ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Sen z chatrče

 

senTEXT A FOTO: STANISLAV KRUPAŘ

 

O Burkině Faso jsem ještě před pár měsíci ani netušil, že existuje. Snad jenom jméno jejího města, Ouagadougou jsem v hodinách zeměpisu zaslechl a už nezapomněl. Je totiž bizarně legrační.

 

I když se vyslovuje úplně jinak, nežli nám ve škole říkali – vagadugu. Pro místní je to ale nejčastěji jen Waga. Z ničeho nic mi zvoní telefon. „Máme zakázku focení v Burkině, bereš?“ volají z kanceláře mé německé agentury Zeitenspiegel ze Stuttgartu. Pět vteřin váhám a pak naskakuji do kolotoče zařizování víz, očkování, shánění antimalarik a protahování sousloví Burkina Faso skrz Google horem dolem ve snaze dozvědět se o Burkině víc, nežli že je tam horko a hlad. Po osmi dnech už sedíme v letadle z Paříže směrem na jih. Já a Tilman, můj německý kolega. Pro kampaň k padesátému výročí založení humanitární organizace Brot für die Welt (Chléb pro svět) máme zpracovat materiál o šikovné a podnikavé rolnici – paní Leontine. Pro nás placená práce na tři dny. Tilman se pak vrací, já jsem si ale zpáteční letenku zarezervoval o tři týdny později. Vivat Burkina Faso! Tohle město jsme jen proběhli. A jsem za to vlastně rád. Začátkem července prach a horko despoticky ovládají ulice. Upřímně, ve Waga nestojí za vidění vůbec nic. Mešita? Šedý beton. Přehrada? Blátivá louže. I když vlastně – nejlepší podívaná musí být na nás dva s Tilmanem… Slunce stoupá po obloze, kolem desáté už je horko k zešílení, pohybujeme se přískoky stín-světlo-stín. Ne, nejsme sami. Ze všech stran nás obklíčili místní prodavači, kteří se nám snaží vnutit cokoliv. Hulákají, mávají rukama, každý se snaží upozornit právě na sebe. A na své bubny, propisky, SIM karty, pečenou kukuřici, silonové záclony. Komáří taktika. Jednoho odeženeš a dalších deset se jich na tebe přisaje. Táhneme se ulicí, apatičtí maníci s barvou kůže vyvolených. Zdálky to musí vypadat jako na festivalu v Cannes. Dvě celebrity uprostřed roje padesáti paparazzi. Jen místo červeného koberce šlapeme po hnijících odpadcích. Dvě hodiny, déle se to na ulici hlavního města vydržet nedá. Ve Waga nebudete sami nikdy déle než první dvě minuty. Pak si vás najde někdo, kdo vám bude chtít něco prodat. Bílý totiž znamená boháč. A mají pravdu. Ouagadougou není pozoruhodné skoro ničím – až na jedno. Je to město bezpečné. Při troše ostražitosti si můžete vyrazit večer po setmění na nákup nebo zajít na pivo. Tak jako i jinde, jsou noční ulice temné a neosvětlené, ale skoro v nich nehrozí, že by vás přepadli a podřízli hned na prvním rohu. Nebo ještě než k němu stačíte dojít. To je to, co tohle město odlišuje od všech ostatních v Západní Africe. Z koloniálního hotelu jsme se vypravili za neznámou paní Leontine. Pětasedmdesát kilometrů na sever z Waga. Dvě třetiny po slušném asfaltu a zbytek rozsekanou polňačkou s výmoly Aisa Sebego, 7 let, a Willi. Sen: Peníze. velikosti západoevropského zahradního bazénku. Jen místo filtrované vody byly plné západoafrické blátivé kaše. Začátek července, to znamená příchod období dešťů. Zaručeně nejpitomější čas na cestování. To se totiž jednou za pár dní z ničeho nic zatáhne, ze dne se stane noc a hodinu, dvě, tři prší. Co prší, lije. Čerti se žení. Během těch několika málo hodin se promění celý kraj. Z vyprahlé zdevastované savany, přeměněné na úrodná políčka buráků, kukuřice a fazolí se často stane jedna velká nedohledná louže s pár ostrůvky. Voda sice opadává rychle, v pozměněné krajině ale způsobuje rozsáhlou erozi. Nenadále se objevují z ničeho nic burácející řeky, které, jakmile je po dešti, stejně rychle mizí a zůstávají po nich jen obrovská koryta připomínající obří zákopy, kterými by snadno mohl projíždět autobus. Nebo dva. Nakonec konečně Pella. Nejobyčejnější, nejvšednější ves. Bez jediné turistické pozoruhodnosti, v cestovatelských průvodcích na ni místo nezbylo. Rozpadávající se betonový pomník s burkinafaskou vlajkou na křižovatce dvou prašných cest, tvořících centrum vesnice. Každý třetí den oblastní trh, na kterém jsou nejžádanějším zbožím ručně kované motyky – kus za třicet korun. Taky tu můžete koupit slepice, kozy, zrní a nechat se vyfotit od místního fotografa přístrojem Asahi Pentax K 1000 s objektivem s nejodřenější čelní čočkou, jakou kdy svět spatřil. Fotku dostanete zarámovanou v propiskou a pastelkami ručně zdobené paspartě. A pak, že český amatérský malíř a fotograf Miroslav Tichý je unikát! Čeho je na trhu překvapivě málo, to jsou čínské cetky, zmetky. Myslel jsem, že už zaplavily celý svět. Pellu ale ne.

