ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Podivné pralesní potvory

 

potvoryText a foto Radana Dungelová, ilustrace Jan Dungel

 

Larva nočního motýla (Megalopyge sp.) nezapadá do typického obrázku motýlích larev. Je pokryta dlouhou hedvábnou „srstí“ a postrádá jakékoli znaky varující před nebezpečím.

 

Dospělá larva je dlouhá několik centimetrů, ale díky huňatému kožíšku vypadá mnohem větší. V angličtině je příznačně nazývána „kočičí“ housenkou – puss caterpillar. Mezi jemnými chloupky však ukrývá jedové štětiny. Po dalším setkání s tímto „koťátkem“ ukrytým ve větvích už jsem měla dva týdny celé rameno a paži až k lokti pokryté hnisavými boláky. Intenzivní bolest a reakce podobná záchvatu neznámé choroby mě spolu s naprostou slabostí úplně vyřadily z provozu na více než 24 hodin. Byl to jen další z bolestivých zážitků, které jsme si v nadsázce zvykli komentovat poznámkami o „odporných tvorech, kteří by neměli patřit do přírody...“ Většinou tak reagujeme na hmyz, velká zvířata potenciálně nebezpečná člověku v pralese prakticky nepotkáte. Navzdory převládajícím mýtům o „krvelačných“ piraňá může člověka u amazonských řek nejvíc ohrozit sladkovodní rejnok trnucha (Potamotrygon sp.). Rejnoci jsou společně se žraloky a hlubokomořskými chimérami řazeni do prehistorické skupiny obratlovců – paryb. Tato tvarem i zbarvením nesmírně zajímavá ryba dosahuje až metrové velikosti. Jméno trnucha je odvozeno od jedového trnu na hřbetní straně ocasu. Kvůli němu představuje jedno z největších nebezpečí, ať už pro domorodce nebo cestovatele. Zahrabává se totiž do písčitého dna mělčích, pomalu proudících vod, kde je prakticky neviditelná.

 

NÁDHERNÉ OŠKLIVKY

Když procházím své archivy, nacházím fotografie mnoha zvířat, která by málokdo označil za krásná. Je zvláštní, jak lidská estetická hlediska ovlivňují vnímání přírody. Například žáby patří obecně k živočichům označovaným za odpudivé, přestože takové pralesničky svítící v lesním podrostu vytvářejí k téměř monochromatickému okolí výtvarně dokonalý barevný kontrapunkt. Jihoamerické pralesničky (Dendrobates) získaly přívlastek šípové žabky kvůli indiánům, kteří při lovu (a dříve také v boji) používali k potírání šípů jejich silný neurotoxin. Žabky v ohrožení tento jed vylučují povrchem kůže. Jejich velmi pestré zbarvení má okolí a hlavně potenciální predátory varovat předem. Důvodem, proč jsou některá zvířata vnímána jako ošklivá, je často míra jejich odlišnosti od lidí. Například had nemá nohy a plazí se, pavouk má zase nohou moc a krysa má dlouhý holý ocas. Odpor lidí k některým živočichům je ovšem daný hlavně historicky, z dob, kdy představovali reálné nebezpečí. Někdy stačí dokonce jen podobný tvar nebo zvuk – i domácí zvířata se údajně bojí léčiv ve formě sprejů hlavně kvůli syčivému zvuku. Lidé takto s většinou zvířat sdílejí například respekt z hadů. Když mě tedy manžel poprvé přesvědčil, abych si pochovala anakondu velkou (Eunectes murinus), kterou objevil stočenou mezi kořeny v břehu řeky, moje pocity byly hodně smíšené. Nakonec nad instinktivním strachem převládla zvědavost. Poprvé jsem se nejen dotkla překvapivě suché kůže tohoto velkého hada z čeledi hroznýšovitých, ale skutečně jej držela jednou rukou, zatímco druhou jsem ze sebe shazovala smyčky, které se okolo mne neúnavně ovíjely. Přestože nešlo o extrémně velkého jedince, vyčerpala jsem se docela brzy. Anakonda velká je přece jen nejtěžším hadem světa. O anakondě kolují mezi amazonskými indiány hrůzostrašné historky, stejně jako zaručené zprávy o ulovení deset nebo i dvanáct metrů dlouhého exempláře. Hadi takových rozměrů ale podle všeho patří do říše pohádek, nejdelší změřená anakonda měla 9,5 metru. Vystouplé oči položené navrch hlavy dokazují, že způsob života anakondy velké je silně spjatý s vodou, z jejíž blízkosti se téměř nikdy nevzdaluje. Dává přednost stojaté nebo líně tekoucí vodě, výborně plave, ve vodě vyvine značnou rychlost a obrovskou sílu. Loví ryby, kajmany, želvy, ale i ptáky, kapybary a jiné savce, na které číhá ve vodě. Kořist usmrtí pod hladinou sevřením svých smyček.

