ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Slané peklo

 

peklo2TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

 

Danakilská proláklina v severní Etiopii byla vždy synonymem toho nejhoršího, co může člověk zažít. Spalující žár, minimum vody, solné pustiny a bizarní lávové příkrovy.

 

Každý, kdo o tomto proklatém místě mluvil, k němu měl buď respekt, nebo rovnou z něho strach. Báchorky a pověry o jednom z nejnehostinnějších míst planety kolují dodnes. Jaká je skutečnost? „Vítejte v pekle,“ vítá nás mladý Tigrejec, který jen tak očumoval, kdo přijede autobusem do poslední výspy civilizace, městečka Berahile. Tento shluk domů s plechovými střechami, mešitou a ruinami kostela byl vybudován již za císaře Menelika, který se snažil vytvořit opěrný bod k trvalému ovládnutí oblasti. Dnes je tady, na konci silnice, po které občas jezdí i autobus, malé správní středisko, odkud si vládnou Afarové. „Jste zatčeni, určitě nemáte povolení,“ ujímá se nás okamžitě policista v zrcadlových brýlích a oškubané uniformě. Bez dalších řečí nás eskortuje na nedalekou stanici. U kamenného domu posedává na zbytcích nábytku a židlí několik policistů se samopaly. Zbraně jsou samozřejmostí u každého muže v této zemi, takže vlastně ani nebudí přílišný respekt. Naše přítomnost policisty evidentně potěšila, protože z nás ucítili peníze. Jediná možnost, jak tu někoho pořádně oškubat, je soustředit se na občasné turisty, přijíždějící v džípech. Jenže my přijeli autobusem a naším cílem byla úplně jiná cesta. Chtěli jsme jen jít spolu s jednou z karavan, které putují až z dalekého Mekele za žádanou solí. Je to jedna z posledních karavanních stezek, která dosud v Africe funguje. Všude jinde na Sahaře už dnes karavany vystřídaly náklaďáky. Jen tady v Etiopii je lidská práce a velbloudí doprava pořád levnější, než budovat nákladné cesty a posílat po nich kamiony. „Kolik zaplatíš, když vás pustíme, kam chceš?“ Čekal jsem spíše vytáčky, než se dozvím cenu, kterou je nutné zaplatit, ale tady jsou zvyklí jít hned na věc. Sice nejsme zatčeni, ale bez doprovodu se prý nesmíme pohybovat ani po Berahile. Nekompromisní policisté nás posílají na vzdálený úřad, kde snad někdo tuší, jaký papír nám má za tučný honorář vydat.

 

 

HRA NERVŮ

Nově zřízené úřady tady v pustině mezi horami vypadají, jako kdyby sem ani nepatřily. Novotou zářící kancelář s klimatizací a počítačem pečlivě zabaleným do igelitů. Prý dar od Evropské unie. Škoda, že do Berahile není zavedena elektřina. Ale snad tuto hodnotnou pomoc využijí někdy v budoucnu. Nepříjemný pán na otočné židli, také přikryté igelitem, patří k ukázkovým mocným mužům, kterých se dotkla pravidelná renta. Vyžraný velmož s celou plejádou poskoků a leštičů klik je mocným a neomezeným vládcem oblasti, kam moc centrální vlády nedosahuje. Stejně jako nedosahuje k policistům, kteří se nás opět ujali a rozhodli se uzavřít obchod. Do pouště prý bez doprovodu několika policistů nesmíme, ale když dáme ekvivalent deseti tisíc korun na muže, tak nás budou rádi doprovázet. Celý zbytek dne jsme strávili smlouváním, odpočinkem u přeslazeného čaje a dalším licitováním. Nakonec jsme došli k přesvědčení, že přítomnost uniforem je na naší cestě absolutní zbytečností. Naše rozhodnutí znamenalo vyhoštění. Ráno jsme měli opustit oblast v doprovodu eskorty. Místo toho se ale před námi celou noc policisté a různí majitelé velbloudů předháněli, kdo nám dá nižší nabídku za doprovod ve svém volném čase. S přibývající hodinou se cena začala smrskávat na desetinu. Když velitel policistů zjistil naši ne ústupnost a omezený rozpočet, rozhodl se rychle. Konečně navrhl rozumnou cenu za dva policisty, dva velbloudy a průvodce. Cesta za snem mohla začít. Jen bylo nutné zaplatit zálohu, která rychle zmizela v policistově bezedné kapse.

