ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Kde se vařila studená válka

 

valkaTEXT A FOTO: PETR TŮMA, FHM

 

Dvanáct hodin letu proti směru hodinových ruček není tak mnoho. Pokud však letíte na Kubu, ocitnete se zpátky ne o hodiny, ale o celé roky.

 

A listy kalendáře se obracejí zpět o to rychleji, čím víc se blíží pohoří Sierra del Rosario, vzdálené asi dvě stě kilometrů od hlavního města. Píše se konec září roku 1962 a svět se ocitl na samém pokraji jaderné apokalypsy!“ Hlas Miguela, studenta historie a samozvaného průvodce jeskyní Che Guevary, se roztřásl a jako napnutá struna zazněl prostorem vyhlazeným do dokonalosti vodou z hnědavé říčky Río Caiguanabo. „Zatím o tom něco tuší jen pár nejvyšších vojenských poradců Bílého domu, několik stovek Kubánců v čele s Fidelem Castrem a přibližně 3500 Rusů, kteří k nám na ostrov připluli během posledních měsíců na turistická víza,“ pokračuje ve vyprávění Miguel. „Ale například ani sovětský velvyslanec v USA Dobrynin, ani zástupce SSSR v Radě bezpečnosti při OSN Zorin o tom pro jistotu nevědí. Teprve za „ měsíc začne oněch nekonečných třináct dní, které otřásly tehdejším světem. Válka nervů při vyjednávání mezi Kennedym a Chruščovem o stažení raket umístěných na Kubě, o které bylo natočeno bezpočet filmů a jež vyústila v námořní blokádu ostrova. Přitom jen málokdo ví, že se řada událostí té doby odvíjela právě v této jeskyni, kterou si zvolil Che za svoje velitelské stanoviště. To odtud řídil všechny kubánské vojenské operace.“

 

JEŽEK V GATÍCH

Samozřejmě, že oni sovětští turisté byli ve skutečnosti vojenští poradci a speciálně vycvičení inženýři, kteří přijeli na Kubu pod hlavičkou tajné operace Anadyr. Pouze oni dokázali smontovat a zamířit na cíl vlastní balistické střely středního a většího doletu. Každá z jaderných náloží měla zhruba padesátinásobnou sílu než ty svržené na Hirošimu a Nagasaki. Měly dolet 1800 a 3500 kilometrů a bezprostředně ohrožovaly přes osmdesát milionů Američanů ve městech, jako jsou New York, Boston, Philadelphia či Washington. Přitom k zasažení stačilo pouhých pět minut, východ Kuby je vzdálený od USA pouhých 144 kilometrů. Nálože by zničily kromě metropolí i celou americkou obranu, neboť oblast Karibiku výstražný systém USA vůbec nepokrýval. Na počátku září roku 1962 už bylo na největším karibském ostrově připraveno dvaačtyřicet raket a dalších čtyřiadvacet tam putovalo na palubě ruských lodí, které se ke Kubě blížily. Kvůli utajení byly dovezené zbraně rozebrané na díly a zakryté řadami áčkových stanů, takže takové místo vypadalo z výšky jako pionýrský tábor. Jiné rakety byly ukryty v jeskyních. V krasové oblasti blízkého národního parku Viňales jich je na tisíce a kubánská vláda dodnes považuje celou oblast za strategické místo. Pro Chruščovův nápad „nado vsunuť ježa Amerikancom v štany“ čili strčit amíkům ježka do kalhot, a odpovědět tak na rozmístění amerických střel v Turecku a Itálii, by se stěží našlo lepší místo a čas. Lesnaté kopce v Sierra del Rosario působí jako ta nejklidnější oblast na světě, a co se historických souvislostí týče, právě v roce 1962 byli jinak hrdí Kubánci ochotni spolčit se i s ďáblem proti Američanům, aby se pojistili, že se nebude opakovat invaze podobná té v Zátoce sviní. Nepřátelství k vládě USA dokonce vyhlásili za politickou doktrínu! Rusové se pro změnu mohli bušit do hrudi a vykřikovat hesla o vzájemné solidaritě a podpoře slabé země stojící proti nenasytně rozpínavým imperialistům. Ve skutečnosti považovala Moskva umístění raket na Kubě za prostředek k vyrovnání strategické rovnováhy, která se tehdy počtem jaderných hlavic sedmnáctinásobně klonila ve prospěch USA poměrem 5000 : 300.

