ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Teskně hučí vlny Pacifiku

 

pacifik2TEXT: MICHAL DVOŘÁK, FOTO: E. INGRIŠ, MUZEUM JIHOVÝCHODNÍ MORAVY

 

Na voru přes Pacifik. O jeden z nejnebezpečnějších počinů na světě se v novodobé historii pokusilo jen pár lidí. Čech Eduard Ingriš dokonce hned dvakrát! Přesně před padesáti lety vyplul na svou úspěšnou cestu vor Kantuta II.

 

Kdekdo si myslel, že jsou to šílenci. Na balzovém voru přes oceán? Vždyť jsou to jen svázané klády, vor se vám rozpadne už po pár mílích! Kdybyste je aspoň sbili hřeby… Jenomže právě to Thor Heyerdahl nechtěl. Jeho vor Kon-Tiki se musel co nejvíce podobat plavidlům, na kterých dávné jihoamerické civilizace šířily svou kulturu i geny na polynéské ostrovy. Kon-Tiki vyrazil z peruánského přístavu Callao 28. dubna 1947 a za sto a jeden den dosáhl atolu Raroia v souostroví Tuamotu. Thor Heyerdahl tak potvrdil svou vlastní teorii o migraci obyvatel a svět zasáhla horečka jménem Kon-Tiki. Opačný názor na postup osídlení tichomořských ostrovů však zastávaly zástupy skeptických akademiků, podle nichž šlo jen o náhodu, a každý další pokus přeplout Pacifik by skončil neúspěchem. Hledal se někdo, kdo by měl tolik nadšení jako Thor Heyerdahl. A také tolik odvahy. A pak se Thor Heyerdahl setkal s Eduardem Ingrišem... Nic nenasvědčovalo tomu, že by se z mladého Eduarda Ingriše měl stát jeden z nejslavnějších mořeplavců dvacátého století. Jeho srdce totiž znělo hudbou. Už ve čtyřiadvaceti letech řídil za dirigentským pultem orchestr divadla Aréna a operetní Praha poznala, že jí přímo před očima roste výjimečný talent. Veselé revue a operety sypal z rukávu jako málokdo jiný, jeho písně zpíval R. A. Dvorský a další hvězdy noční Prahy, peněz přibývalo a budoucnost byla vlastně jistá. „Jenomže ve čtyřicátém sedmém si skladatelé na jedné schůzi vyslechli plamennou řeč nějakého mladého agitátora,“ vzpomíná Nina Ingrišová, Eduardova manželka. „Hulákal, že je konec buržoazním blbostem a pustil jim ruské marše a častušky, hudbu budoucnosti.“ Eduard Ingriš pochopil, že dveře už už rozráží doba temna, a tak se vydal na osudovou cestu do Jižní Ameriky. Nevěděl, co ho čeká, a netušil, že se už nikdy nevrátí.

 

AMAZONKA? SEM CHCI!

Původně měl namířeno do Buenos Aires, kde opeře šéfoval jeho známý Josef Kumok, který by mu jistě pomohl s uplatněním. Ale Jižní Amerika – to je hlavně Rio, Rio de Janeiro! A tak se Ingriš vylodil ve městě samby, a protože i zde potkal známé z pražské konzervatoře, zdržel se zde několik měsíců, koncertoval a příležitostně fotografoval. Československo mezitím sevřeli komunisté. Ingrišovi vypršelo tranzitní vízum a nikdo nevěděl, co s ním. Perónova Argentina nestála o občany Stalinových satelitů, v Brazílii také zůstat nemohl. Tedy aspoň ne v civilizované Brazílii – v jejích dvou nejlidnatějších státech. „Imigrační úředník mu říkal, že se musí odstěhovat z velkoměsta,“ vypráví Nina Ingrišová, „Eduard viděl na velké mapě Amazonku a povídá: Sem chci! Úředník na to, že do Amazonas nemusí, že jen zkrátka nesmí žít ve velkoměstě. Ale Eduard trval na svém.“ Nejen hudbou totiž tepalo srdce Ingrišovo. Snil o dobrodružství, miloval přírodu, tramping, Svatojánské proudy. A miloval také knihu Sjížděl jsem dravé řeky od Herberta Rittlingera a už dlouho snil o tom, že na vlastní kůži pozná sílu peřejí jihoamerických řek. Byl ovšem bez dokladů a bez prostředků, pracoval na lodi, ladil piana, učil hudbu. V jednom hotelu, kde hrál, se Ingriš seznámil s peruánským konzulem, který ho lákal do Limy. Nakonec mu pomohl i s falešným pasem, a tak Ingriš vyrazil na devítiměsíční cestu proti proudu Amazonky do Peru.

