ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Známý, přesto tajemný

 

tajemnyTEXT A FOTO: MICHAELA „MYSHA“ KOŠŤÁLOVÁ

 

Tádž Mahál, úchvatné mauzoleum ze sněhobílého mramoru v indické Ágře, patří mezi novodobých sedm divů světa. Jsou však věci, o kterých se moc neví, nebo se o nich aspoň nemluví.

 

Měl například naproti bělostné stavbě skutečně stát ještě jeho druhý, černý protějšek? A proč Indové Tádž Mahálu pořizují bahenní masku? Píše se rok 1526 a mughalský vládce Bábur vyhlašuje Ágru za hlavní město své říše. Následující staletí se má nést ve jménu slávy a rozkvětu. Každý panovník se snaží překonat svého předchůdce, a tak se město plní majestátními, okázalými a především nádhernými stavbami, nad nimiž nám přechází zrak i dnes. Naprostého vrcholu Ágra dosahuje za vlády Šáhdžahána. To on rozšiřuje zdejší velkolepou pevnost, s jejímž budováním začal už jeho děd, Akbar I. Veliký, a původní vojenskou pevnost proměňuje na palác. Šáhdžahán je úspěšný nejen jako panovník, ale i v osobním životě. V roce 1631 však přichází rána. Při porodu čtrnáctého dítěte umírá neohroženému panovníku nejoblíbenější manželka Mumtáz Mahal. Říká se, že Šáhdžahán samým žalem do rána zešedivěl. Pro ztracenou lásku císař truchlí dva roky a rozhodne se jí vystavět hrobku takovou, jakou svět ještě neviděl. A to se mu v následujících dvaadvaceti letech skutečně podaří. Na velkolepém Tádž Mahálu, symbolu nekonečné lásky, pracuje na dvacet tisíc dělníků z Indie a střední Asie. Hlavní architekt je povolán z Persie a pomáhají i specialisté z daleké Evropy. Materiál na stavbu putuje z celé Asie a přepravuje ho více než tisíc slonů. Průsvitný sněhobílý mramor je přivezen z Rádžasthánu, jaspis z Paňdžábu, nefrit a křišťál až z Číny. Z Tibetu doputuje tyrkys a z Afghánistánu lazurit. Cenný safír byl přivezen až ze Šrí Lanky a karneol z Arábie. Úžasná hrobka je nakonec vykládána osmadvaceti druhy drahokamů a polodrahokamů. Je velmi těžké vyčíslit, kolik stavba Tádž Mahálu zamilovaného Šáhdžahána stála. Různé materiály uvádějí různé ceny, od tří až po třicet milionů rupií. Podle nejodvážnějších teorií přepočítávajících tehdejší náklady na stavbu vyšlo mauzoleum na několik bilionů amerických dolarů.

 

ŘEZÁNÍ JAZYKŮ

Velkolepý komplex, v němž odpočívá Šáhdžahánova nejmilejší manželka, je dostavěn a panovník může být se svým dílem nanejvýš spokojený. Zbývá už jen zařídit, aby architekti nevytvořili podobný skvost nikde jinde na světě. Povídá se, že mnoha stavitelům a dělníkům jsou proto amputovány ruce nebo jazyk. Mnoho historek v detailech líčí popravy, náhlá zmizení a mrzačení řemeslníků a umělců, kteří na výstavbě Tádž Mahálu pracovali. Už ne tak drsné historky tvrdí, že architekti museli před vyplacením mzdy podepsat smlouvu, v níž se zavázali nevytvořit podobné dílo jinde. Ani pro jedno z toho však neexistují důkazy, a tak se lze domnívat, že jde jen o mýtus, který se ostatně traduje o mnoha významných stavbách po celém světě. Krátce po dostavění Tádž Mahálu se Šáhdžahán dočkal dalšího šoku. Vlastní syn Aurangzéb jej svrhl z trůnu a uvěznil do osmihranné věže, známé pod názvem Musamman Burj. Romantické povídky o tom, jak odsud stařičký svržený panovník hledíval z malého okénka v temném pokoji směrem k hrobce své milované, asi nejsou úplně založené na pravdě. Šáhdžahán si zde nejspíš nežil vůbec špatně. Po dvou letech věznění však těžce onemocněl a po osmi letech, kdy se na Tádž Mahál mohl pouze dívat, zemřel. Místní průvodci návštěvníkům občas předkládají k uvěření pikantní historku, že se tak stalo na předávkování opiem a afrodiziaky při vášnivém sexu. Bylo mu tehdy čtyřiasedmdesát let. Aurangzéb ho pak bez zvláštních ceremonií nechal pohřbít vedle Mumtáz Mahal do Tádž Mahálu, čímž narušil dokonalou symetrii stavby, na které si Šáhdžahán tolik zakládal. Jeho větší hrobka je vůbec jediným asymetrickým prvkem celého areálu.

