ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Tady hračky zabíjejí

 

hrackyTEXT A FOTO: TOMÁŠ SVOBODA

 

Skupinu krajanů, kteří pořádají po Jemenu cyklistický výlet, jsem v jemenské metropoli San´á potkal náhodou. Navrhli mi, že s nimi mohu jet v ozbrojené koloně na východ, do města Seiyun.

 

Vyrazil jsem tedy na nebezpečnou cestu plnou vojenských kontrol. Naši řidiči si ve městě Marib kupují nezbytné listí kat, které žvýkají ostošest. Listí obsahuje alkaloidy, které způsobují zbystření smyslů. Řidičům prý pomáhá. Není to dlouho, co v Maribu vybuchla bomba a zabila šest turistů ze Španělska. Přízrak terorismu zde člověka provází na každém kroku. Hned za Maribem se k nám přidává menší nákladní vůz s několika vojáky a těžkým kulometem. Jeden z vojáků má také lehký kulomet, druhý dokonce pancéřovou pěst. Tento vojenský doprovod s námi jede v úseku dlouhém přibližně sto padesát kilometrů. Pouští jedeme zhruba čtyři hodiny a pozorujeme ropnou rafinerii, velmi dobře zabezpečenou protiletadlovým dělostřelectvem. Do města Seiyun přijíždíme až za tmy. V hotelu, ve kterém nocujeme, čeří hladinu bazénu spousta velkých netopýrů. Přilétají se sem napít. Plavu a nad hlavou mi sviští netopýři. K večeři si objednávám velbloudí výpečky s rýží.

 

KDE ŘÁDÍ AL-KAJDA

Ráno začínám s prohlídkou okolí. Domlouvám si ji s Adibem, řidičem, se nímž jsme sem přijeli. Navštěvujeme městys Ainat. Je zde prastarý hřbitov, kam však smějí jen muslimové. Co se dá dělat, je to jejich země. Adib mi primitivní angličtinou vysvětluje, že všude kolem žijí beduíni a že všichni mají samopaly. Později zjišťuji, že nelhal. V Jemenu připadají tři rychlopalné zbraně na osobu! Po poledni jsme již ve městě Shibám, třicet kilometrů na západ. Shibám je prastaré město celé vystavěné z hlíny, a to velmi rafinovaně. Budovy jsou většinou o osmi patrech a prostory mezi nimi jsou velice úzké – to kvůli obraně města. Ulice nejsou vydlážděné, pokrývá je jemný písečný prach. Procházím se po městě asi tři hodiny a objevuji všechna možná zákoutí. Některé domy jsou natřené pastelovými barvami a před jejich zdmi si hrají děti. Shibám je vrcholovou atrakcí provincie Hadramout. Okolo páté vylézám na nedalekou skálu a pozoruji město z výšky při západu slunce. Obávám se, že tento pohled budu již mít v hlavě na pořád. Později večer se jdu po tmě projít do města. Lidé v Jemenu jsou velice přátelští, ale zde na východě, v provincii Hadramout, se venkované cizinců bojí a někdy mohou být dokonce i agresivní. Je to od doby, kdy se v roce 1990 oba Jemeny sjednotily, a vesnické obyvatelstvo se dostává více a více na fundamentalistickou vlnu. Kvůli tomu má také bohužel místní buňka Al-Kajdy celou řadu stoupenců. Jedna z místních odnoží Al-Kajdy koncem ledna 2008 rozstřílela kolonu aut se zahraničními turisty v hliněném městečku Al-Hadžerajn nalepeném na skále. Bylo zde na dvanáct raněných a čtyři mrtví. Mám o čem přemýšlet, neboť zítra pojedu celou cestu tímto beduínským územím.

