ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Za člověkem do muzea

 

muzeumText a foto Michael Fokt

 

Budova Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze skrývá překvapivou zajímavost – muzeum, kde se návštěvníci mohou poučit o člověku po kulturní i biologické stránce.

 

Kostry našich nejbližších příbuzných lidoopů i dalších živočichů dovolují srovnat naši anatomii s uspořádáním jejich částí těla, zatímco zachovalé egyptské mumie ilustrují přístup k lidskému tělu v odlišné době i kultuře. Mezi čtyřmi tisícovkami různorodých exponátů Hrdličkova muzea člověka UK najdeme kromě jiného i doklady o tom, jak lidé v různých dobách pohlíželi na lidskou lebku a její drahocenný obsah – náš mozek.

 

S DÍROU V HLAVĚ

Představa otvoru v lebce naplní optimismem asi jen málokoho. Přesto patří otvírání lebeční dutiny neboli trepanace k nejstarším doloženým chirurgickým zákrokům vůbec. Nálezy lebek s otvory z dob před devíti tisíci lety dokazují, že pravěcí léčitelé nebo šamani trepanovali lebky pacientů už v mladší době kamenné. Dodnes přesně nevíme, proč to dělali. Možná se pokoušeli vyléčit lidem chronické bolesti hlavy, které mohl způsobovat zvýšený tlak v lebeční dutině, nebo odstraňovali hnisavá ložiska, krevní výrony či ostré předměty a úlomky kostí při poranění lebky. V úvahu však přichází Za člověkem do muzea p i druhá možnost, a to rituální zákrok. Jen tím můžeme vysvětlit skutečnost, že některým lidem byla lebka trepanovaná až po smrti, kdy už nebylo co léčit. Víme také, že okrouhlé kousky lebeční kosti vyňaté při trepanacích – takzvané rondely – sloužily jako magické talismany. Trepanace se prováděly po celém světě od Peru a Mexika přes Evropu až po asijské země. Protože se tehdejší chirurgové nemohli setkat na žádném kongresu a předat si zkušenosti, znamená to, že každá z civilizací objevila techniku trepanace nezávisle na ostatních. Otvory v některých trepanovaných lebkách mají zaoblené okraje. Při hojivých procesech se zde vytvořila nová kostní tkáň obalující linii původního řezu. Tělo mělo zároveň dostatek času na to, aby nejnutnější opravy provedlo. To může znamenat jen jediné – majitelé těchto lebek operaci přežili. Procento přežití otevření lebky navíc bylo překvapivě vysoké. Podle některých odhadů přežila alespoň čtvrtina všech pacientů, smělejší studie však uvádějí až osmdesát procent šťastlivců. Kolekce devíti lebek v Hrdličkově muzeu člověka UK umožnila místním odborníkům pomocí tkáňových vyšetření a počítačové tomografie dokázat, že zaoblené otvory skutečně znamenají, že lidé operaci přežili. Obliba trepanací v průběhu času značně kolísala. V osmnáctém století patřila souprava trepanačních nástrojů, takzvaných trepanů, k základní výbavě každého renomovaného lékaře, o sto let později se však trepanovalo o poznání méně. V Peru archeologové našli lebky až s pěti otvory po postupných trepanacích. Předpokládá se, že si je lidé zakrývali kousky dýní, kaménky nebo dokonce stříbrnými či zlatými destičkami. Na počátku dvacátého století začaly tradiční trepanace nahrazovat moderní neurochirurgické metody.

 

PAHRBEK VZTEKLOSTI

Dnes vědci dokážou z lebky zjistit o jejím majiteli víc než Sherlock Holmes z kapesních hodinek. Mohou určit, zda patřila muži, ženě či dítěti, v jakém přibližně věku daný člověk zemřel a někdy dokonce i to, jakými chorobami trpěl a jakou smrtí sešel z tohoto světa. Někteří lékaři a psychologové z devatenáctého století však šli ještě dál. Vyslovili teorii, podle které mělo být z tvaru lebky a rozmístění různých výstupků, švů či proláklin na jejím povrchu možné stanovit duševní vlastnosti, nadání, sklony či morální kvality jejího nositele. Představovali si, že se náš mozek dělí na desítky oblastí zodpovědných za jednotlivé schopnosti či pocity. Tvar lebky pak měl kopírovat utváření mozku samotného a navenek tak prozrazovat rozvinutost jednotlivých mozkových „orgánů“. Postavili na svých domněnkách výzkumnou disciplínu nazvanou frenologie. Za jejího zakladatele považujeme německého lékaře a anatoma Franze Josepha Galla. Frenologie se brzy stala populární v Evropě i v Americe, kde lidé dokonce konstruovali speciální přístroje pro automatickou frenologickou analýzu. Závěry takových zkoumání se používaly v kriminalistice i psychologii a lidé se chodili k frenologům poradit při výběru zaměstnání i životního partnera. Při vyšetření frenolog proměřoval klientům lebku posuvným měřidlem a pak pohmatem zjišťoval všechny výstupky či nepravidelnosti jejího povrchu. Svá zjištění pak porovnával s mozkovou „mapou“ a vyvozoval příslušné závěry. Jednotlivé oblasti zanesené v plánu měly zajišťovat pestrou škálu duševních projevů od smyslu pro barvy či humor po zamilovanost, přátelství či sklony k vraždě. Moderní metody studia mozku a jeho funkce dokázaly, že žádné mozkové „orgány“ popisované frenology neexistují a stavba lebky rovněž přesně nekopíruje tvar mozku. Jediné, co dnes po frenologii zůstalo, jsou staré spisy a mozkové „mapy“ zakreslené přímo na lidských lebkách nebo jejich keramických modelech.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group