 

OBČANSKÁ VÝCHOVA

Následujeme Miguela hlouběji do gigantické jeskyně s tak pohnutou historií a míjíme rezervoár na pitnou vodu a pár betonových lavic a stolů. Nepříjemně kontrastují s blýskavými stalaktity, splývajícími ze stropu jako přírodní závěs. Také neomítnutá zeď ze surových cihel s natvrdo zatlučenými okenicemi sem očividně nepatří. V jeskyni je příjemných dvacet stupňů Celsia a netřeba ani vytahovat baterky, gigantickým vchodem sem vniká dostatek světla. Není to vlastně jeskyně v našem slova smyslu, spíš jakási kamenná loď přírodní katedrály, připomínající gotickou stavbu, kterou ostrovní Petr Parléř nemohl pro nedostatek peněz dostavět. Úzkou štěrbinou ve stropě proniká šikmo dolů paprsek světla duhovější než barevnými skly vykládaná okna v palácích pamatujících nadvládu Španělů nad ostrovem. Miguel vytáhne důležitě klíč k visacímu zámku na dveřích, a ještě než ho zasune dovnitř, plamenně se rozhovoří o tehdejší politické situaci ostrova svobody. A protože jsme Češi, neodpustí si připomenout, že „jejich socialismo“ bylo a je „totalmente diferente“ – zcela jiné. Opakuje omílaná fakta o proamerické diktatuře generála Batisty, jehož moc svrhlo až Castrovo Hnutí 26. července. Divoce rozhazuje rukama, když ukazuje, jak revolucionáři vedli partyzánskou válku a jak sociálními reformami získávali negramotné vesničany, pro které založili pár škol a nemocnic. Skutečný zlom v jejich boji ale nastal, až když mezi sebe propašovali Herberta L. Matthewse, reportéra deníku The New York Times. Ten napsal několik článků umocněných romantickou představou zarostlých Jánošíků, bojujících pro blaho chudých. Jeho fotografie, jak bafá doutník sedíc vedle údajně mrtvého Fidela Castra, obletěla svět a způsobila šok stejně jako počet „komandantových“ spolubojovníků. Ačkoli počet revolucionářů byl jen pár desítek mužů, Američan k němu přidal hned dvě nuly! Jedna z nejlepších politickopropagačních kampaní slavila okamžitý úspěch. Část vládní armády se přidala k revolucionářům a nenáviděný Batista uprchl na Silvestra roku 1959 do exilu zaopatřen čtyřiceti miliony dolarů ze státní pokladny. Protože byla státní kasa prázdná, znárodnil Fidel majetek nadnárodních korporací. Po prvotní agrární reformě vzal pod svá křídla rafinerie společností Texaco, Standard Oil Copany a Shell, po nich následovaly proamerické banky a telekomunikace. Nakonec přišel na řadu soukromý majetek. Dobrého čtvrt milionu lidí uteklo na Floridu, aniž si směli vzít víc než jeden kufr. Měli za to, že se brzy vrátí. Jak moc se tehdy mýlili... Po jejich odchodu na ostrově zbylo: 549 700 radiopřijímačů, 343 300 ledniček, 303 500 televizorů, 359 900 žehliček, 3 510 000 náramkových hodinek, 63 lokomotiv, 12 nákladních lodí a 482 550 aut. A také spousta pozemků a náhle prázdných domů. Není divu, že vláda Spojených států odpověděla Kubě v únoru 1962 hospodářským embargem, které trvá dodnes. Není divu, že se pokusila Fidelův režim, byť neúspěšně, svrhnout při vylodění v Zátoce sviní. Dvanáct set žoldáků, které tehdy Kubánci zatkli, pak s velkou pompou vyměnili za potraviny a léky v hodnotě padesát tři milionů dolarů.