 

ODPOČINEK V RÁJI

Ne nadarmo je Tádž Mahál už od roku 1983 zapsán na seznamu UNESCO a prohlášen za „klenot muslimského umění v Indii a jedno z všeobecně uznávaných veleděl světového kulturního dědictví“. Že obrázek bělostné stavby, odrážející se v jezírku a obklopené vonící zahradou, znají lidé po celém světě, dokázal i fakt, že byl Tádž Mahál v roce 2007 zařazen mezi novodobých sedm divů světa. Jenže málokdo, kdo Tádž Mahál nenavštívil, tuší, že nejde jen o jednu budovu, známou z fotografií, pohlednic a knížek. Ve východní části Ágry se při řece Jamuně rozkládá celý areál, dojímající svou precizní krásou, dokonalostí a romantickou atmosférou. Ornamentální zahrada, rozprostírající se kolem Tádž Mahálu, není jen krásná, ale skrývá i mnohá tajemství. Uprostřed parku je vodní nádrž, která symbolizuje „jezero hojnosti“ slíbené proroku Muhammadovi. Vodní toky naznačují, že zahrada zpodobňuje perské pojetí nebeského ráje. V mystických islámských textech z mughalské éry je totiž ráj popsán jako nádherná zahrada hojnosti, protkaná říčními toky, jež směřují na všechny světové strany a dělí ji na čtyři části. Tádžmahálský park je navíc symetricky rozdělen prašnými cestičkami na pravidelné záhony. Než do Indie přišli Britové a obehnali mauzoleum anglickým trávníkem, kvetly tu růže, narcisy a ovocné stromy.

 

DRUHÝ, ČERNÝ TÁDŽ MAHÁL

Vzhledem k symbolickému významu zahrad okolo Tádž Mahálu se někteří historikové domnívají, že Šáhdžahán nebyl zrovna nejskromnější, když si za místo posledního odpočinku vybral „nebeský ráj“. Nicméně faktem je, že on zde svou hrobku nezamýšlel. Stavba byla úplně hotová, už když v ní odpočívala jeho nejdražší manželka. Historikové a romantici jdou ve spekulacích ještě dál. Většina mughalských zahrad podobného typu je obdélníková, s mauzoleem uprostřed. V tomto je Tádž Mahál atypický, protože jeho hlavní budova leží docela na konci parku; dál už je jen sráz a třpytivá hladina řeky Jamuny. Mnohé tento postřeh dovedl k tomu, že s Jamunou je v symbolice počítáno jako s jedním z „nebeských toků“. To by znamenalo, že „rajská zahrada“ pokračuje i na druhém břehu. Nasvědčují tomu také archeologické nálezy. A kde že tedy plánoval svou hrobku sám Šáhdžahán? Jean-Baptiste Tavernier, jeden z prvních evropských cestovatelů, který k Tádž Mahálu zavítal roku 1665, zavdal svými zápisky podnět k tajemné a náramně přitažlivé spekulaci: císař si chtěl na druhém břehu Jamuny vystavět „druhý Tádž Mahál“ – docela stejný jako ten pro jeho milovanou, ale z černého mramoru. Tomu by odpovídaly i nálezy načernalého mramoru za řekou, na místě zvaném Mahtab Bagh, tedy Měsíční zahrada. Nicméně další vykopávky z 90. let objasnily, že se jednalo o obyčejný bílý kámen, jen černě zabarvený. S relevantní teorií objasňující mýtus o „černém Tádžmahálu“ přišli archeologové v roce 2006. Zrekonstruovali část vodní nádrže v Mahtab Bagh a ukázali, že byla navržena tak, aby se v ní sněhobílé mauzoleum odráželo tmavě. Tádž Mahál totiž stojí od nádrže přímo na jih, a tak se na hladině zrcadlí sluncem neosvícená severní stěna mauzolea jako přirozeně tmavá. To je jen další důkaz, jak neuvěřitelně byl Šáhdžahán posedlý precizností, dokonalostí a symetrií.