 

NA ŽHAVÉ PŮDĚ

Vyjíždíme časně ráno, je znát, že řidič má tak trochu obavy. Nebudeme totiž již mít onu po zuby ozbrojenou kolonu, ale jen tu a tam nějakého vojáka se samopalem, který bude s námi sedět v autě. Opět ty nesčetné kontrolní posty, checkpointy. Armáda se snaží mít celou oblast co nejvíce pod kontrolou, ale bůhví... Jak říkají Arabové „Insallah“ neboli vše je v rukou Aláhových . Projevuji přání na chvilku zastavit u opuštěného a rozpadajícího se městečka, kde žije již jen několik chudých beduínských rodin. Řidič a vojáci se k tomu moc nemají, ale přemlouvám je. Celou dobu stojí poblíž s připravenými samopaly. Projíždíme pouští, tato štreka trvá asi čtyři hodiny a chvílemi se ocitáme v menších písečných bouřích. Tu a tam musíme chvílemi dokonce i zastavit, tak špatná je viditelnost. Není to však písečná bouře, kterou jsem zažil v jižním Alžírsku, tedy tmavě hnědooranžové mraky, ale přesto stojí za to. Co chvíli zahlédnu podél cesty přejetého velblouda. Vojáci jsou trochu nervózní, zvláště v okolí města Marib, kde potřebujeme natankovat. Žádná čerpací stanice však nemá benzin. Nakonec objevujeme jednu stanici, která benzin má, ale musíme půl hodiny čekat, než se obsluha vrátí z modlitby v nedaleké mešitě. Řidič Adib kupuje listí kat a spolu s vojáky jej vesele přežvykují. Konečně máme plnou nádrž, ale asi dvě stě metrů za městem píchneme duši. Je to situace trochu jako ve filmu, při vyměňování kola makáme jako fretky. Před rokem kousek odtud zabil sebevražedný atentátník šest španělských turistů. Nedaleko od nás zastavuje menší dodávka a z ní vyskáče několik chlapíků. Vojáci okamžitě sahají po zbraních. Naštěstí se ukazuje, že beduíni jdou za prací do nedaleké ohrady. Cestování tohoto typu není věru žádný med. Konečně jedeme dál, čeká nás poslední checkpoint zhruba padesát kilometrů před San´á. Je znát, že si vojáci s Adibem znatelně oddychli a dokonce si začínají zpívat. Moje obavy tím ale trochu stouply, teprve teď jsem si doopravdy uvědomil, v jakém nebezpečí jsem se vlastně nacházel. V okolí Maribu již došlo ke spoustě únosů a přímo ve městě se nalézá ohromný (legální) trh zbraní, kde si kdokoliv může zakoupit všechny možné „hračky“ od kalašnikovů až po ruční granáty či pancéřové pěsti! Je zajímavé, že vláda tento trh, jehož existence trvá léta, stále ještě nezakázala. A kdo tam ty zbraně vozí?

 

MĚSTO CHALOUPEK

Jemenská metropole San´á vypadá jako město perníkových chaloupek. Všechny domy jsou vystavěné z kamene a kolem okenic a teras krásně dekorovány vápnem. Zevnitř jsou plné křivolakých chodbiček a výklenků. Další zajímavostí jsou okna. Dříve se místo skla používal tence řezaný alabastr, který sice světlo propouštěl, zachovával ale intimitu interiérů. Později se začala používat barevná skla, která domům po setmění dodává půvab pohádky tisíce a jedné noci. Stará San´á je veliká. Celé dny zde můžete úspěšně bloudit a objevovat nová a nová zákoutí. Dobré je také to, že je městem naprosto bezpečným, a to i v noci. Vyrážím tedy i do noční San´á. Ztrácím se ve všech možných stínech a zákoutích města. Je to skutečně úchvatný labyrint arabské architektury. Ze tmy se ozývá mručení kocourů a pískání krys. Město leží ve výšce 2300 metrů nad mořem, a to mi tu a tam způsobuje mírné problémy s dýcháním a s bolením hlavy. Pomáhá proti tomu aspirin s menší dávkou kofeinu. Navštěvuji také malé, opuštěné městečko, které se nalézá na okraji San´á. Jmenuje se Bayt Baws a stojí vystavěné vysoko na skále. Obyvatelé ho opustili po roce 1947, kdy se přemístili do Izraele. Tímto způsobem se vylidnila spousta městeček a vesnic, nicméně židovská menšina je v Jemenu stále ještě patrná. Na konci odpoledne se ocitám v malé čajovně, je jakoby schovaná ve vnitřním dvoře, s nádhernými pavlačemi slepenými z hlíny. Do řeči se dává se mnou starší pán, je to místní lékař a kdysi studoval medicínu v Leningradě. Já oprašuji svou ruštinu a docela hezky si povídáme, dozvídám se, že dlouhodobé žvýkání katu je velmi špatné pro srdce a proto je lepší se mu vyhnout. To, že jsou Jemenci v zajetí katu, je jasné. Myslím si, že na tomto zpropadeném listí jsou zde závislí úplně všichni muži. Neustále kat shánějí a přežvykují. Při tom neustále „s plnou hubou“ lamentují, jak je děsně drahý. Krizi mají okolo poledního a k večeru, kdy již listí katu sežvýkali dost. To s nimi kolikrát není ani řeč. Malý sáček těchto čertových lístečků je stojí alespoň deset dolarů denně, což v této zemi není zanedbatelná částka. Nejkvalitnější kat pochází z jižní Etiopie, odkud se vyváží hlavně do Jemenu a do Somálska. Později večer si na trhu kupuji několik zapalovačů se světýlkem, s jehož pomocí se dá po tmě promítat fotografie Saddáma Husajna. Prý se dá sehnat i podobný s Usámou bin Ládinem.