 

LÍNÁ KARAVANA

Ještě před rozbřeskem na nás čekal velbloudář Jásin a policista, taktéž Jásin, který se rozhodl, že bude i naším průvodcem. Je jedním z Afarů, proslaveného kmene, který obývá největší pustinu. Druhý policajt, který s námi měl jít, se začal vymlouvat na bolavé nohy. Dokonce mi byl ochotný poskytnout i svou zbraň, jen aby s námi nemusel. Svůj podíl už dostal, tak neměl důvod se namáhat. Jak se později potvrdilo, naše ochrana, kterou se všichni oháněli, nebyla až tak důležitá. V terénu byli strážci zákona často prvními, kdo zmizel za prvním záhybem. Cesta z Berahile se ubírala rozeklaným údolím mezi drolícími se horami. Bylo až s podivem, že se našel někdo, kdo vyprojektoval silnici z vysoko položeného Mekele po úbočí hor prudce dolů. Hned za vesnicí ukazovaly krutost přírody zdechliny velbloudů a oslů, ale v těchto dnech mi místo, kam se všichni bojí, nepřišlo až tak extrémní. Teplota sice byla stále vysoká, ale těžké černé mraky na obloze spíše věštily brzký déšť, který tu údajně přichází maximálně dvakrát do roka. K naší karavaně se připojil další mladík. Prý má vypomáhat s velbloudy, ale jak se brzy ukázalo, náš policista byl unavený nošením zbraně, a tak z něj udělal nosiče samopalu. I mladík se ale brzy unavil, a tak mi tak dlouho s radostí ukazoval, jak se zbraní míří, až se ocitla na mých zádech a nikdo s ní nechtěl mít nic společného. Jednoduše je to jen těžká věc, která nepříjemně dloube do zad.

 

VELBLOUDÍ DÁLNICE

Z domova od stolu vypadá Danakilská proláklina jako jedno z posledních bílých míst Afriky. Ani ve snu by mě nenapadlo, kolik lidí v této pustině potkám. Celý den jsme potkávali karavany, které naložené solnými deskami mířily do dalekého Mekele. Od solného jezera, kde se solná krusta láme a upravuje do desek, čeká karavanu dlouhý pochod a výstup na Etiopskou vysočinu skoro do závratných tří tisíc metrů nad mořem. V Danakilu je naopak většina oblasti na úrovni moře a často i pod ní. Cesta trvá karavanám tam a zpět skoro celý měsíc. Chodí se většinou v období etiopské zimy, od konce listopadu do začátku března, kdy je oblast nejen dostupná, ale i teplota v proláklině dosahuje „pouhých“ čtyřiceti stupňů. V období horka se totiž poušť mění v rozžhavené peklo, které likviduje vše živé. Nyní provoz skoro připomínal dálnici, sice trochu pomalejší, ale o to atraktivnější. Dokonce nechybělo ani cosi jako motoresty. Velký pohyb přivábil podnikavce, kteří si podél karavanní stezky vybudovali jednoduché chatrče. Tady u malých ohnišť provozovali občerstvení formou silného černého čaje s velkou dávkou cukru. Někde byl majitel podnikavější a vedle osvěžovny umístil i kůly pro parkování zvířat spolu s prodejem krmiva pro hladová zvířata. Taková opravdová benzínka se vším všudy. Druhá mylná představa byla, že široko daleko nenarazíme na vodu. Ani ve snu by mě nenapadlo, kolik mě na proslavené poušti čeká v takové výhni vody. Ve skalních roklích, klesajících hluboko dolů k poušti, zurčely prameny a dravá říčka si klestila cestu kamenitým dnem. Na některých místech, kde se údolí zužovalo do pouhých dvou metrů šířky, bylo vidět i naplaveniny a zaklesnuté kmeny stromů ve výšce dobrých šesti metrů. Když asi šedesátkrát denně brodíte řeku, která se z malého potůčku proměnila v tok s hloubkou po pás, chtě nechtě se v duchu musíte ptát: „Nejsme někde jinde? Nepopletli jsme si cestu?“

