ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Mazlíci z nebes i pekla

 

mazliciText a foto Michal Dvořák

 

Lidem se nikdy nepodařilo zcela si kočky podmanit. Tyto krásné šelmy si v sobě stále uchovávají hrdost, individualitu a nějaké dávné tajemství, což věčně rozpolceného a nevyrovnaného člověka dráždí.

 

Proto v nich někteří lidé vidí bytosti božské, jiní v nich nacházejí samotného satanáše. Jestli mají kočky kolektivní paměť, musejí na lidské plémě pohlížet jako na tlupu rozmazlených fracků. K prvním kontaktům člověka s touto neobyčejnou šelmou došlo v době, kdy lidé pronikali do tajů zemědělství, a kdy už se nemuseli za potravou stěhovat, protože úrodná půda jim zajistila dostatek zásob. A kde se skladuje obilí, jsou i hlodavci, kteří k lidským obydlím přilákali i plaché divoké kočky. Soustavnější domestikaci se však věnovali až Egypťané před pěti tisíci lety, kdy se setkali s elegantní kočkou divokou plavou (Felis silvestris lybica). Její schopnost udržet populaci hlodavců daleko od sýpek se lidem báječně vyplácela, a tak divokým kočkám odebírali mláďata, která s úspěchem vychovávali. Ve starém Egyptě nastaly kočkám zlaté časy. Staly se součástí mytologie, lidé je uctívali a poklekali před nimi, kdykoliv je potkali. V kočičí podobě vystupovala Text a foto Michal Dvořák i nejvyšší božstva, samotný bůh Slunce Ré prý přišel na svět v podobě velkého kocoura, aby u paty posvátného héliopolského stromu zardousil hada Apopa, jenž byl ztělesněním boha temnoty. Jednou z nejoblíbenějších posvátných bytostí Egypta pak byla Bastet, bohyně se ženským tělem a kočičí hlavou. Stejně jako její zvířecí předobraz byla laskavá a klidná, ale mohla být také nevyzpytatelná a někdy i krutá. Byla bohyní plodnosti a ochránkyní faraonů, které podle legend dokonce kojila, aby jim tak předala božské vlastnosti.

 

JAKO V RÁJI

Protože byly kočky pozemským vtělením oblíbené Bastet, měly oproti jiným zvířatům naprostou svobodu. Pohybovaly se volně po ulicích, kde se jim však mohla snadno přihodit nějaká nehoda. Pokud se k tomu přichomýtl nějaký Egypťan, bylo pro něj nejlepší, když vzal nohy na ramena. Kdyby ho totiž ostatní lidé načapali se zraněnou či dokonce mrtvou kočkou, dav by ho zlynčoval. Pokud by neprokázal, že za nic nemůže. Lidé si koček vážili natolik, že jim stavěli rozlehlé chrámy. Začal s tím faraon Pepi I. ve městech Bubastis a Dendeře. V Héliopoli dokonce stála velká socha kočky, jejíž zornice se podle postavení slunce buď rozšiřovaly, či zužovaly. Jednou za hodinu prý i močila. Kult bohyně Bastet rychle nabíral na síle, lidé mířili do velkolepých chrámů, kde se spokojeně povalovaly tisíce koček. Kolem nich kmitali kněží, kteří rozmazleným šelmám plnili každé přání. Ostatně být kněžím v chrámu zasvěceném bohyni Bastet bylo snem mnoha mladých mužů – byla to práce nenáročná, dobře placená a velmi uznávaná. Byl to také odrazový můstek do vysoké politiky. Centrem Bastetina kultu bylo město Bubastis, kam lidé z celého okolí přinášeli chrámovým kočkám nejrůznější dary, doufajíce ve splnění přání a proseb. Archeologové nalezli celou řadu amuletů, na nichž byla kočka či samotná Bastet znázorněna. Mladé ženy například nosily amulety s koťaty – kolik jich bylo, tolik si přály mít dětí. Ovšem téměř každý, kdo si to mohl dovolit, měl živou kočičí bohyni i pod svou střechou. Rodiny svým kočkám věnovaly maximální pozornost. Když například vypukl požár, tak kočky byly první, pro koho se do hořícího domu běželo. Tragédií pro rodinu pak bylo, když kočka zemřela. Tehdy si všichni oholili na znamení smutku obočí, kočku nabalzamovali a vystrojili jí prvotřídní pohřeb na hřbitově určeném jen pro tato posvátná zvířata. Největší kočičí hřbitov byl přirozeně v Bubastidě, kam každý rok v rámci několikadenní slavnosti lidé své mumifikované bůžky přinášeli.