 

KANTUTA NA OBZORU

Čeští skláři a baťovci v Limě Ingriše přijali. Řada z nich znala jeho hudbu, a tak mu nabídli, aby pro začátek vyučoval jejich děti hře na klavír. Ingriše také fascinovala peruánská krajina. Vyrážel na expedice, konečně si splnil sen, a po vzoru Rattlingera proplul divokými peřejemi Huallagy a hlavně – fotografoval a filmoval. „Fotografie posílal do různých soutěží, a vyhrával hlavní ceny. Až mu to pak přišlo hanba, že pořád vyhrával, a tak se do soutěží přihlašoval pod pseudonymy,“ směje se Nina Ingrišová. Jeho talent byl nesporný. Začal pracovat pro americké produkce, které v Peru natáčely dobrodružné filmy. Seznámil se s Johnem Waynem, fotografoval pro New York Times nebo Life. A konečně – seznámil se i s Thorem Heyerdahlem, který hledal dobrého fotografa pro svou připravovanou knihu. Rozhovory těchto dvou mužů dobrodružného srdce nemohly plout jinudy, než ve stopách Kon-Tiki do Polynésie. Thor Heyerdahl během plavby natočil černobílý film Kon-Tiki, za nějž v roce 1951 obdržel Oscara. A tady viděl Ingriš svou životní příležitost. Popluje na svém voru do Polynésie, potvrdí tím Heyerdahlovy teorie – ale hlavně – jako zkušený filmař natočí z celé cesty barevný dokumentární snímek.

 

NESMRTELNOST

Rozhodnutého Eduarda Ingriše nemohlo nic zastavit. Do přípravy expedice vložil všechno úsilí i veškeré peníze. Rozprodával majetek, sáhl i na svou fotolaboratoř. Požádal o výpomoc i Thora Heyerdahla, ten však připravoval nákladnou expedici Rapa-Nui. Přesto svého přítele neodmítl a poslal mu spíše symbolických dvě stě dolarů. Ingrišovi ale poskytl něco mnohem cennějšího – rady a zkušenosti. Například, že pro vor jsou ideální měkké balzové klády, které nevsakují vodu. Že vor lze poměrně dobře řídit pomocí jednoduché, ale zapomenuté techniky, kdy se do vody podle potřeby zasouvají guary, kýlová prkna. A také, že vzít do posádky ženu může být nebezpečnější než tuna výbušnin u kuchyňského sporáku. Poslední rady však Ingriš nedbal. Chtěl do Polynésie přijet i se zástupci původních jihoamerických indiánských kmenů incké říše, ovšem z vybraného páru zůstala jen osmadvacetiletá Natalie de Mazuelos. Její indiánský kolega byl vyloučen, protože ještě před vyplutím rozkrádal vybavení a potraviny. Posádku voru nakonec tvořilo pět odvážlivců: Eduard Ingriš, Čech Mirko Gurecký, Argentinec Joaquín Guerrera, Holanďan Andy Rost a krásná Natalie. Kapitán Ingriš pojmenoval vor po rostlině, která v inckém bájesloví symbolizovala nesmrtelnost – Kantuta. T. Heyerdahlovi velmi záleželo na úspěchu Ingrišovy výpravy, protože by se prokázalo, že úspěch jeho vlastní expedice Kon-Tiki nebyl dílem náhody. V roce 1954 sice podobnou plavbu uskutečnil i Američan s českými kořeny William Willis, ovšem jeho vor Seven Sisters obsahoval prvky, které nesouhlasily s dávnými domorodými předlohami, například kormidelní kolo. Oproti tomu úspěch Kantuty by znamenal velkou podporu Heyerdalovým teoriím.