 

BAHENNÍ KOUPEL

Ať už samotná stavba Tádž Mahál či jeho historie ukrývají jakákoli tajemství, nikdo tomuhle skvostu nemůže upřít jedinečnou atmosféru. Jeho krásu se v průběhu staletí snažili slovy zachytit mnozí umělci, avšak nedá se říct, že by se to někomu podařilo. Známým přirovnáním jsou slova indického básníka Thákura, podle nějž je Tádž Mahál „slzou na tváři věčnosti“. Bohužel, jak se do města hrnou turisti, zahrada je stále přeplněná k prasknutí. A hlavně, jak se průmyslová Ágra neustále halí do hustého smogu, sněhobílý mramor bere za své. Kyselé deště jej barví do žlutohněda a jemné řezby a intarzie podléhají erozi. Indové však vědí, že je to právě Tádž Mahál, co do jinak vyčerpávající Ágry táhne turisty. Motorová vozidla proto vyhnali z čtyřkilometrového okruhu od mauzolea a v zóně větší než deset tisíc čtverečních kilometrů zakázali vznik nových průmyslových areálů. O Tádž Mahál pečují jako o překrásnou princeznu. Dokonce dostává i „bahenní masku“. Aby bílý mramor získal svou původní třpytivou podobu, obalí jej na čas bahnem, které do sebe vstřebá nečistoty. Celá procedura včetně omytí trvá asi dva měsíce a stojí kolem dvě stě třiceti tisíc dolarů. Avšak není pochyb o tom, že Tádž Mahál to Ágře brzy vrátí.

 

tajemny2

 

MĚSTO ŠIBALŮ

Tádž Mahál je určitě turisticky nejatraktivnější památkou celé Indie. Ročně sem zavítá na čtyři miliony turistů, z toho dvě stě tisíc ze zámoří. V Ágře se to proto hemží pochybnými řidiči rikš, pouličními obchodníky a zprostředkovateli všeho možného. Pro nejednoho cestovatele je proto Ágra místem, které se zkrátka jen musí vytrpět. V 90. letech místní podvodníčci prokázali, že co se týče způsobů, jak obrat neopatrné turisty, umějí být až neuvěřitelně kreativní. Zaměstnanci restaurací se domluvili s pseudodoktory ze soukromých ordinací a přiotrávili své zákazníky, jen aby se pak mohli rozdělit o tučné zahraniční pojistky. V roce 1998 se podobný švindl ve Váránasí stal dvěma irským baťůžkářům osudný. Teprve pojišťovny, rozezlené nad ztrátou tisíců dolarů, tomu udělaly přítrž, když do Indie vyslaly své inspektory. Potom, co byla Ágra zbavena správní role, přeměnila se ve středisko těžkého průmyslu. V úzkých ulicích naplněných smogem se houkající auta, zběsilí cyklisté a páchnoucí (zato posvátné) krávy pletou s ustrašenými chodci navzájem do cesty. Přes to všechno sem zavítá snad každý turista, který navštíví Indii. Kvůli Tádž Mahálu.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group