 

ZDE ODPOČÍVAL CHE

Konečně se Miguel vrátil obloukem k povídání o jeskyni. Odemkl zámek a otevřel dveře ohrady, která skrývá vchod do malé jeskyňky. V té je umístěna kovová postel s proleželými matracemi. Stoprocentně originální lůžko, na němž odpočíval během karibské krize samotný Che Guevara. Během patnácti let, kdy jezdím na Kubu, jsem ho viděl už asi třikrát vyměněné. Ale nechci bořit mým spolucestovatelům jejich bujnou představivost. Kult osobnosti velkého revolucionáře, který se v 60. letech minulého století mohl srovnávat s idoly, jakými byli například Beatles, totiž na dalších pár metrech narůstá do gigantických rozměrů. Přesně podle kubánského hesla Che vive! Che stále žije! Mosazné tabulky na milimetr přesně ukazují místa, kde hrál šachy a odkud se cvičil ve střelbě, když pálil na prehistorickou korkovou palmu na druhé straně říčky Caiguanabo (kupodivu se tato endemická rostlina nezachovala). Nebo mezi kterými stromy měl napnutou houpací síť, hamaku, ve které odpočíval. Jen plaketka typu „Zde byl naposledy viděn český génius Jára da Cimrman“ kupodivu chybí. Kubánští vojáci podřízení Guevarovi kontrolovali tábory v blízkém okolí, kde se budovaly odpalovací rampy pro rakety (například v San Cristóbalu, v Bahía Honda a na dalších sedmi místech), a pak se vraceli sem, aby podali příslušná hlášení. Jediné spojení s okolním světem zajišťovala malá radiostanice. A přesto se právě odtud minimálně jednou rozhodovalo o tom, jestli bude Země zničena nebo ne. Rakety sice spadaly do kompetence sovětského vojenského personálu a měly být proti USA odpáleny výlučně na příkaz Moskvy, ale komunikace s Kremlem byla vzhledem k meteorologickým podmínkám vrtkavá. Kubánci se mezitím snažili rakety ovládnout sami. Naštěstí jen různými slovními přísliby. Byli totiž ochotni zajít jakkoli daleko. Dokazuje to Fidelův telegram Moskvě, v němž navrhoval, aby Rusko jako první zahájilo atomovou válku. Tento dokument ukazoval Nikita Chruščov 30. října 1962 československé delegaci v Kremlu s komentářem, že „Castro asi nemá ani tuchu o termonukleární válce“. Rusové odhadovali, že při konfliktu zemře půl miliardy lidí a zbytek bude živořit na zničené, radioaktivitou zamořené planetě. Kromě nejvyšší vojenské pohotovosti byla na kosmodromu Bajkonur připravena jaderná střela o síle 3,5 megatuny zaměřená na New York, a také vojska Varšavského paktu vyhlásila mobilizaci. Američané předpokládali, že rakety okamžitě zlikvidují „pouhých“ šedesát milionů spoluobčanů a že podobné ztráty utrpí i druhá strana. To vše za předpokladu, že nebude následovat druhý či třetí odvetný úder... Kuba by byla samozřejmě smetena s povrchu zemského jako první i s touto jeskyní a idealistickým revolucionářem, ležícím v houpací síti a pokuřujícím doutník.

 