 

ZMĚNA SMĚRU

Svou pouť Kantuta zahájila 4. prosince 1954. Vyplula z přístavu Talara za velkého zájmu médií i veřejnosti. První dny na moři probíhaly podle plánu, ale záhy se ukázalo, že proudy nesou vor příliš na sever, k rovníku. „Vyrazili ve špatném období, kdy Humboldtův proud slábl,“ říká Miroslav Náplava, autor knihy Plavby „sebevrahů“. „Navíc vypluli z přístavu, který leží mnohem severněji než Callao, odkud vyrážel Heyerdahl na Kon-Tiki. Proto je proud unášel do rovníkových tišin.“ Aby toho nebylo málo, tak Natalie nesnesitelně trpěla mořskou nemocí. Zatnula ale zuby a snažila se nikoho svými problémy neobtěžovat. Přesto, když Kantuta na Vánoce doplula k ekvádorským Galapágám, uvažovala část posádky o tom, že zde Natalii zanechají, aby se mohla vrátit do Peru. Nakonec byli všichni rádi, že je obchodní loď odtáhla od břehů ostrova Isabela zpět na volné moře, protože vánočním popíjením posilnění obyvatelé ostrova, většinou bývalí trestanci, si dělali zálusk nejen na Natalii, ale i na Ingriše a spol. – zaručené peruánské špiony. Teď však Kantutu čekalo jen nekonečné strádání. Přestala fungovat vysílačka, proudy unášely vor stále příliš k severu a docházely potraviny. Občas se podařilo ulovit tuňáka nebo želvy na polévku, ale většinou kroužila kolem voru hejna žraloků, kteří všechny potenciální úlovky odháněli. A tak došlo i na ně. Specialistou na lov žraloků se stal Mirko Gurecký. Nicméně pestrost jídelníčku byla minimální a vyhlídky žalostné, a tak byla Kantuta prodchnuta nervozitou.

 

KRIZE V TIŠINÁCH

Stresu nejvíce podléhal Andy Rost, který si v bezvýchodné situaci vymýšlel absurdní požadavky a byl příčinou mnoha konfliktů. „Andy byl strašně zoufalý,“ vzpomíná na manželovo vyprávění Nina Ingrišová, „Seděl na stěžni a plakal, bál se žraloků. Chtěl, aby manžel celou posádku zastřelil dřív, než je sežerou žraloci. Ostatní se jen modlili ke svaté Růžence, patronce jižních moří.“ Jindy Andy místo ryby tvrdohlavě požadoval špagety a mléko, a další spor byl zažehnut. „Nemyslím si ale, že by Ingriš udělal chybu v tom, že Andyho na Kantutu vzal. Andy byl totiž jediný z celé posádky, kdo měl za sebou námořnickou průpravu, byl zkušený. Ale krizová situace s jeho psychikou velmi zamávala,“ říká Miroslav Náplava. Klidu nepřidalo ani zjištění, že se pohybují stále na sever, jindy zase přímo na východ. A to i ve dnech, kdy vanul silný severní vítr, který by je měl hnát k jihu! Proudy byly tak mocné, že se jim Kantuta nemohla ani v nejmenším vzepřít. Přesto posádce zableskla naděje – Mirkovi se podařilo rozchodit vysílačku, a tak se v Limě dozvěděli, že se Kantuta nachází v nesnázích. Peruánské noviny otiskly na titulních stranách velké SOS. Kapitán Ingriš ví, že do Polynésie je proudy nedonesou, proto posádka diskutuje o jiném řešení. Ve hře je Mexiko, ostrov Clipperton, Ingriš by se chtěl pokusit o Havaj. Mohli by také využít rovníkový protiproud a vrátit se k břehům Jižní Ameriky. Při však rozetnou informace z Limy o tom, že v oblasti po Kantutě pátrají dvě americké lodi s rozkazem zachránit všechny členy posádky. Nastává další dilema – kapitán, Joaquín a Mirko chtějí nabrat zásoby a plout dál, kdežto Andy s Natalií v každém případě končí.

