ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Beduín s kolárkem

 

beduinTEXT: TOMÁŠ SADÍLEK A PAVEL ŽĎÁRSKÝ,

 

Akademická společnost Aloise Musila, FOTO: Muzeum Vyškovska ve Vyškově „Putoval jsem kraji, do kterých žádný Evropan nevkročil, otevřel jsem prameny neznámé nebo nepřístupné a přispěl jsem vlastní cihlou na budovu osvěty lidstva.

 

Pro sebe sama jsem si z pouště odnesl vědomí povinnosti dívat se na každého člověka jako na bratra a prokazovati mu dobré, nikoliv pro vděčnost, pro odměnu, nýbrž pro vlastní spokojenost.“ Alois Musil Dne 12. dubna uplynulo 65 let od smrti profesora Aloise Musila, předního českého orientalisty, jehož badatelská činnost přinesla obohacení celé řady vědeckých odvětví. Přes dvacet let se s menšími přestávkami vydával na cesty do pustin Arábie. S domorodci se sblížil natolik, že se stal šejchem dvou beduínských kmenů. Ve své době patřil k nejlepším znalcům Blízkého východu. Jeho pozdější činnost, možná trochu z donucení okolnostmi a z pocitu povinnosti vůči vídeňskému dvoru, nabývala politického zabarvení. Ale ani při politických misích nezapomínal na své vědecké poslání. Komunistický režim se programově snažil, aby byl zesnulý kněz zapomenut. Ještě dvacet let od jeho pádu si tak Musilův věhlas připisují hlavně Rakušané a Němci.

 

JAKO Z MAYOVEK

Z pouštního štěrku, pomalu rozpalovaného neúprosnými slunečními paprsky, vyčnívala lidská hlava pomazaná medem. Roj vos, jenž se neomylně sletěl k nečekanému hodokvasu, nijak nevzrušoval nelidský řev nebožáka ani hejno supů, které se kolem snášelo stále níž. Lupiči předchozího večera muže obrali, svlékli donaha a odsoudili ke kruté smrti. Jejich ochraptělá a vyčerpaná oběť dokázala vydávat už jenom neartikulované skřeky. Nebýt několika pastevců, kteří je zaslechli a přispěchali polomrtvé tělo vyhrabat, světová věda by přišla o jednu ze svých nejpozoruhodnějších osobností. Podobných situací, kdy jeho život visel jen na příslovečném vlásku, přežil profesor Alois Musil hned několik. Byly jako vystřižené z dobrodružných knih Karla Maye, které v mládí s chutí čítával. Moravského rodáka, jenž tak podivuhodně ztělesňoval mnohé Mayovy fantazie, nazývali beduíni Músá šajch Číkí nebo častěji, podle kmene Banú Rwala, Músá ar-Rwajlí. Svého prvního koně na Východě pojmenoval Ríh, v rodné vísce si nechal vystavět Vilu Músa, podobně jako Karel May Villu Shatterhand u Drážďan. Mayův příklad jej také přiměl na sklonku života psát dobrodružné knihy pro mládež, které měly čtenářům ukazovat pravdivý obrázek Orientu – reálný místopis, autentické zvyky a chování beduínů, skutečné události. Kdo vlastně byl tento ve své vlasti dnes téměř neznámý cestovatel?

 