 

VZHŮRU DO HOR

Nedaleko mého hotelu je cestovní kancelář, kde pracuje pan Kais. Doporučil mi ho starý známý, dlouholetý obdivovatel Jemenu. Pan Kais si mě asi považuje, neboť mi jako průvodce poskytl svého otce, pana Ahmeda. Podle toho, jak jej všichni kolemjdoucí zdraví, je známý nejen v San´á, ale i po celém Jemenu. Je to starší, noblesní pán a působí dojmem pravého arabského aristokrata. Vůbec bych se nedivil, kdyby byl guvernérem nějaké oblasti či kraje. Velmi rychle si začínáme rozumět. Rychle chápe, že mi jde o místa s atmosférou. Výhledy nám jen bude trochu kazit jemný prach z písečných bouří ze Saúdské Arábie. Horskou oblast Haras tvoří nesčetné vrcholy a vrcholky, na nichž jsou vystavěné opevněné vesnice a usedlosti, někdy i malá městečka. Vlastně to jsou spíše hrady a pevnosti. Jsou věžovitě vystavěny a jejich výška je často obdivuhodná. Navštěvujeme jich celkem asi dvacet. Ty stavby jsou vskutku pohádkové. V létě, kdy zde hodně prší, je vše zelené, včetně terasovitých políček, které se vinou podél hor. V tomto období jsou kamenné usedlosti obepnuty mraky či mlhou a jak mraky stoupají nebo klesají, stavby vypadají, jako by byly postavené přímo na nich. Místní obyvatelé jsou vskutku boží. Pan Ahmed často zastavuje místním horalům, kteří stojí podél cesty, a bere je do jejich vesnic. Řídí svůj 4 Wheel drive Land rover opravdu perfektně. Ani on nevydrží byť jeden den bez listí katu. Musím přiznat, že i já kat již denně žvýkám. Jen ten efekt se ne a ne dostavit. Ranní výhledy nemohou být úchvatnější. Například vesnice Al-Hajjara bývá v ranním oparu opravdu pohádková. Za návštěvu také stojí poutní místo vyznavačů Ismáiíliho. Byl to známý učenec a k jeho hrobce, která pochází z 12. století, se přichází poklonit řada muslimských poutníků až z Pákistánu či Indie. Co se zahraničních turistů týká, tak zde můžeme potkat zvláštní všehochuť Evropanů a Asijců. Do Jemenu jezdí také spousta Čechů. Jemenci nás mají rádi a znají Československo, neboť část Jemenu byla jedním ze států socialistického společenství a během občanské války mezi Jemenem jižním a severním jsme sem dodávali vojenskou pomoc. Na většině samopalů, které zde potkáte, je nápis: „Made in Czechoslovakia“.