 

ZVÍŘE JAKO KOLÁŽ

Když pominu zděděné strachy z predátorů, tak jako „ošklivou“ chápeme my lidé hlavně podivnost. Jedno z nejpodivnějších zvířat, se kterým jsem se na cestách setkala, je určitě matamata třásnitá (Chelus fimbriatus). Tato až bizarní želva se ve svém přirozeném prostředí mělčích řek v povodí Amazonky a Orinoka dokonale ztrácí. Zpravidla leží nehnutě na dně a je z části ukryta ve vrstvě odumřelých listů a jiných rostlinných zbytků. Její výrazně hrbolatý krunýř pokrývá porost řas a dlouhý široký krk přechází nezřetelně ve velmi plochou hlavu zakončenou tenkým, chobotovitým rypáčkem. Malé oči jsou umístěny nenápadně v blízkosti čenichu. Obrysy hlavy a krku rozkládají roztřepené třásnité lemy silně zvrásněné kůže. Matamata dosahuje hmotnosti až deseti kilogramů a délky padesáti až šedesáti centimetrů. Celý život tráví většinou pod vodou, kde leží na bahnitém dně na jednom místě. Živí se převážně rybami, drobnými obojživelníky a korýši. Když se k ní oběť přiblíží, vystrčí hlavu a v hrdle vytvoří takový podtlak, že spolu s vodou nasaje i kořist. Mohlo by se zdát, že při listování mezi zvláštními obyvateli pralesů chybí savci. Dutiny vykotlaných stromů ale skoro vždycky přinesou nějakou zajímavost. Tentokrát jsme na sebe v oboustranném překvapení zírali s plachým kuandu obecným (Coendou prehensilis), který bývá aktivní téměř výhradně v noci. Víc než reálného živočicha připomíná trochu přepísknutou koláž morčete, ježka, medvídka a prasátka. Španělsky je nazýván puercoespín – ostnaté prase. Tento hlodavec příbuzný s ostatními dikobrazy žije převážně osaměle nebo v párech ve větvích stromů, ze kterých slézá jen vzácně. Při šplhání si pomáhá lysým a chápavým ocasem, který tvoří polovinu jeho celkové délky – asi jeden metr. Nebývá agresivní, ale pokud je překvapen nebo napaden, brání se zuřivě kousáním i za pomoci ostrých bodlin. Vzrušení doprovází energickým dupáním zadních nohou, hlasitým funěním a naježením bodlin. Když je chycen, stočí se v pichlavou kouli.

 

PTÁK, NEBO JEŠTĚR?

Vnímání ptáků jako zvířat spíše sympatických je asi dáno i dávným obdivem lidstva k jejich schopnosti létat. Snad žádný jiný pták ale nezpůsobil systematikům tolik problémů jako hoacin chocholatý (Ophisthocomus hoazin), kterému ani genetici nenašli jednoznačně vymezené místo na evolučním ptačím stromu. Pravěké vzezření tohoto ptáka, existence dvou skutečných prstů s drápy na křídlech mláďat, zprvu svádělo k domněnce, že jejich původ je třeba hledat až u Archeopteryxe. Další výzkumy pak prokázaly, že drápy na křídlech nejsou reliktem z minulosti, ale naopak výsledkem evoluce jako adaptace pro mláďata, která často opouštějí hnízdo a šplhají po hustých větvích dřív, než se naučí létat. Později byl tento druh řazen postupně nejméně k osmi řádům, například k tinamám, dropům, chřástalům, kurům či kukačkám. Dnes je hoacin popisován jako jediný druh v samostatném řádu hoacinů. Podivný, hlučný, šedesát pět centimetrů velký pták se vztyčenou chocholkou, červenýma očima a modrou holou kůží na obličeji je odlišný nejen svým pravěkým vzhledem, ale i způsobem života. Dospělí hoacini patří mezi ptáky s nejomezenější schopností pohybu – jsou chabí letci, neplavou, a ani lezení v hustém křoví, kde tráví většinu dne posedáváním po větvích, jim nejde nijak snadno. Pouze mladí hoacini jsou dobrými plavci a dokonce i potápěči, což je zjevně taktika vůči predátorům. Největší anatomickou zvláštností hoacinů je komplikované trávicí ústrojí. Hoacin natráví rostlinný materiál ve voleti podobně jako tomu je u krávy, ovce nebo klokana. Právě vole, které se vyvíjelo na úkor hrudní kosti, je příčinou chabých letových schopností hoacinů. Zatímco u většiny ptáků se trávicí proces počítá na minuty, u hoacinů trvá 18 až 48 hodin. Omezená schopnost pohybu ovlivňuje i chování těchto ptáků. Hoacini jsou sociální ptáci a většinu času posedávají na stromech ve skupinách po sto i více jedincích. Biotopem hoacinů je hustá vegetace v blízkosti vodních toků a ploch, jedno, zda sladkých, slaných nebo smíšených.

 

potvory2

 

CHVÁLA PODIVNOSTI

Zvířata pojem krása a ošklivost neznají. Podobu každého určil proces evolučního přizpůsobení. Odlišné vlastnosti mají buď proto, že jsou pro ně výhodné, anebo proto, že z různých biologických i nebiologických důvodů nemohou mít jiné. Přesto mnozí lidé, kteří sami sebe považují za milovníky zvířat, stále oceňují převážně roztomilost chlupatých zvířátek a ve zvířecí říši hledají typicky lidské vlastnosti jako důstojnost, proradnost a podobně. Tento antropocentrický pohled, kterým člověk některá zvířata s klidem označí za ošklivá nebo dokonce škodlivá, dokáže zcela zastřít význam každého konkrétního živočicha pro zachování rovnováhy v přírodě. Životní prostor mnoha tvorů se rychle zmenšuje a nadějí pro uchování života na naší planetě je jedině zachování bohatství a rozmanitosti druhů. „Obludky“ z pralesa si zaslouží naši pozornost a ochranu, stejně jako roztomilá lední medvíďata. V přírodě je na sobě mnoho druhů rostlin a zvířat závislých. Pokud vypadne, třeba vyhubením, nějaký článek potravinového řetězce, může to způsobit vyhynutí dalších druhů. Svět se stane méně pestrým, méně podivným, zato stále více ošklivým sám o sobě. Na svět bez podivných potvor se vůbec netěším.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group