KNĚZ V ARÁBII

Alois Musil se narodil jako první z pěti dětí 30. června 1868 v rodině prostého sedláka v Rychtářově nedaleko Vyškova na Moravě. V dětství musel rodičům vydatně pomáhat na zadluženém statku, aby si ho udrželi. Studoval v Kroměříži, v Brně a později ve Vysokém Mýtě, a i když jako student nevynikal, maturoval s vyznamenáním. Během středoškolského studia se rozhodl ulehčit své rodině materiální strádání a vstoupit do teologického semináře. Kněžská dráha byla tehdy pro chlapce z chudých rodin častým řešením existenční otázky. Bohosloví studoval v Olomouci v letech 1887–1891. Postupně se zaměřil na Starý zákon a piloval hebrejštinu. Po ukončení semináře nastoupil jako kaplan v Moravské Ostravě a v roce 1895 byl promován doktorem teologie. V té době se Alois Musil dověděl, že francouzští dominikáni otevřeli v Jeruzalémě školu pro biblická studia École biblique. Od svého bývalého učitele arcibiskupa Theodora Kohna si vyprosil souhlas ke studiu a malé stipendium a na podzim roku 1895 odcestoval s cílem proniknout v autentickém prostředí do samotných základů křesťanství. Chtěl pochopit semitské myšlení a najít kořeny tří monoteistických náboženství. Dojmy však nebyly nijak příznivé, protože škola byla v začátcích a úroveň vyučujících nízká. Alois Musil se u jednoho rabína zdokonaloval v hebrejštině a místní typograf ho učil arabsky. Školní výprava podniknutá začátkem roku 1896 po trase Exodu s návštěvou kláštera svaté Kateřiny na Sinaji byla pojata příliš turisticky, což bylo pro po poznání dychtícího mladého kněze zklamáním. Začal proto sám vyjíždět na krátké výlety do bližšího i vzdálenějšího okolí. Procestoval oblast staré římské provincie Arabia Petraea, navštívil Petru a oblast Karaku. Již tehdy sbíral materiál pro svou pozdější čtyřsvazkovou vědeckou publikaci, které dal stejný název: Arabia Petraea. Zklamán úrovní výuky na École biblique odešel v únoru 1897 na jezuitskou Univerzitu sv. Josefa do Bejrútu, ani pobyt zde však nebyl bez potíží, hlavně finančních. Podnikal opět výpravy do okolí, ale nejvíce ho lákaly biblické kraje Negev, Edom, Moab a východní část Sinajského poloostrova.

 

OBJEV V POUŠTI

Nejvýznamnější Musilův objev přišel v červnu 1898. Dobré vztahy s beduíny kmene Banú Sachr mu umožnily postupně navštívit umajjovské pouštní zámky Tuba, Muwakkar, Mšatta či Charána. Tyto stavby z počátku umajjovské dynastie dodnes provokují badatele k diskusím o jejich účelu. Alois Musil se z vyprávění beduínů dověděl o dosud neprobádaném zámku Kusajr Amra. V té době jeho spřátelený beduínský kmen Banú Sachr válčil s konkurenčním kmenem Rwala. Během jednoho nájezdu se Alois Musil dostal k zámku a strnul v úžasu, protože stěny byly pokryty unikátní freskovou výzdobou – ukázkami řemesel, loveckými scénami, mužskými i obnaženými ženskými postavami, zvířaty! Okamžitě pochopil, že objevil cosi mimořádného. První návštěva tohoto místa se však náhle změnila v nebezpečné dobrodružství: Vkročím, vidím všude zbytky maleb. Spěchám z místnosti do místnosti, všechny jsou vymalovány. Chápal jsem význam svého objevu a děkoval Alláhovi. „Nepřátelé, nepřátelé, Múso!“ „Odkud se vzali cizí bojovníci, které jste viděli?“ Pohlížel mým dalekohledem k jihu. Prvá rána třeskla, za ní druhá, třetí. Bojovníci poskákali na koně a cválali směrem, z něhož zaznívaly rány; jen několik málo jich zůstalo u velbloudů. Prohlídka zámku skončila přepadením a rychlým ústupem, nebyl čas na jakoukoliv dokumentaci převratného objevu. Po návratu do Vídně zažil Alois Musil kruté rozčarování, nikdo mu nevěřil a stal se terčem útoků různých odborníků, kteří tvrdili, že o ničem podobném není v arabské literatuře ani zmínky. Muhammad navíc přece zakazoval zobrazování lidí a zvířat. Prý je jen snílek a možná podvodník, který ani v poušti nikdy nebyl. Sám o tom napsal: „Obhájiti jsem se nemohl. Mému důkladnému popisu se nevěřilo a fotografií jsem neměl. Provázelť jsem loupežnou výpravu, byli jsme u zámečku přepadeni, můj druh zastřelen a já prchal s mrtvolou, by ho mohla rodina pochovati. A tento objev byl prohlášen za podvod...“