 

SLAVNÝ NÁVRAT

Po dvaadevadesáti dnech plavby, 3. března 1956 v devět hodin večer, se na obzoru objevila americká vojenská loď Rehoboth. Po Kantutě pátrala na žádost mexického a na rozkaz amerického prezidenta, navíc americká strana zaplatila všechny náklady záchranné mise, a tak na pokračování plavby nebylo ani pomyšlení. Na palubě Rehobothu strávila posádka Kantuty noc. Byli vyhladovělí, ale nejprve je musel prohlédnout lodní lékař. „K jejich překvapení, po čtyřech měsících na moři, dostali na pokyn lékaře jemnou rybí kaši. Andy Rost se ale domluvil s kuchařem, který jim v noci otevřel lednice a mohli jíst, co bylo libo. Je s podivem, že to přežili bez úhony,“ píše Miroslav Náplava v knize Plavby „sebevrahů“. Ráno se přesunuli na loď Greenville Victory. Když se pokoušeli pomocí jeřábu vytáhnout na palubu i Kantutu, nejen že ji poškodili, ale do moře spadl jeden z pytlů, který na voru zapomněli. „Byl plný filmového materiálu, plný cívek. Ingriš se za nimi chtěl vrhnout do moře, námořníci ho museli držet, aby to neudělal. Byla to nenahraditelná ztráta,“ říká Miroslav Náplava. Důležité však bylo, že expedici přežili všichni její členové. Do Peru se přes Panamu vrátili se vší slávou.

 

FILM BUDE!

Eduard Ingriš si však jako hrdina nepřipadal. Sžíral ho pocit, že zklamal přítele Heyerdahla a že svým neúspěchem podpořil odpůrce jeho teorií. Thor Heyerdahl si ale nic takového nepřipouštěl, naopak Ingriše utěšoval. „V té době totiž existovala teorie protiproudu v oblasti rovníku, který směřuje od Polynésie k Americe. Tomu ale neodpovídala vyprávění starých námořníků, kteří se této oblasti báli jako čert kříže. Teprve Ingriš nevědomky dokázal, že jsou tam tišiny a že plavidlo bez vlastního pohonu nemá šanci dostat se z nich,“ říká Miroslav Náplava. Rovníkovým tišinám se říká dolldrums, jde vlastně o obrovské víry o průměru třeba šest set kilometrů, v nichž primitivní plavidlo uvízne a pluje po jejich obvodu. Thor Heyerdahl tento přínos Ingriše pro oceánografii velmi oceňoval. Následující měsíce byl Ingriš v jednom kole. Nejenže jej všude provázela značná popularita, ale oslovil ho i filmový štáb, který přiletěl do Peru natáčet film Stařec a moře. A tak se Eduard Ingriš setkal s Ernestem Hemingwayem. „Většina vodních scén filmu se natáčela v Hollywoodu v bazénu, pouze mečouny chtěli nafilmovat přímo v Peru, a tak si vybrali Eduarda, aby jim dělal poradce,“ vypráví Nina Ingrišová, „Ale Eda mi říkal – jaký já jsem poradce, vždyť takovou rybu jsem v životě neviděl! Nakonec se s Ernstem Hemingwayem velmi sblížili.“ Ingriš dirigoval Národní symfonický orchestr, komponoval, cestoval. Ale také plánoval další plavbu. Cítil velký dluh – nejen vůči Heyerdahlovi, ale také vůči sobě – chtěl přeci natočit barevný film! Start expedice Kantuta II naplánoval na jaro. Z posádky prvního voru zůstal věrný Joaquín Guerrero, přibyli pak další dva muži, český emigrant José Matous (Josef Matouš) a Jaime Toledo z Peru. Posádku doplňovali opičák Tarzan a papoušek Lorita. Vor měl tentokrát vyplout po vzoru Kon-Tiki z přístavu Callao, ovšem stalo se tak až na rozkaz peruánského prezidenta Manuela Prada, protože úřady mezitím podobné plavby zakázaly. Kantuta II vyplula 12. dubna 1959.