 

DO MEŠIT VSTUP POVOLEN

Egypťané byli na své kočky nesmírně hrdí, nikdo jim je proto nesměl vyvézt ze země. Taková vášeň ale nemohla zůstat utajena sousedním národům. Peršané pod velením krále Kambýsa údajně při dobývání egyptských pevností házeli na hradby živé kočky, čímž vnesli mezi obránce naprosté zděšení. Také ostatní národy postupně podlehly kouzlu mrštných strážců sýpek. Kočky se tak objevují v mytologii řecké, s uznáním o nich mluví i islám. Podle hadíthu, ve vyprávění o činech Mohameda, to byla právě kočka, kdo proroka ochránil před jedovatým uštknutím. Zardousila totiž hada, který se na spícího Mohameda už už chystal. Prorok poté kočku dlouze hladil po hlavě – od té doby tam prý má čtyři tmavé pruhy po jeho prstech. Kočka navíc jako Mohamedova zachránkyně získala výsadní postavení mezi zvířaty. Na rozdíl od psů či prasat již nebyla nečistým tvorem, a má tak volný přístup i do mešit. Kdekoliv se kočky ve starověku objevily, tam je lidé obdivovali. Indové chválili jejich schopnost udržet myši daleko od sýpek, Číňané nedali na kočky dopustit, protože před hlodavci chránily také vzácné chovy housenek bource morušového. V morušových sadech dokonce rozvěšovali tabulky s kočičími portréty. Na Dálném východě se vůbec těmto malým šelmám dařilo podobně jako v Egyptě. Byly pokládány za nebeská zvířata s kouzelnými schopnostmi. Číňané věřili, že některé kočky ovládají i tak náročnou vědu, jakou je matematika. Z jejich očí dokonce určovali čas – podle rozevření zornic poznávali, jaká část dne zrovna panuje. Ráno se kočky dívaly na svět úzkými štěrbinami, večer naopak velkými tmavými úplňky.

 

ŽROUTI MĚSÍČNÍHO SVITU

V izolovaném Japonsku byly kočky velkou vzácností. Japonci dováželi kočky z Číny i s legendami. Zprvu zvířata hlídala staré rukopisy v knihovnách, později se stala záležitostí luxusu. Kdo si mohl takový poklad dovolit, střežil jej pak s největší obezřetností. Kočky tehdy byly neustále na zlatém vodítku, aby je náhodou nenapadlo utéci. Chudí lidé však na kočky dosáhnout nemohli, a tak si aspoň vyráběli kočičí loutky ze slámy či z jílu. ětě edn a du svě ● Je řila V Japonsku byly kočky symbolem štěstí a vysokého věku. Věřilo se, že pokud kočka nezahyne při nehodě či násilnou smrtí, tak nikdy nezemře. Po uplynutí určitého počtu let – hovoří se o jednadvaceti – se promění v krásnou dívku, jež se stane báječnou milenkou nebo chotí mužského člena rodiny. Japonci však měli obavy z bílých koček, které podezírali z toho, že v noci na střechách domů polykají měsíční paprsky a stávají se duchy. Na mnoha místech Dálného východu se ostatně dodnes můžeme setkat se zajímavým zvykem rozvěšovat zemřelé kočky stromech. Kdyby se totiž pohřbily země, stali by se z nich zlí duchové.