 

ZDE JE DŮKAZ

Otřesen nedůvěrou začal učit na reálném gymnáziu v Olomouci jako provizorní katecheta. Později podnikl studijní cesty do Cambridge a Berlína. Ve vojenském zeměpisném ústavu ve Vídni se zdokonaloval v kartografii, avšak postoj vídeňské akademie k němu zůstal chladný. Přesto se v roce 1900 znovu vydal na cestu a 6. června před polednem dojel opět k zámku Amra. Zůstal tam sedm dní a pořídil 110 fotografií. Průzkum a fotografování fresek nebyly jednoduché, stále hrozilo nebezpečí přepadení. Na stráži se nepřetržitě střídali na střeše jeho druhové, protože se báli duchů, nechtěli do zámku vkročit. „Vždyť, Múso, žádný kočovník do něho nevkročí; pouze cikáni a kováři v něm občas hledají útulek před deštěm.“ „Těm nehrozí nebezpečí?“ „I ne. Vždyť víš, že kováři i cikáni jsou ve spolku s pozemskými duchy.“ „Mnoho-li pak zlata jste našli v tomto zámku?“ „Kéž nás Alláh uchrání od ukamenovaného ďábla, abychom my vkročili do zámku! Nač bychom pokoušeli pozemské duchy? Nebojíš se, Múso, že se na tebe budou hněvati a tobě škoditi? Věř, že se divím tvé odvaze. My se duchů bojíme.“ Objevem zámku Amra se stal Alois Musil známou vědeckou osobností po celé Evropě: „Tu mně konečně uvěřili. Přelud se stal skutečností, ale má úcta před neomylným úsudkem největších odborníků značně poklesla.“ Pro provinciální Olomouc však jeho úspěchy moc neznamenaly. Katedra studia Starého zákona byla po odchodu profesora Mlčocha obsazena knězem s nesrovnatelně nižšími znalostmi starozákonní problematiky, než měl Alois Musil. Roztrpčen si vyžádal audienci u arcibiskupa Kohna, který souhlasil jen s tím, aby se ucházel o místo mimořádného profesora. Avšak ani zde nenašel klidné prostředí a stále byl pod přísným Kohnovým dohledem. Naopak vídeňská akademie věd si uvědomila výjimečnost Musilova objevu a na její výzvu cestoval k zámku Amra potřetí. Tentokrát ho doprovázel akademický malíř Alphons Leopold Mielich, který fresky okopíroval. V těsné blízkosti zámku byli oloupeni skupinou nájezdníků, ale protože kmen Banú Sachr nebyl s nájezdníky ve válce, věci jim vrátili. Podlahu zámku kryla vrstva ptačího trusu, prachu bylo na dlaň vysoko, hnízdili tam supi a uvnitř panovalo nesnesitelné vedro. Trpěli nedostatkem vody. Byli napadeni obrovským hejnem kobylek. Přesto během této cesty ještě zdokumentovali zámek Charána, navštívili zříceninu Muwakkar a zámek Mšatta. Po návratu Alois Musil zpracovával v Olomouci výsledky cesty, které později vydal v monumentální dvousvazkové monografii Kusejr Amra s Mielichovými obrazy v příloze.