 

PENIS JAKO DŮKAZ

Pomalu a obezřetně se ke mně posouvá spoře oblečený stařešina v typické bederní zástěře zvané sanafil a s holí v ruce. Když už je docela blízko, začne se mě opatrně dotýkat a okukovat mě. Setkání s domorodými obyvateli je zážitek. Většina afarských mužů má za pasem hodně ostrý, oboustranně broušený nůž, který je nejen symbolem dospělosti, ale především účinnou zbraní. Staré afarské přísloví říká: „Nůž z pouzdra se nevytahuje bezdůvodně!“ A tak nepřekvapí dávný zvyk, kdy se muž mohl oženit, až když zabil prvního nepřítele. Jako důkaz bylo vyžadováno jeho přirození. V místě, kde vláda nad vodou rozhoduje o přežití, byla likvidace nebo kastrace nepřátel účinným způsobem, jak zabránit pokračování konkurenční linie. Přesto ten, komu bylo nabídnuto čerstvé vařené mléko, byl pod ochranou hostitele, který byl za svého hosta rozhodnut položit i vlastní život. „Fotografuj, až ti to dovolí muži,“ radí náš průvodce. Tady v divokém kraji platí úplně jiná pravidla a obyčejné fotografování může být i důvodem k útoku. „Bělochu, ochutnej náš chléb,“ křičí zdáli muž, který hlídá zavazadla karavany. V rozpáleném popelu vyhrabává klacíkem velké spálené koule domácího chleba. Tady uprostřed rozeklaných hor je trocha mouky a vody opravdovou pochoutkou. Jinou možností je mléko nebo maso. Pokud jste v pustině a nemáte nic jiného než věrného velblouda, pak je jedinou možností, jak se napít, jen žíla zvířete. Teplá krev může zachránit i život. V Danakilu by vegetarián asi zemřel hlady.

 

BAR V POUŠTI

Konečně jsme opustili hory a vydali se do nekonečných rovin. Denní pochod se stává pravým peklem. Teplota závratně stoupá, před námi jen cesta vyprahlou pouští, kterou jako memento vroubí kostry zvířat. Jeden z mýtů tedy konečně dostává konkrétní podobu. Tady se můžete plahočit kamkoliv, ale na vodu už nenarazíte. Je až s podivem, jak dokonale mají místní muži vyvinutý cit pro orientaci. Na první pohled tu není nikde ani stopa po nějakém znamení nebo výrazném bodu, přesto nás neomylně vedou k cíli. Jako z jiného světa vypadá vesnice Hamd Ela. Několik chatrčí a bar, kde to šlape. Největším překvapením je ohromný satelit s agregátem, který přináší světové novinky i do tohoto zapadlého koutu. Důvodem je také přítomnost etiopské armády, která hlídá strategickou hranici. Vždyť Eritrea je už jen pouhých třicet kilometrů odsud. A nenadálý vpád dravého souseda, který vyprovokoval války už snad se všemi okolními zeměmi, si tady dobře pamatují. I našemu policistovi Jásinovi se tu zalíbilo natolik, že tu zůstal. Jednak nám ukazoval bolavé nohy, a také zatoužil po poklidném nicnedělání v bohatě zásobeném baru. Už jsme s ním nehnuli. Jediné, co pro nás udělal, bylo, že nás poučil, jak máme střílet, kdyby nás někdo napadl. Výborná ochrana. Už se nedivím, že tu před lety unesli britského konzula. Asi mu jednoduše utekli přidělení policisté. Náš policista Jásin se také náležitě činil. Během naší několikadenní nepřítomnosti vypil celý bar a pak nám v klidu oznámil, kolik máme zaplatit. A že se jako muslim opíjel místní pálenkou? Alláh je prý daleko, a když to vše zaplatíme, bude nás mít rád stejně jako jeho.