 

AFRICKÝ KOUT

Po dvou dnech se vydáváme na cestu dolů do údolí Wádí Wahama. Jedeme nádhernou úzkou roklinou nebo spíše soutěskou, která je kupodivu zarostlá bujnou vegetací. Po chvíli se nám otevře efektní výhled dolů do nekonečné roviny se spoustou afrických chatrčí roztroušených všude kolem. Je to zde opravdový kout Afriky. Obyvatelé těchto chýší sem totiž kdysi dávno přišli z Etiopie a Somálska. Kus dál pan Ahmed zastavuje a kupuje od místních beduinů med přímo z úlu. Trochu se při tom s nimi i pohádá – oni to jsou docela kulišáci, tihle beduíni. Ochutnávám trochu medu i s pláství. Je vynikající, jen člověk musí pořád plivat včelí vosk. Na řadu přichází město Zabíd. Je to stylové, byť stárnoucí arabské město, které italský režisér Passolini použil jako kulisu ke svému filmu „Pohádka tisíce a jedné noci“. Městem mě provází katem perfektně zfetovaný mladík, se kterým je docela legrace. Město zná opravdu brilantně a ukazuje mi všechna možná zákoutí. Zajímavé jsou i interiéry domů, kde se žvýká kat. Pánové tady jsou z toho svého katu již opravdu mimo. Můj průvodce všechny velice dobře zná a připadá mi, že mi ukazuje všechny svoje známé z mokré čtvrti. Je pátek, tedy něco jako mohamedánská neděle. Navštěvujeme jednu mešitu, kde kupodivu nikomu nevadí, že jsem nevěřící. Bylo to mimochodem zde, kde také vznikala algebra. Brzy ráno vyrážím na malou procházku jen tak sám a bez průvodce. Samozřejmě, že naprosto zabloudím v nekonečném labyrintu uliček, a ne a ne se vymotat. Místní lidé jsou ale velice vstřícní a jeden pán mě nakonec odveze na motorce na hlavní náměstí. Další den se časně ráno jdeme podívat na malý, ale velice živý venkovský trh „Al-Dabab“. Babky zde prodávají koření a dědové zase dobytek. Babky mi docela živě pantomimicky ukazují, že jestli je vyfotím, tak po mně hodí šutrem. Tu a tam to některá z nich málem udělá. Jedeme po chvíli dál a zastavujeme ještě u výroby dřevěného uhlí. Nic takového jsem ještě neviděl. Dřevo se pálí v malých hliněných mohylách, kam má kyslík jen minimální přístup. Muži, kteří zde pracují, jsou celí od sazí. Kouř je snad úplně všude.

 

hracky2

 

V ZAJETÍ NEPOŘÁDKU

Do San´á se vracíme krajinou, která se neustále mění. Zajímavá je zejména cesta přes tři tisíce metrů vysoké horské hřebeny s neuvěřitelnými vyhlídkami. Spousty teras, které se vinou kolem těchto hor, vytvářejí až pohádkový dojem. V tomto období jsou suché, ale v létě, když se zazelenají, bývají ještě úchvatnější. Všechen ten prach, miliony plastikových sáčků navátých větrem a otevřená kanalizace mě přivádějí k radosti, že se vracím zpět do San´á. Šílený nepořádek, který je tak typický pro jemenský venkov, mi chvílemi dělá starosti. Mělo by se s tím něco dělat. Jak mi Ahmed vysvětluje, místní venkované jsou často nevzdělaní, a co je životní prostředí vůbec nechápou. Jen tu a tam se prý o tomto problému zmíní v televizi malá hrstka místních intelektuálů. Do San´á se vracíme až pozdě odpoledne a mám pocit, že starý pán má toho řízení víc než dost. Vzduch je nyní již krásně průzračný a písečný prach z pouští se pomalu vytratil. Při poslední procházce San´á mě napadá, že ten mladík, kterého jsem potkal v Manaze, měl docela ostrovtip. Když se mě ptal, odkud že to vlastně jsem, a já mu řekl, že z Čech, tedy z bývalého Československa, krátce se zamyslel. Po chvíli na mne zavolal přes celou ulici: „Jo, a díky za ty vaše samopaly!“

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group