 

NA POKRAJI SMRTI

Na konci jara 1902 připravoval Alois Musil novou cestu, protože ho vídeňská akademie pověřila vypracováním mapy Petrejské Arábie, zřejmě z popudu generálního štábu. V té době probíhalo upřesňování hranic mezi Egyptem a Osmanskou říší. Vycestoval z Gazy a navštívil zříceniny v Abde, které bylo před dvěma tisíci lety významným střediskem zemědělské oblasti. Střežilo cestu z Egypta přes Palestinu do Bosry a střední Arábie. Dokumentace rozvalin města nebyla jednoduchá a málem při ní přišel o život, když se zřítil z kamenné věže do šestnáctimetrové hloubky. Po cestě přes močálovité údolí Araba onemocněl, dostal zimnici a upadl do apatie. Jeho druhové byli přesvědčeni, že umírá, a kopali mu hrob. „Nestarej se, Múso,“ přimlouval se Abdalláh. Hleď, aby ses uzdravil. Již čtvrtý den nic nejíš. Co bych si počal, kdybys odešel?“ Uložili mne a podali léku. Zvrhl jsem jej. Celou noc jsem sebou zmítal; usnouti jsem nemohl. „Tady zůstati nemůžeme. Nevzali jsme si vody; vždyť jsme jeli ke studnicím Garandal. Mohli bychom tě tam, Múso, dopraviti?“ šeptal Abdalláh. „Učiňte, jak za dobré uznáte.“ Naložili mne na velbloudici a po malé hodině mne složili kousek od pramene. Upravili mi lůžko pod nakloněnou skalou, abych byl uchráněn od horkých paprsků slunečních. Přitížilo se mi. Teplota stoupla na 41 stupňů Celsia, tep 132. Ztratil jsem veškerou chuť k životu. Nemohl jsem se ani hýbati, Abdalláhovi dalo mnoho práce, než mne přiměl, abych vzal lék. Všichni moji druhové byli přesvědčeni, že odejdu s tohoto světa. Kopali pro mne hrob. Viděl jsem je. Chvílemi přicházeli a skláněli se nade mnou, poslouchajíce, jestli ještě dýchám. Hnouti jsem se nemohl, byl jsem však při vědomí. Viděl jsem je a rozuměl úryvkům jejich řeči. „Jen kopejme, přece nedovolíme, aby ho hyeny vytáhly.“ Profesoru Musilovi se za jeho činnost dostalo vysokých ocenění. Císař František Josef I. mu v roce 1906 udělil rytířský Řád železné koruny III. třídy a papež Pius X. čestný titul Domácí prelát sv. Otce. Vídeň ho nechtěla ztratit, a tak pro něj nově zřídila katedru pomocných věd biblických a arabštiny.

 