 

TMÁŘSKÁ EVROPA

V Evropě se povědomí o kočkách šířilo díky Řekům, ale hlavně Římanům. Při svých expanzích s nimi seznamovali podrobené národy. Zprvu se kočkám i na starém kontinentu dařilo jako jinde na světě. Angličané například už v roce 936 vydali zákon, podle něhož se kočky nesměly zabíjet, protože přinášely štěstí a blahobyt. Také Irové si kočku oblíbili, protože stála po boku svatému Patrikovi, když vyháněl z ostrova jedovaté hady. Na kočku ve svých pohanských legendách pamatovali i Germáni. Rané křesťanství ještě pro kočičí rod neznamenalo žádné větší riziko. Mnichům se elegantní šelmy velmi hodily jako strážci klášterních sýpek i knihoven. Pak ale křesťanům z jakéhosi důvodu přeskočilo. Z kočky se najednou stal tvor, v jehož těle přichází na svět samotný Lucifer, aby páchal zlo. Nevinným chlupatým tvorům se věnovaly i papežské výnosy. Například Řehoř IX. či Innocenc VIII. označovali nebohé kočky za spřízněnce pekla, a proto pro ně požadovali to nejpřísnější potrestání. Tak nastal v evropském středověku na kočky opravdový hon. Výjimkou nebyly situace, kdy tlupa vesničanů honila s vidlemi a cepy vyděšenou kočku jen proto, že se rozvalovala na vyhřátém hřbitovním kameni. Anebo jen proto, že byla černá. Pokud takové kočce cepem přerazili vaz, mohla ještě mňoukat o štěstí. V opačném případě ji totiž na celé dny přibili na vrata, kříž či strom. A kočky s pověstnými „devíti životy“ vydržely opravdu dlouhé a kruté mučení, což jen podporovalo domněnku o jejich ďábelských schopnostech. Veřejná mučení koček byla také vítanou atrakcí na středověkých jarmarcích. V době honů na čarodějnice v šestnáctém století lidé kočky štvali tolik, že na velké části starého kontinentu málem hrozilo jejich vyhubení. Lidé věřili, že dvacetiletá kočka se proměňuje v čarodějnici a stoletá ježibaba zase zpět v kočku. A tak hranice vzplály pro obě. Proč se ve středověku obrátila pozornost inkvizitorů právě k užitečným kočkám? Odpověď je nasnadě – kočky byly pro mysl lidí, vymezenou jen nedělním kázáním, příliš tajemné. Příliš se jim leskly oči, byly příliš mrštné, příliš individualistické, objevovaly se bez ohlášení a odcházely bez varování, byly nevyzpytatelné, soběstačné a hrdé. A takových tvorů se musela většina středověkých křesťanů bát.

 

mazlici2

 

LEPŠÍ ČASY?

S příchodem osvíceného novověku se lidé i kočky pomalu vzpamatovávali z bludů. Lidé se rozpomínali na užitečné vlastnosti koček a s přílivem nových plemen z Orientu v nich počali vidět domácí mazlíčky. A konečně, což je nejdůležitější, ke kočkám přistupovali racionálně. Není to bůh, není to posel zla, je to jen zvíře s obdivuhodnými schopnostmi a vlastnostmi. Některým lidem nepoddajné kočky zkrátka vyhovují, ostatní si jich většinou nevšímají, ale svým způsobem je respektují. Přesto jsou stále patrné jizvy, které zanechalo středověké tmářství v lidských duších. Dnes už snad katoličtí kněží nekážou o nesmyslech, přesto například v Itálii ročně zahyne šedesát tisíc koček kvůli pověrám nebo černé magii. Je s podivem, že pověrčivost se často vyskytuje u lidí, kteří jsou, podle jejich slov, zdravě věřící. Jako má polská kamarádka Patricia. Je to praktikující katolička, přesto ji popadá záchvat, kdykoliv jí přeběhne kočka přes cestu. A zcela v rozporu s křesťanskou láskou pak čeká, dokud kočičí smůlu nevybere nějaký její bližní.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group