 

ŽIVOT ZA SŮL

Dolování soli v Danakilu má velkou tradici. Sůl se vždy vyvažovala zlatem a byla velice žádaným artiklem. První zprávy se objevují už ze 6. století. Kdo v poušti mezi solnými jezery nebyl, nemůže si vůbec představit, jak takový důl vypadá. Už zdáli se k němu táhnou stopy zvířat, která se na planině propadají do lehké krusty soli a zeminy v místech vyschlé části jezera. V okamžiku, kdy zapadnete až po kolena, začnete chápat zrádnost solných jezer, která dokážou člověka i pohřbít. I když bylo jezero ještě v dáli za obzorem, shluk postav a velbloudů už vypadal jako velice živé mraveniště. Čím víc jsme se blížili, tím víc důl nabýval podobu ohromné fabriky. Tady, na vysychající hladině jezera, byla solná krusta silná i třicet centimetrů. Velké množství honáků vyměnilo svou karavanu za páčidla, sekery a dláta, kterými dobývali pevné solné desky. Unavení muži po dlouhé cestě neváhali pracovat nonstop, jen aby nalámali co nejvíce soli a mohli opustit rozpálenou pláň, která byla nevlídná i pro ně. Každá deska ještě vyžadovala pečlivé uhlazení do tvaru, který může být v balíku uložen do košů a popruhů na čekající zvířata. Ohromující prostá manufaktura pod širým nebem, která dokáže uživit tolik lidí. Pořekadlo „sůl nad zlato“ zde dostalo nový smysl. Na jinak opuštěné pláni probíhal ve velkém žáru každodenní boj s přírodou. Vydržet mohli jen ti silní a mohyly podél cesty vypovídaly o nemilosrdném kraji, který se nenechal jen tak podmanit.

 

peklo

 

MOKRÝ EPILOG

Kdosi z Afarů nám říkal, že v Danakilu prší jen jeden až dva dny v roce. Při návratu jsme si to vybrali nad limit. Těžké bouřkové mraky spustily svou dávku sprchy a nemilosrdnou pláň začaly zkrápět těžké kapky. Tady na to nikdo nebyl připraven. Déšť v poušti bývá spíše zázrakem. Když v dusném dni, kdy teplota překračuje čtyřicítku, začne cedit, zprvu to nevadí. Spíše skáčete mezi kapkami a vychutnáváte si nečekanou sprchu, alespoň smyjete prach z cesty. Jenže když už déšť trvá několik dnů, začíná být zima i na poušti. Zdejší domy na déšť nejsou vybaveny. Jednoduché rohože protékají jako cedník, takže nezbývá, než celou noc prožít u malého ohniště a čekat, jestli bude lépe. Prašná cesta se proměnila v bahenní lázně a největší překvapení nás čekalo u říčky, která se ztrácela u paty hor v poušti. Nyní se proměnila v zuřivý veletok strhávající vše, co mu stálo v cestě. Veškerá voda z hor se řítila rozlít do pouště. Cesta zpět rozeklaným údolím byla v tuto chvíli nemyslitelná. A věděli to i lidé od karavan, kteří úzkostlivě hleděli na černou oblohu. Jejich jediným pokladem byla sůl, a těch pár igelitových pytlů nemohlo zachránit to, co z pustiny s velkou dřinou vyrvali vlastníma rukama.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group