PŘEPADENÍ V POUŠTI

V letech 1908–1909 se Alois Musil vydal na svou nejdelší, téměř roční cestu. Hlavním úkolem byl topografický výzkum severní Arábie mezi Palestinou a Mezopotámií, spojený s výzkumem etnografickým a jazykovým a se sběrem rostlin pro profesora Velenovského. Cestoval na území východně od Aleppa a v okolí Palmyry. Žil s beduíny kmene Rwala a přátelil se s knížetem Núrím, který ho již dříve přijal za svého bratra a ustanovil ho šejchem kmene s právem spolurozhodovat o jeho záležitostech. Kvůli návštěvám biblických míst se účastnil nebezpečných beduínských výprav. Často docházelo k přepadením, která většinou skončila dobře jen díky Musilovu vlivu, jeho znalosti beduínských zvyků a diplomatickým schopnostem. Vždy se mohl odvolávat na své přátele mezi beduínskými náčelníky. Hlavním vědeckým ziskem z této roční cesty byla mapa severní Arábie, nespočetné množství místopisných údajů a rozsáhlý etnografický materiál. Za necelý rok ho vyzvala osmanská vláda, aby zmapoval kraj podél nově vybudované hidžázské železnice. Na této čtyřměsíční cestě ho doprovázel šikovatel Rudolf Thomasberger, který se s ním účastnil i minulé výpravy, a geolog Leopold Kober. Profesor Musil zjistil, jak je osmanská vláda v těchto končinách bezmocná. Tuto cestu považoval za nejnamáhavější kvůli obstrukcím místních úřadů a přepadení poblíž Tabúku, při kterém málem přišel o život. Byl okraden o většinu osobních věcí a zápisků. „Šaty! Dejte nám naše šaty! Neodjedeme přece odtud nazí!“ Kde byly naše šaty! Bojovníci je zahrabali do písku, zastrkali pod svá sedla nebo si je oblékli. Jeden měl na nohou navlečeny tři naše košile a dvoje kalhoty a vše svázáno pasem pod svou košilí. Ohmatávali jsme sedla, nejsou-li našimi šaty vycpána, strkali ruce pod ně, neleží-li na našich šatech, nadzdvihovali košile jednotlivých bojovníků, rozhrabávali každou hromádku písku. Jak jsme mohli nalézti všechno, co nám vzali, když asi třicet bojovníků zmizelo spíše, než se velitel rozhodl, že nám náš majetek vrátí! Vědecké přístroje byly skoro všechny poškozeny. Chtěli věděti, co je v tlakoměru nebo ve fotografickém přístroji, i rozrazili nástroj kamenem, nebo jej rozrýpli dýkou a pak mi jej vraceli. Náš nejlepší fotografický přístroj nám přinesli v pěti kusech, tlakoměry ve dvou. Štěstím bylo, že si jeden z lupičů zahrabal theodolita nejlepší tlakoměr do písku. Náhodou jsme je našli, oba znečištěny sice, ale přece neporušeny. Veškeré nasbírané rostliny vyhodili ze zavazadel a vítr je roznesl. Nejbolestnější byla ztráta všech půdorysů a plánů Resafy, jak z roku 1908, tak z 1912, jakož i podrobných plánů zřícenin a okolí Palmyry. Z potravin jsme nedostali nic, z ostatních zásob velice málo. Vodu nám vypili všechnu.

 