HRA NERVŮ

Před 16. říjnem roku 1962 sice ve Washingtonu věděli, že se na Kubě něco děje, ale netušili přesně co. Pro jistotu tedy povolali do akce na sto padesát tisíc záložáků. A pak se dostaly do rukou prezidentu Kennedymu letecké snímky sovětských základen i s jasně rozpoznatelnými jadernými raketami typu SS4. Začala psychologická válka mezi USA a Ruskem o jejich stažení, kterou Amerika podpořila námořní blokádou Kuby. Chtěla zabránit přistání dalších lodí s nákladem zbraní, byť se navenek tvářily lidumilně a tvrdily, že vezou jen potraviny. Sovětská flotila asi třiceti lodí se na rozkaz Chruščova naštěstí zastavila na hranici vyhlášené „karantény“. Montáž raket na ostrově však dále pokračovala a vojenští poradci v Bílém domě naléhali na prezidenta, aby schválil okamžitý letecký úder za použití explozivních látek a napalmu, aby Amerika neztratila výhodu prvního úderu. Ale jak by pak reagovalo Rusko? Zaútočilo by na Berlín? Nebo by odpálilo zbytek jaderných zbraní? A co kdyby americké bombardéry nezničily všechny rakety na Kubě? Výměnou za demontáž raket pod dohledem OSN Kennedy podepsal, že ponechá Kubu jejímu dalšímu vývoji, a v tajném dodatku přislíbil i pozdější stažení vlastních raket z Turecka. Stejně nenápadně, jak se útočné zbraně na Kubu dostaly, nyní putovaly přes Castrův nesouhlas zase zpět. Nepomohly ani pravidelné manifestace místních revolučních gard, které vykřikovaly na havanském Malecónu na Chruščovovou adresu: „Niquita, marequita! Lo que se da no se quita!“ (Nikito, ty buzerante! Co se jednou slíbí, se už nesmí vzít zpět!) Kde přesně jaderná sila stála a jak demilitarizace probíhala, je na ostrově dodnes střeženým tajemstvím. Skoro se člověku vnucuje jistá nedůvěřivost, zda byly rakety odvezeny všechny. Ostatně i náš průvodce Miguel odmítá na podobné otázky odpovídat. Zarputile však mlčí, i když se ho ptáme na další jeskyně v okolí té, kterou jsme právě navštívili. Kam vedou do skály vysekané cestičky v okolí a rozpadlá betonová schodiště stoupající do neprostupné zeleně okolní džungle? „To jsou jen památky na dobu, kdy toto místo vlastnil před revolucí havanský právník José Manuel Cortina,“ je jediné, co se dozvíme. „Jediný člověk, chápete?“ vzteká se Miguel. „Dnes patří celý park La Guira všemu kubánskému lidu.“

 

valka2

 

TAJEMNÁ PAMÁTKA

Zbytky usedlosti neboli haciendy Cortiny nelze při cestě k jeskyni Che od městečka Santiago de los Ban~os přehlédnout. Mohutná hradba s cimbuřími a kamenná brána přesně ukazují, kde pozemky tohoto muže začínaly. Jeho výstavní dům bohužel v roce 1974 po zásahu blesku vyhořel a okolní kdysi dokonale upravovaný park je obrazem zkázy. Muž, který kdysi zastupoval Kubu jako velvyslanec v Japonsku a Číně, dal mezi lety 1920 až 1930 zbudovat japonské zahrady s typickými altánky a romantickými jezírky schovanými za bambusovými hradbami, které chrání bronzové sochy satyrů a sfing. Část parku dokonce sloužila jako veřejně přístupná zoloogická a botanická zahrada. Upravené průčelí před ruinami domu napodobovalo promenádu ve Versailles i s fontánami a bazénky. Zašedlé sochy z původně bělostného kararského mramoru mají ulámané ruce a smutně hledí na tu spoušť. Za doby pana Cortiny se v jeskyni, tehdy ještě nazývané Cueva de los Portales, pořádaly honosné fiesty a pikniky, a proto tam bylo postaveno množství cestiček a chodníků. Většinu z nich už spolykala příroda, ale jejich zbytky lze přece jen vystopovat. Vedou například do dalších jeskyní – Cuevas El Espejo, El Salvador a Cueva Oscura. Do míst, o kterých nechce mluvit ani správce blízkého kempu, byť by mu pár pesos za prohlídku pomohlo. Ale několik dobrodružných českých povah s čelovkami na hlavě nemůže jen tak něco odradit... Rozpadlá železná schodiště vedou stále hlouběji do tmavého bludiště vyzdobeného tolika kamennými sousošími, že by nad nimi zajásalo srdce každého speleologa. Podstatné je neztratit se, včas se vrátit ze slepých uliček a nepropadnout se do míst, které zalévá průzračná voda. Na stěnách se občas objeví podivní dlouhonozí pavouci, kteří jako by přežili z doby kamenné, nad hlavami to zašumí máváním bezpočtu netopýřích křídel. A pak se najednou chodba zvedá výš a výš a vede do řady prostorných jeskyní s podivnými dlouhými betonovými rampami. Na jedné někdo do ještě čerstvého betonu vyryl nápis: Velitelství speciálních jednotek, 1962. Je vidět i dnes, byť se ho už někdo jiný snažil překrýt tmavou barvou. Možná právě tady svého času odpočívaly rakety, které mohly zničit naši Zemi, kdoví... Che Guevarova jeskyně ještě všechna tajemství nevydala.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group