 

KRVELAČNÝ JOSÉ

Oproti své předchůdkyni měla Kantuta II kormidlové kolo, podobně jako Willisův vor Seven Sisters. „Pro Ingriše bylo natočení kvalitního barevného snímku na prvním místě. Při první plavbě se mu to nepodařilo, při druhé už si nemohl dovolit riskovat, proto ustoupil,“ vysvětluje Miroslav Náplava, proč Ingriš rezignoval na historickou věrnost plavidla. Důležité ale bylo, že proudy nesly Kantutu II přesně podle plánu severozápadním směrem. Brzy se ale začal projevovat José Matous, a nebylo to nic příjemného. Začalo to neškodnými projevy hlouposti, jak vypráví Miroslav Náplava: „Vyšiloval, jak tu plavbu Ingriš vede, když plují na severozápad, ale vor je natočen k jihu.“ Nechápal, že vor není třeba nijak řídit, protože proudy se o něj postarají, ať je natočen jakkoliv. Postupně ale Josého chování nabývalo na agresivitě, ohrožoval dokonce i ostatní členy posádky. „Jednou Matous připravoval jídlo a Joaquín viděl, jak Eduardovi láme do jeho porce skleněné ampulky. Eda později nerad mluvil o tom, že byl Matous Čech,“ vzpomíná Nina Ingrišová. K problémům s Matousem se přidal i nedostatek jídla a vody, ovšem konec cesty se blížil. Na obzoru se po více než devadesáti dnech plavby objevil ostrov Napuka. Konečně Polynésie! Matous s Toledem se nabídli, že na malém záchranném člunu doplují na ostrov pro vodu a ovoce. Marně na ně Kantuta II čekala. Dezertovali! Ingriš a Guerrera nakonec zjistili, že dezertéři jim ukradli i zásoby pitné vody. Následovaly další dva týdny nebezpečné plavby k Tahiti. Zbývalo posledních devadesát mil, když se voru zmocnil silný cyklon a hnal jej na sever. Ingriš se usilovně modlil ke svaté Růžence. Odpovědí mu byl slabý hlas: Once a las once… jedenáct v jedenáct. Neovladatelný vor nakonec jako zázrakem bezpečně přistál na břehu ostrova Matahiva. Bylo 11. srpna, jedenáct hodin. Kantuta II plula sto dvacet dva dní.

 

pacifik

 

ZACHRÁNĚNI

Vyčerpaní Ingriš a Guerrero zůstali na Matahivě několik dní, než se objevila nákladní loď, která je odvezla na Tahiti. Tam se strhl poprask. Matous a Toledo tam totiž už nějakou dobu byli a protože byla jen velmi malá naděje, že by Kantuta II vydržela nedávnou divokou bouři, prohlašovali se za jediné přeživší. Chvástali se, že jsou kapitán a hlavní inženýr a poskytovali rozhovory. „Jenže pak se tam objevili dva otrhaní borci, Ingriš a Guerrero. Bylo zle, a oba dezertéři věc začali uvádět na pravou míru. Ingriš je z dezerce mohl obvinit, ale nechtěl jít do sporu. Dokonce jim nechal dovézt věci z voru. Matous ho i přesto obvinil, že se mu něco ztratilo,“ přibližuje zášť José Matouse Miroslav Náplava. Ingriš ale nechtěl vyvolat mezinárodní ostudu, tak jim zakoupil lodní lístky zpět do Peru, jen aby už byli pryč. „Manžel měl v sobě nesmírnou dobrotu,“ vzpomíná Nina Ingrišová, „Všem odpustil. Nepamatuji se, že by se někdy rozčiloval. Když pak ale v sedmdesátých letech jel za Matousem do Peru pro povolení k uveřejnění filmů s jeho osobou, tak se ho trochu obával. Matous byl ale jako mílius. Byl to nevyzpytatelný člověk.“ Následující týdny poznával Ingriš Tahiti. Setkal se tu s Bengtem Danielssonem, členem výpravy na voru Kon-Tiki, který se tu usadil, nebo s Émilem Gauguinem, potomkem slavného malíře. Ale hlavně – seznámil se s mladíkem Henrym Taftem, vnukem bývalého prezidenta USA Williama Tafta. Henry do Polynésie připlul na plachetnici Blue Sea ze San Franciska, 3. 11. 1959 už loď pokračovala i s Eduardem Ingrišem na palubě směrem k Jižní Americe. Ingriš byl opět na moři.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group