VLIVNÝ VLASTENEC

Počátkem ledna 1912 navštívil Aloise Musila ve dvorní knihovně Sixtus z Bourbonu a Parmy, bratr Zity, manželky arcivévody Karla, pozdějšího posledního rakouskouherského císaře, který mu nabídl, aby jej doprovázel na cestě do severovýchodní Sýrie a Mezopotámie. Oficiálně mělo jít o loveckou výpravu a Alois Musil účast přislíbil. Expedice trvala čtyři měsíce a zavítali při ní až do Bagdádu. Ani tentokrát se cesta neobešla bez přepadení, kdy byli před závěrem cesty obráni úplně o vše. Alois Musil s princem Sixtem se dostali do Damašku jen ve spodním prádle a bez osobních věcí a cenných zápisků. Dojmy a zkušenosti z cesty přivedly prince k výroku: „Odvážel jste královskou výsost, člověka jste přivezl!“ Dobrodužná cesta sblížila A. Musila s císařským dvorem a spřátelila ho s arcivévodou Karlem a jeho manželkou Zitou, jejímž byl zpovědníkem. Blízké vztahy po vypuknutí I. světové války mu pomohly při intervenci za Karla Kramáře a Aloise Rašína, odsouzené k trestu smrti za „vlastizradu“. Ale neintervenoval jen za politiky, pomohl také mnohým mladým brancům, aby nemuseli narukovat do války. Později se rovněž přimlouval za vzbouřené české námořníky v boce Kotorské. Z diplomatických důvodů se Alois Musil zúčastnil vojenské mise v roce 1917, která měla pomoci vlivu Německa v Osmanské říši na konci I. světové války. Byla to jeho osmá a poslední cesta na Blízký východ, během které plnil politické úkoly v Istanbulu a zároveň se přiblížil britsko-osmanské frontě na jihu Palestiny. Paradoxem Musilova života je, že jako kněz oblékl uniformu, ve které se mise zúčastnil. Císařem byl za cestu vyznamenán hvězdou s válečným odznakem za statečnost a povýšen do IV. hodnostní třídy. V roce 1918 Vídeňská univerzita propustila všechny zaměstnance, docenty i profesory, kteří nebyli rakousko-německého původu, ale o Aloise Musila měla Vídeň zájem. Dostal návrh, aby zůstal s podmínkou, že prokáže svoje němectví. S tím však nesouhlasil, považoval to za urážku a proto se rozhodl odejít do Prahy. Jeho přijetí na univerzitu se neobešlo bez problémů a průtahů. Hlavně mu byl vytýkán vztah s císařskou rodinou a loajalita k vídeňskému dvoru. Přes všechny překážky byl 21. ledna 1920 jmenován profesorem Karlovy univerzity pro pomocné vědy východní a moderní arabštinu. V únoru 1920 měl v sále přírodovědeckého ústavu na Albertově zahajovací přednášku Jak jsem poznával Orient, které se zúčastnili novináři a politici v čele s ministrem zahraničí Edvardem Benešem. Významnou roli sehrál profesor Musil při založení Orientálního ústavu v Praze, které podpořil prezident Masaryk, jenž ho přiměl, aby výsledky své práce kvůli propagaci mladého Československa vydal anglicky ve Spojených státech. Za tím účelem ho prezident Masaryk v červnu roku 1921 seznámil s průmyslníkem a mecenášem Charlesem Richardem Cranem. V letech 1926 až 1928 vyšlo v New Yorku Musilovo celoživotní dílo v šesti svazcích. Jako dosud jediný Čech obdržel 21. února 1928 zlatou medaili Charlese P. Dalyho a byl zapsán na desku cti Americké zeměpisné společnosti.

 

beduin2

 

VĚDEC NA STATKU

Po návratu ze zámoří se Alois Musil zapojil do pedagogické a publikační činnosti. V letech 1929–1932 vydal osm populárně psaných cestopisů a od roku 1934 začala vycházet dvanáctidílná řada Dnešní Orient, tematicky věnovaná nově vytvořeným státům na Blízkém východě. Přednáškovou činnost ukončil v roce 1937, ale nepřestal publikovat knihy a články a přednášet v rozhlase. Stále sledoval dění v Orientu a jeho sekretářka Anna Blechová mu připravovala rešerše pro články a komentáře v novinách. Během svého dobrodružného života stačil napsat na 70 knih a 1200 odborných i populárních článků. Velice ho zasáhlo vystěhování rodného Rychtářova nacisty po vypuknutí II. světové války, kteří zde zřídili dělostřeleckou střelnici. Odešel na odpočinek na statek Nový dvůr u Českého Šternberku, který zakoupil již dříve pro svého synovce Milana, později na statek v nedalekých Otrybech, jenž věnoval synovci Antonínovi. Nezapomněl na svou zálibu v zemědělství a na statcích se svými synovci hospodařil. Po krátkém pobytu v nemocnici zemřel v Otrybech 12. dubna 1944. Přál si být pochován v Rychtářově, ale v té době to nebylo možné. Byl pochován na hřbitově v Českém Šternberku po jednoduchém smutečním obřadu. Jeho přání se splnilo až v roce 1968, kdy byly ostatky v rámci oslav 100. výročí narození převezeny do rodinné hrobky v Rychtářově. O svém životě napsal: „Tvořila mne poušť a životní bída, v poušti mi nepomohly ani tituly, ani řády, byl jsem odkázán jen sám na sebe a na Boha. Vědomí, že konám svou povinnost, je nejlepším uznáním a jedinou plnou odměnou.“ Použité ukázky jsou z knih Aloise Musila Tajemná Amra, V roklích edomských a V zemi královny Zenobie.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group