 

sen2

 

Není těžké přijít na to proč. Burkinafaští zemědělci si je prostě nemohou dovolit. I čínské zboží je pro ně drahé, nedostupné. Nemají ani na to, co potřebují, takže i asijské korunové šmejdy jsou pro ně nedosažitelné. Sice po nich většinou touží, ale jsou pro ně stejně vzdálené, jako pro mnohé z nás luxusní značkové zboží. Leontine je usměvavá čtyřicátnice, která před pár lety ovdověla. Když ji chtěla rodina po smrti manžela provdat za jeho bratra, sbalila své tři děti a odstěhovala se z jižní Burkiny do Pelly, do vesnice, která sousedí s jejím rodištěm. Tady se zanedlouho stala sekretářkou organizace sdružující místní rolníky. A aby uživila rodinu, začala vedle toho vařit a na trhu pak sama prodávat pivo. Sklenice po padesáti francích, po dvoukoruně. Leontine sice nezbohatla, ale vede se jí dobře. V Burkině to znamená, že rodina jí několikrát denně a děti můžou chodit do školy. Leontine jsem fotil podle plánu tři dny. Dozvěděl jsem se třeba, co je její životní sen – mít tak vlastní dvoukolák, na kterém vozí sudy s jáhlovým pivem na trh. Teď si ho musí půjčovat od souseda. První foťák se mi v Burkině rozbil právě po třech dnech. Skoro současně mi odešel autofokus v širokoúhlém objektivu. Horko, vlhko, prach. Ostré modré světlo celý den. Jediné chvíle, kdy stálo za to vytáhnout zbývající fotoaparát byla hodinka po východu slunce a pak ještě jedna před jeho západem. Jenomže potom toho zas ručně moc neuostříte... Čiré fotografovo zoufalství. Přes den takové horko, že si na něj naříkali i místní. Teploměr v Pelle není ani jeden, ale když se kolem jedenácté začal kroutit a vydávat ošklivé zvuky pozinkovaný plech na střeše místní školy, bylo jasné, že ani tentokrát se neochladí. V takovém pekle jsem nedokázal než ležet ve stínu pod stromem, prolévat se petláhvemi vody a klít. Což je ovšem poněkud neuspokojující náplň tří neděl v Africe. Začal jsem vždy po ránu a v podvečer brouzdat kolem vsi a portrétovat její obyvatele. Moc mi v tom pomohl zdejší učitel Zonga, který uměl jak místní jazyk m-oré, tak i francouzsky a jakž takž anglicky. Chodil všude se mnou, vždy mě představil, překládal mé otázky i odpovědi na ně a skvěle se osvědčil i jako fotografický asistent, když mi pomáhal se svícením. Toulali jsme se večery spolu po okolí a ptali se místních na jejich sny. Dobře se tu u nás máme...

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group