mě několikrát s úsměvem bere mile oběma rukama za paži. Je to příjemné, ale velmi neobvyklé. V paměti mi naskakuje téměř stejná situace z go-go baru v thajském Bangkoku, kde jsme si před dvěma týdny u piva krátili čas při čekání na vydání kambodžského víza. Jestli je vše tak, jak se domýšlím, má žena můj respekt. Lai je nyní vdaná a spolu s manželem vlastní malý obchůdek v chatrči na okraji zaprášené cesty procházející vesnicí. My jsme jí svou přítomností možná připomněli jinou etapu jejího života. Po dalším dnu pochodu mezi kaučukovníky přicházíme do divočejšího kraje. Přelézáme spadlý most přes potok a objevujeme samotu obklopenou neudržovaným bambusovým porostem. Samota se jmenuje Say Pak a s jejími obyvateli domlouváme možnost postavení stanu. Starý děda nám po chvíli nabízí nádobu s palmovým vínem a tím okamžikem mizí nedůvěra v očích ostatních mužů. Následující noc děda probdí vsedě vedle našeho stanu vyzbrojen hořící loučí z palmových listů. Znovu máme ochranu… Ráno přicházíme do velké vesnice na řece. V místě probíhá slavnost. Buddhističtí mniši vybírají milodary na dostavbu nového chrámu. Upravení venkované připravují sváteční pokrmy a tlupy malých dětí hrají překvapivě nám známé hry – „zlatou bránu“ a „tahala babička řepu“. Oslavy pokračují srocením několika stovek obyvatel celé vesnice kolem jedné televize s videopřehrávačem a se silnými reproduktory. Ticho přichází až s dalším ránem.

 

DĚDICTVÍ RUDÝCH KHMERŮ

Při putování venkovem přicházíme do míst, kde se mají nacházet hromadné hroby z doby vlády Rudých Khmerů. Lidé jsou ochotní ukázat nám zdi v místním chrámu, na kterých jsou dodnes zabílené podobizny členů královské rodiny, otázka na hroby ale zůstává nezodpovězená. Později nás jeden z mužů přivádí k banánovníkové plantáži. Tam někde je prý znát vyvýšené místo, sám neví kde. Jako by se lidé snažili vzpomínky vytěsnit, zapomenout. První skutečně velkou viditelnou připomínkou genocidního režimu je tak na naší cestě až buddhistický klášter nedaleko provinčního města Kompongčham. Patnáctiletý chlapec nás přivádí k malé pozlacené stupě. Ukazuje na stavbu a říká: „Uvnitř jsou asi i moje babička, dědeček a teta.“ Slova pochopíme o chvíli později. Interiéru stupy dominuje velká stylizovaná mísa ve tvaru lotosového květu, naplněná několika stovkami lidských lebek. Ptáme se na účel sousedící monumentální stavby z červeného mramoru. Prý ji z piety k místním zemřelým nechal postavit úřadující premiér Hun Sen. Trpkou ironií je, že sám býval důstojníkem Rudých Khmerů. O několik dní později přijíždíme do Phnompenhu. Tady navštěvujeme notoricky známá místa zmiňovaná ve všech turistických průvodcích. Procházíme celami bývalého vězení S-21 Tuol Sleng, přestavěného z prostor někdejší střední školy. Do vězení převezli Rudí Khmerové k výslechu odhadem patnáct až dvacet tisíc lidí, často dětí. Přežilo jich sedm. Ani zástupy turistů nedokážou přehlušit tísnivou atmosféru místa. Náš další den je ve znamení návštěvy hromadného popraviště Choeung Ek (Vražedná pole) ležícího patnáct kilometrů severozápadně od hlavního města. Místo sloužilo jako popraviště, smrt tady našli zejména lidé, kteří prošli otřesným mučením ve vězení S-21. Vězni byli umláceni zemědělským nářadím, svázáni a pohřbeni zaživa či sťati. Jen menší část z nich byla zastřelena. V roce 1980 byla exhumována těla z 86 hromadných hrobů, dalších 43 hrobů zůstává neodkryto. Tisíce lebek obětí jsou zde vystaveny na policích uvnitř vysoké bílé stupy. Okolí je pokryto prohlubněmi odkrytých hrobů. Přicházím ke stromu, u něhož čtu na ceduli nápis, že na tomto místě byly ubíjeny děti. Na potvrzení textu je pod stromem vyrovnána hromádka úlomků drobných lidských kostí a kusů oděvů, které se pod kroky lidí neustále derou ze země na povrch.

 

usmev2

 

JACÍ JSOU?

Z Phnompenhu se vydáváme na dlouhou cestu. Nově budované prašné silnice nás dovedou do východokambodžských provincií Mondulkiri a Ratanakiri. Autobus brzy měníme za autostop a pokračujeme v jízdě na střeše kabiny velkého náklaďáku s pískem. Během zastávky upíjíme v zaprášeném stánku u cesty pivo z plechovky a pozorujeme staršího beznohého muže, jak škube zaživa kachní nedochůdče. Mám spoustu času na přemýšlení. Jací jsou Khmerové? Snad jako by postrádali lehkost bytí. Jsou nedůvěřiví, ale na náš úsměv reagují až s jakousi vděčností. Starší lidé se všeobecně málo smějí – a není se čemu divit. Moderní hudba, kterou poslouchají mladí, je pro naše uši až příliš romantická a nostalgická. Občas jsem se, zejména na venkově, setkal v pohledu některého z mužů i s otevřenou záští. V těch očích byla kamenná zeď a čisté zlo. Taková setkání ale byla výjimečná. Kambodžané sami říkají, že války a následující šílené experimenty Rudých Khmerů je vrátily do doby kamenné. Většina lidí jako by ale měla v sobě zvláštní zarputilost. Vyzařuje z nich touha porvat se s okolnostmi a bídou. Takhle nevypadá zlomený národ.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group